Skrytá identita 10

Kapitola 10: Zlá krev

 

Plán byl následující. Vrátit se na posvátné místo a dávat pozor, zatímco Amika bude pátrat po původu energetické stopy. Zdálo se to jednoduché. Samozřejmě, jak už to u takových plánů bývá, to tak jednoduché nebylo. Ve chvíli, kdy jsme se přiblížili na dohled troskám, vyšlo najevo, že tam Stopaři mezitím postavili hlídky. Zřejmě předpokládali, že se na to místo dříve či později vrátíme, což se také stalo. Naštěstí jsme si jich ale všimli včas a zůstali ukrytí opodál mezi stromy.

„Co teď?“ zeptala se Amika šeptem. Znělo to bezradně. Tarik chvíli zamyšleně zvažoval situaci, než přišel s návrhem.

„Odlákám je. Vy pokračujte v původním plánu, později se sejdeme na našem místě. Pokud o mně do půlnoci neuslyšíte, raději počítejte s tím, že mě chytili.“

Nadechovala jsem se k protestu, ale pak jsem si uvědomila, že jinou možnost stejně nemáme. Kdybychom se jim ukázali všichni, ničeho bychom nedosáhli a zbytečně ohrozili Amiku. Tarik slíbil, že ji ochrání a to také hodlal dodržet.

Dorian přikývl.

„Souhlasím, ale dej pozor. Je mezi nimi Galyna, nedívej se jí do očí.“

„Já vím, znám její schopnost.“ Řekl mu Tarik a dříve, než kdokoli z nás stačil cokoli dodat, zmizel mezi stromy. V tu chvíli nám už nezbývalo nic jiného, než pozorovat a čekat, nakolik bude jeho plán úspěšný.

Zpočátku se zdálo, že Tarik nechce, aby si ho všimli, což bylo matoucí. Nechápala jsem, proč se k nim dostal takhle blízko, dokud jsem si nevšimla té zvláštní zbraně v ruce jednoho ze Stopařů. Tarik se k němu nenápadně přiblížil zezadu a velmi šikovně mu jí sebral. Ten Stopař ovšem nebyl jediný ozbrojený, a jelikož na sebe tímhle kouskem Tarik upoutal pozornost, začal po něm střílet další z nich. K mému překvapení se však střele obratně vyhnul skokem za sloup. Vzápětí vypálil také a neminul. Stopař se skácel mrtvý k zemi a Tarik se i se svou kořistí dal na útěk. Opovážlivost jejich bývalého kolegy zřejmě Stopaře naštvala natolik, že se všichni do jednoho vydali za ním a posvátné místo nechali opuštěné.

Nevím, jestli mě víc šokovalo jejich počínání, nebo skutečnost, že jsem poprvé v životě byla svědkem přestřelky, ale zůstala jsem jako opařená. Když jsem odešla ze Země, věděla jsem, že to bude nebezpečné, ale tady zemřel člověk přímo před mýma očima. Jak jsem se s tím měla vyrovnat?

„Tak Amiko, teď je to na tobě. Nikdo tu není, mělo by to být bezpečné.“ Přerušil Dorian tok mých myšlenek, a zatímco se Amika vydala napřed, položil mi ruku na rameno.

„V pořádku?“

Přinutila jsem se přikývnout, ale nohy jsem přiměla k pohybu, až když mě Dorian chytil za ruku. Musel poznat, že je to pro mě těžké a potřebuju celou situaci zpracovat. Ocenila jsem, že se k tomu nijak nevyjádřil, ostatně vždycky byl takový. Respektoval mé soukromí, a když mě něco trápilo, nevyzvídal. Nechal na mě, zda se svěřím. A já to většinou udělala.

Teď jsem na to ale nechtěla ani myslet, tak jsem se raději soustředila na Amiku. Přecházela soustředěně okolo stejně jako prve Dorian a něco si při tom mumlala. Slovům nebylo rozumět, ale to mi nevadilo. Zhruba jsem věděla, co dělá. Pokoušela se izolovat jednotlivé energetické stopy, aby mohla identifikovat tu, kvůli které jsme přišli. Najednou zvedla hlavu a zatvářila se zmateně, možná i znepokojeně.

Dorian pustil mou ruku a místo toho přešel k ní.

„Co se děje?“

„Tohle je divné. Doriane, nevím jak to vysvětlit, ale ta energetická stopa patří někomu z naší rodiny. Je podobná té tvojí, ale přesto je jiná. Vůbec nevím, komu patří, přitom bych to měla vědět. Naše stopy znám všechny.“

Teď už se tvářil znepokojeně i Dorian. V jeho tváři na první pohled nebyla žádná emoce, ale v očích měl přímo bouři pocitů, ve kterých jsem se nemohla vyznat. Zmatenost, překvapení, možná dokonce rozčílenost.

„Jedině, že by tady byl ještě někdo, o kom nevíte.“ Řekla jsem nakonec jako první to, co jsme si zjevně mysleli všichni.

Dorian rozhodně přikývl.

