Skrytá identita 15

Kapitola 15: Tohle není sbohem

Pozorovala jsem hladinu jezera jiskřící ve slunečním světle a naslouchala vyprávění o setkání s Vládci, jehož jsem nebyla svědkem. Slovo si vzala Amika, která se rozhodla mluvit věcně a stručně.

„Myslím, že jsme dorazili za pět minut dvanáct. Zástupci Vládců se totiž chystali vykonat rozsudek. Nejtěžší dle očekávání bylo je přimět, aby nás vůbec poslouchali. Oni totiž jen velmi neradi přiznávají, že se mohli zmýlit. To je ostatně slabostí většiny vůdců a právě tady mi hodně pomohl Marius, který si dokáže získat pozornost kohokoli. Vždycky to uměl.“

Právě jmenovaný se na Amiku plaše usmál, ale jinak se k jejímu vysvětlení nijak nevyjádřil.

„Přesvědčil zástupce, aby nás alespoň vyslechli. To byl první krok a pak už to šlo ráz na ráz. Byli jsme předvedeni před Vládce. Mluvit před nimi bylo mnohem těžší, jelikož člověk si připadá strašně malinký a nicotný. Ani nevím, jak bych je popsala. Jsou velcí, nosí dlouhé splývavé pláště, které vypadají, jakoby byly ze zlata a přece nejsou. Díky nim člověk nabyde dojmu, jakoby místo chůze spíš pluli. Všichni tři mají dlouhé vlasy jako elfové a honosné čelenky. Vlastně jsou určitým způsobem krásní, a přesto z nich jde strach.“

Tím popisem ve mně Amika ještě víc vzbuzovala zvědavost a touhu je spatřit. Rozum mi ale říkal, že Tarik moc dobře ví, proč by se tomu setkání raději vyhnul.

Dorian, který si všiml, jak okouzleně se tvářím mi volnou rukou zvedl bradu a donutil mě se na něj podívat.

„Zní to možná krásně, ale věř mi, že když se s nimi člověk setká, v tu chvíli netouží po ničem jiném, než dostat se pryč. I když jsou působivý, opravdu bych ti nepřál je vidět.“ Váhavě jsem přikývla a otočila se zpět na Amiku, abych jí dala najevo, že má pokračovat.

„Takže, potom co jsme jim řekli, jak to bylo, nechali přivést Doriana.“

„A to vám jen tak uvěřili?“ zeptal se zmateně Tarik.

„Jistě že ne, museli to prověřit. Všem nám nahlédli do myslí. Daemona museli prověřovat fakt důkladně, protože to trvalo dlouho. Nikdy jsem takovou kontrolu nezažila, ale je to dost nepříjemné. Měla jsem v tu chvíli pocit, jako bych se ocitla nahá. Vůbec nic před nimi nešlo utajit. Ještě teď mě z toho bolí hlava.“

„Zvláštní, že u mě se tenkrát neobtěžovali.“ Poznamenal Dorian napůl smutně, napůl pohrdlivě.

„Jestli to nebude tím, že si utekl z planety dřív, než měli tu možnost.“ Připomněla mu Amika. Nemohla jsem si pomoct, znělo to vyčítavě.

„Taky pravda, ale udělal jsem dobře. Získal jsem ženu, která měla dost odvahy vydat se sem a bojovat za mou svobodu.“ Dorian mi s těmi slovy láskyplně stiskl ruku.

Jeho sestra se k tomu však již nevyjádřila. Místo toho se vrátila ke svému vyprávění.

„To co v našich myslích viděli, je nejspíš víceméně uspokojilo. Nechali odvést Daemona a Dorianovi oznámili, že je volný.“ S těmi slovy se Amika podívala na mě: „Budou ale muset rozhodnout, zda ti dovolí zůstat na Ikarii, nebo jestli dostaneš nařízeno vrátit se na zem. Rozhodnutí padne do týdne.“

To mě nijak nepřekvapilo, proto jsem pouze přikývla a zeptala se na Tarika, i když mi bylo jasné, že k tomu se dostane vzápětí.

„Tady to bude o něco horší. Chtějí tě vidět Tariku. Kromě toho, že ses dopustil zrady, se jim nelíbil ani ten tvůj nápad s omamným lektvarem. Podle mě se chtějí podívat do tvé mysli, než se rozhodnou jestli a jak tě potrestají.“

Amika se sice snažila mluvit věcně, ale bylo vidět, že i jí je to líto. Já jsem se na Tarika podívala soucitně, netroufala jsem si nic říct. On ale odpověděl naprosto klidně a vyrovnaně.

„V pořádku s tím jsem počítal. Půjdu hned, ať nečekají. Pokud by mne snad nechali jít, spojím se s vámi později, pokud ne jistě se k vám ta zpráva nějak dostane. Děkuju, že jste mi věřili, a kdybychom se už neviděli, přeju vám všem hodně štěstí.“ Následně Tarik vstal a jednoho po druhém, včetně Mariuse a Doriana nás objal.

