Skrytá identita 14

Kapitola 14: Pozor na vodu!

 

Při pohledu na jezero Terenas, které bylo z jedné strany obklopeno vysokým útesem, se mi málem zastavilo srdce. Byla by to nádherná scenerie divoké přírody nebýt toho, že nahoře stál můj manžel připoutaný k jakémusi závaží a nebylo pochyb o tom, co chtějí udělat. Chystali se ho obětovat shozem do hluboké vody.

Stála jsem na břehu a sledovala Doriana se smutkem v očích. Tohle bylo přesně to, o čem mluvila Kendra. Dávejte pozor na vodu. Předtím jsme nevěděli, co to znamená, takže jsem začala doufat, že je to celé nesmysl. Teď to ale bylo jasné. Skutečně mu hrozilo nebezpečí v souvislosti s vodou. Nebyl to nesmysl, Kendra nějak vycítila co se má stát a varovala nás před tím.

„Amiko podívej, vaše matka nás před tímhle varovala. Nevěřila jsem tomu.“ Kývla jsem hlavou směrem k hladké tmavé hladině. Podívala se na mě s přimhouřenýma očima.

„Já vím Marry, ale bude lepší, když počkáš tady, nejsi Ikarianka, Vládci tě nahoru nepustí. Vlastně si myslím, že by tam neměl chodit ani Tarik. Nemuselo by to dobře dopadnout.“ Amika se na něj podívala skoro omluvně a já jsem se nadechla k protestu.

„Ale je to přece můj manžel, já tam musím!“

„Amika má pravdu, měli bychom tu počkat oba. Já jsem pro ně zrádce, nebudou mě poslouchat, takže bych to jenom zhoršil. A co se týče tebe, tohle není vhodná chvíle, aby Vládci zjistili, že se Dorian oženil s někým mimo tuto planetu. Jsou dost konzervativní. Amika a Marius budou mít větší šanci, když budou sami.“ Souhlasil Tarik a já musela uznat, že to zní rozumně. Pořád jsem ale příliš nevěřila Mariusovi.

„A co on? Co když se k nám zase otočí zády? Už to jednou udělal.“ Zkusila jsem namítnout, ale Amika mě přesvědčila.

„Slibuji, že to neudělá. Daemon byl možná jeho přítel, ale já jsem jeho rodina a čekáme spolu dítě. To jen tak nezahodí. Kromě toho Daemon je tak omámený, že se možná přizná, když bude mít správný podnět.“ Mluvila tiše, aby jí ani jeden z nich neslyšel. Svým slovům ale věřila a mně nezbývalo, než uvěřit také. Proto jsem přikývla a nechala je jít.

Tarik mi položil ruku na rameno.

„Zvládnou to.“ Řekl a pak jsme společně sledovali odcházející trojici. Daemon šel jako apatická loutka a vůbec ho nezajímalo, co se s ním děje. Jako kdyby byl pod nějakou kletbou, která mu brala svobodnou vůli. Nedokázala jsem si představit, jak by přiznání pod vlivem takového lektvaru mohlo být přípustné, ale proto tam byl Marius, který celý příběh znal. Doufala jsem, že nám nakonec pomůže, i kdyby to měl udělat jen pro Amiku a jejich nenarozené dítě. Nemusel mě mít rád, na tom nezáleželo. Mně šlo jen o to, abych se mohla vrátit ke svému životu s Dorianem ať už tady, nebo jinde.

 

Nikdy jsem neměla ráda bezmoc. Jenom čekat a nic nedělat bylo ubíjející. Vědomí, že nemůžu nijak ovlivnit, co se nahoře děje mě frustrovalo. Lezl mi na nervy dokonce i Tarik jak si tady v těch svých hnědých kožených kalhotách klidně seděl na břehu jezera s nataženýma nohama, žvýkal trávu a sledoval slunečnou oblohu. Jako kdyby nahoře nebyl žádný Dorian, kterému hrozilo utonutí, protože byl nespravedlivě obviněn. Jako kdyby on sám nebyl zrádce s nejistou budoucností. Prostě jakoby se nic z toho nedělo. Jenomže ono se dělo.

Život mého manžela byl závislý na jeho těhotné sestře a omámeném bratrovi, který za všechno mohl. Nevěděla jsem, co se nahoře děje, ale v jednu chvíli už Dorian u okraje útesu nestál. Někdo v dlouhém světlém plášti ho odvedl stranou, kam už odsud nebylo možné dohlédnout. Zřejmě se objevila Amika a začalo jednání.

„Nechápu, jak můžeš být tak v klidu!“ Ozvala jsem se popuzeně a naštvaně hodila kamínek do jezera, až se ozvalo žblunknutí.

„Stejně by se tím nic nezměnilo, tak proč plýtvat energií?“ odpověděl s pokrčením ramen Tarik. Sice to vyznělo jako otázka, ale otázka to nebyla.