„Myslím, že nám rodiče budou muset něco vysvětlit.“

* * * * * * *

 

 

Celou cestu k Dorianovým rodičům jsme setrvávali v zachmuřeném mlčení. Důvod proč sourozencům momentálně nebylo do hovoru, se ale dal pochopit. Právě vyšlo najevo, že jejich vlastní rodiče jim nejspíš celý život lhali. S něčím takovým se nevyrovnává zrovna snadno. Přestože jsem si něco takového nedokázala vůbec představit, i ve mně nyní vzrůstalo napětí a nervozita. První setkání s manželovými rodiči jsem si rozhodně představovala jinak. Na Zemi o nich mluvil jen velmi vyhýbavě. Říkal, že žijí daleko a příliš se s nimi nevídá. Dokonce nepřijeli ani na svatbu. Předtím jsem se tomu divila, ale teď už mi řada věcí dávala smysl. Jak jsem Doriana více poznávala, všechno postupně zapadalo na své místo.

Když jsme později dorazili na místo určení, nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře, nebo špatně. Doma jsme totiž zastihli jen jejich matku Kendru. Byla to poměrně přísně vyhlížející žena s černými kudrnatými vlasy a opět s tím samým znakem na čele.

Představení bylo rozpačité přesně, jak jsem očekávala. Ani jedna jsme nevěděli co při tomto podivném setkání říct. Kendra si navíc ještě nebyla vůbec jistá, co tady vlastně všichni děláme a tak si Dorian raději pospíšil s vysvětlením.

„Vím, že je to pro tebe nejspíš překvapení mami, ale potřebujeme něco vědět. Je mi jasné, že mi máš nejspíš můj útěk za zlé, ale nemohl jsem se nechat uvěznit, když jsem nic neudělal. Doufám, že to pochopíš a nepráskneš nás. Pokoušíme se totiž prokázat mou nevinu.“ Dorian se odmlčel a dal matce čas na zvážení celé situace. Odpověděla během chvíle a mně se v tu chvíli trochu ulevilo.

„Jsem přece vaše matka. Nepráskla jsem tě předtím, neudělám to ani teď. Jsme rodina a rodinu chráníme. Přesto ale nevím, jak bych vám mohla pomoct.“

Amika promluvila poprvé od chvíle, co jsme přišli, když tedy nepočítám rozpačitý pozdrav. Nyní krátce vyložila, co se dozvěděla při stopování energetické stopy a co to podle nás znamená.

Kendra vypadala zděšeně a bylo vidět, že se snaží vymyslet jak tomu uniknout. Ať už se jednalo o kohokoli, očividně o něm nechtěla mluvit, ale neměla na výběr, pokud nechtěla, aby za její mlčení Dorian zaplatil životem. Beztak byl zázrak, že se to už nestalo. Zdálo se, že v téhle rodině existuje nějaké nepěkné tajemství.

„Jistě víte, že čas od času se v nějaké rodině narodí takzvané dítě zlé krve, které musí být umístěno do nápravného zařízení. Co už ale nevíte je, že i v naší rodině máme takové dítě. Jmenuje se Daemon a je tvým dvojčetem Doriane.“

Nebyla jsem si úplně jistá, co přesně tady znamená mít zlou krev, ale soudě podle výrazu obou sourozenců to nebylo nic dobrého.  Ptát jsem se však nechtěla. Nebyla na to vhodná doba a tenhle rozhovor byl už i tak pro všechny dost těžký. Každopádně pokud byl tenhle Daemon Dorianovým dvojčetem, dávalo mi smysl, aby měl stejnou schopnost.

„Kendro, víte jakou má Daemon speciální schopnost?“ zeptala jsem se věcně.

„Tu samou jako Dorian.“ Přiznala tiše s hlubokým povzdechem. Pokud předtím někdo pochyboval, teď už to bylo jasné. Ten koho měli Vládci potrestat, nebyl Dorian, ale jeho bratr Daemon.

„Proč si nikdy nic neřekla mami? Vědět to dřív, nemusel bych utíkat!“ Dorian byl tak naštvaný, že se ani neobtěžoval skrývat emoce a výčitky, které se za tou otázkou skrývaly.

„Víš přece, že to není tak jednoduché Doriane. Nikdo se nechce chlubit tím, že má v rodině zlou krev. Ve společnosti je to považováno za ostudu a naše rodina byla vždycky velice vážená. Navíc s Daemonem je to ještě horší, jelikož se nenapravil. Z toho nápravného zařízení utekl neznámo kam, takže i kdybys to věděl, nejspíš bys ho nenašel.“

„To nech laskavě na mě máti ano?“ řekl Dorian stále dost nasupeně a zvedal se k odchodu, aniž by se rozloučil. Rozhodla jsem se, že budu zdvořilá alespoň já. Sice jsem jejich rozhořčení chápala, ale pořád je to jejich matka a rozloučit se je slušnost.

„Nahledanou Kendro, ráda jsem vás poznala.“

Kendra přikývla a já jako poslední opustila její dům. Ještě jsme však nebyli ani u zahradní branky, když se ode dveří ozval její hlas:

„A Doriane…dávejte pozor na vodu!“