„Já doufám, že tohle není sbohem.“ Zašeptala jsem mu, když se dostal ke mně. Nijak nereagoval, ale já věděla, že má slova slyšel. Nechtěla jsem se loučit. Ještě mě naposledy přátelsky poplácal po rameni, pak se otočil a hrdě odkráčel.

 

„Tak půjdeme domů?“ zeptal se Marius své ženy po chvíli rozpačitého mlčení. Vlastně jsem tak nějak podvědomě tušila, co odpoví, ještě než vůbec promluvila. Náznaky tu byly.

„Nezlob se, ale já nemůžu. Asi strávím nějakou dobu u rodičů, potřebuju čas.“

„Ale co naše dítě?“

„Pořád si jeho otec, na tom se nic nemění. Ale to co si udělal… já nevím, jenom prostě potřebuju být chvíli sama.“ chtěla se otočit, ale Marius jí zarazil.

„Amiko počkej! Alespoň mě nech, ať ti to vysvětlím, pomohl jsem přece.“ Když se Amika zarazila a pokývnutím hlavy mu naznačila, aby pokračoval, poodešli jsme s Dorianem stranou. Chtěli jsme jim dát prostor, aby si to vyřešili v soukromí. Já se sice s Amikou ztotožňovala, ale ať už ji Marius přesvědčí, nebo ne, byla to jejich věc. Nemohla jsem do toho mluvit.

„Ten Tarik se ti ale dostal pod kůži co?“ dloubl mě Dorian do ramene, jakmile jsme byli dostatečně daleko. Věděla jsem, že je to z jeho strany jen žert a stejně jsem se začala hájit.

„Takhle bych to vyloženě neřekla. Je to přítel a podle mě si nezaslouží odsouzení. Ne za to, co pro nás udělal. Ze začátku jsem se ho trochu bála, když se objevil před naším domem v LA, ale tady jsme se nějak spřátelili. Neumím to vysvětlit.“ Pokrčila jsem rameny.

„Ani nemusíš, chápu tě. Já si zpočátku nebyl jistý, jestli mu můžeme věřit. Pak když u Amiky promluvil víc o své ženě, jsem konečně trochu pochopil jeho motivaci a nakonec to, jak kvůli nám odlákal pozornost Lovců, tím mou nedůvěru zlomil definitivně. Věř mi, že kdybych pro něj mohl něco udělat, udělám to.“

„Já vím, musíme prostě doufat, že to dobře dopadne. Ráda bych ho ještě viděla.“

Na to už Dorian nestihl odpovědět, protože za námi přišla Amika. Neptala jsem se, jak dopadl její rozhovor s Mariusem. Bylo na ní, aby nám to řekla, pokud tedy bude chtít.

„Tak mi jsme hotovi, Marius souhlasil, abych šla na chvíli k rodičům. Co budete dělat vy?“

„Nějakou dobu ještě určitě zůstaneme u Doriana na Ikarii. Počkáme, jak to dopadne s Tarikem a taky až rozhodnou o mém pobytu tady. Podle toho se uvidí.“ Odpověděla jsem věcně.

Sice jsme se na tom nedohodli, ale náš krátký rozhovor o Tarikovi mě utvrdil v tom, že ani jeden nechceme odejít, dokud nebudeme vědět, co s ním je. Jak to bude potom dál, jsem si zatím stále nebyla jistá. Ráda bych se vrátila do LA, ale něco mi říkalo, že Dorian by zase chtěl zůstat tady, teď když už je konečně volný. Najednou jsem si plně uvědomila, jak jsou naše životy vlastně odlišné. Já mám rodinu na Zemi, on zase tady. Vážně jsem netušila jak to skloubit. Měla jsem strach, a proto jsem rozhovor na tohle téma zatím odložila. Minimálně do doby, než budu mít jasno, co vlastně chci.

„Jasně, takže se ještě určitě uvidíme.“ Řekla s úsměvem Amika, načež nás oba krátce objala na rozloučenou. Pak už si otevřela portál a zmizela pryč. Jelikož tentokrát nás nečekalo žádné sledování energetických stop, nemuseli jsme jít celou cestu pěšky, za což jsem byla ráda. Připadala jsem si vyčerpaná dlouhým putováním a nejvíc ze všeho jsem nyní toužila po horké sprše.

Takže jakmile byla Amika pryč, rozloučili jsme se v rychlosti ještě s Mariusem. Tentokrát jsme si ovšem jen podali ruku a popřáli hodně štěstí. Nemělo smysl říkat si víc. I když nám nakonec přeci jen pomohl a já mu nepřála nic zlého, bylo mi jasné, že s ním si nikdy nebudu rozumět tolik, jako s Amikou.

Za několik málo minut, zrovna když začínalo zapadat slunce už se u jezera Terenas otevřeli další dva portály. Jedním z nich se vracel domů Marius a druhým jsme měli projít mi. Dovolila jsem si ještě poslední pohled na krásnou jiskřící vodní hladinu, než jsem po druhé v životě vstoupila do té podivné vířivé spirály.