„Jasně chápu, tobě o tolik nejde. Tvůj manžel to není.“ Odsekla jsem, ale Tarik k mému překvapení zůstal klidný.

„To vůbec není pravda, že mi o nic nejde Marry a ty to víš. Pokud to s Dorianem nedopadne dobře, jakou mám potom já šanci zůstat svobodný? Pořád jsem zrádce, na to nezapomínej. Takže jedinou mojí nadějí je právě tvůj manžel.“

Najednou jsem se zastyděla. Jak jsem mu mohla říct něco takového, když on se pro nás v podstatě obětoval? Moc dobře věděl, co se může stát a přesto to udělal. Jeho budoucnost teď závisela na tom, zda se prokáže Dorianova nevina a i pak to nejspíš nebude mít jako zrádce snadné. Měli bychom mu být vděční.

„Omlouvám se Tariku, neměla jsem to říkat. Mě jen štve, že tam nemůžu být. Ani nevím, jak vypadají, co jsou vůbec zač.“

„To neví ani spousta Ikarianů, málokdo má to štěstí, nebo smůlu, že se k nim dostane. Nedají se příliš vidět, dokonce i při veřejné akci většinou stojí stranou, někde ve stínu. Jednají za ně zástupci, takže ani já nevím, jak vypadají, i když se obávám, že se to brzy dozvím. Řeknu ti, moc velkou radost z toho nemám.“

Přestože já byla naopak hrozně zvědavá, přikývla jsem na souhlas. Dokázala jsem si představit, že být v jeho kůži, rychle by mě ta zvědavost přešla. Místo toho jsem změnila téma. Musela jsem alespoň mluvit, jinak bych tady nejspíš nervózně přecházela tam a zpátky, což by Tarika štvalo.

„Tariku ty o tom nevíš, ale když jsme byli za Dorianovými rodiči tak nás jeho matka Kendra varovala před vodou. Prý má schopnost vycítit nebezpečí. Každopádně když jsem teď viděla to jezero, vzpomněla jsem si na to a mám strach. Amika sice říkala, že se to stát nemusí, zvlášť když je člověk varován, ale co když ano? Co když je to spíš jako vize budoucnosti a ta by se měnit neměla.“

„To si nemyslím, vize by se nezakládala na pocitu jako je tomu u Kendry. A i kdyby náhodou ano, změnit budoucnost je možné. Nedělá se to, protože to může mít následky a někdo to považuje za špatné vzepřít se vůli osudu. Ale ve své podstatě se budoucnost může změnit už jen tím, že ji znáš, stačí jediné rozhodnutí, které tě zavede jinam. Budoucnost je subjektivní.“ Zamyšleně jsem se podrbala na čele.

„Potom by člověk s takovou schopností neměl druhým své vize vůbec říkat.“

„Pokud věříš, že měnit budoucnost je špatné tak jistě ne. Zákon na to ale není, takže je jejich rozhodnutí, co se svou schopností udělají.“

„Znáš někoho takového?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Osobně ne, ale jedná se o velmi podobnou schopnost jako má Kendra, takže věřím, že to možné je.“ Na to už jsem nic neřekla.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam pak ještě takhle seděli, ale probrali jsme toho hodně. Tarik přemítal nad tím, co bude dělat, jestliže zůstane svobodný, protože nepředpokládal, že by ho vzali znovu k Lovcům. Vlastně to ani nechtěl. Já jsem se zase svěřila se svou obavou ohledně budoucnosti na Ikarii. Tarik mi sice neporadil, ale ani on si nemyslel, že bych si tady dokázala zvyknout.

Ani tentokrát jsem nestihla dospět k žádnému definitivnímu rozhodnutí, kromě toho, že rozhovor s Dorianem na toto téma bude nevyhnutelný. Zrovna když jsem si tohle říkala, jsme je totiž viděli přicházet. Daemon s nimi nebyl, což mě nepřekvapilo. Dorian vypadal nezraněný a usmíval se na mě od ucha k uchu, čímž mi poskytl jednoznačnou odpověď. Všechno dobře dopadlo. Byli jsme volní. Samou radostí jsem se k němu rozběhla a skočila mu kolem krku. Smáli jsme se jako malé děti a vůbec jsme si nevšímali pohledů Tarika, Amiky a Mariuse. V tu chvíli jsme byli prostě šťastní.

„Jak to probíhalo?“ zeptal se nakonec Tarik a Dorian mě konečně pustil na zem.

„Pojďte se ještě na chvíli posadit a všechno vám řeknu.“ Vyzvala nás Amika. Všichni ji poslechli, takže jsem se znovu usadila na břehu jezera tentokrát s mnohem lepší náladou než poprvé. Dorian se posadil vedle mě do pohodlné pozice a jednou rukou mě přitom objímal. Bylo mi dobře, ale nemohla jsem si nevšimnout, že Amika si od Mariuse naopak drží odstup. Sice nám nakonec pomohl, ale zklamal ji. Nejspíš potřebovala čas.