Skrytá identita 16

Kapitola 16: Těžké rozhodnutí

Kdyby se mě někdo zeptal, kolik času uplynulo od Dorianova osvobození, nedokázala bych jednoznačně odpovědět. Jelikož jsem neměla nic na práci, čas se pro mě stal jednotvárným a nepodstatným pojmem.

Krátce potom, co mi bylo Vládci dovoleno zůstat na Ikarii, začal Dorian pracovat v Nápravném zařízení pro Děti Zlé krve, takže jsem byla v jeho domě často sama. Prostě naskočil zpátky do normálního života, jakoby ani nikdy neodjel. I když jsem měla radost, že mě Ikariané nevyhostili, pro mě tohle normální život nebyl. Byla jsem zvyklá pracovat, podnikat něco s kamarády, chodit cvičit a to mi tady hrozně chybělo. Vídala jsem se jen občas s Amikou a později také s Tarikem, který nakonec zůstal svobodný, akorát pro Lovce byl teď, jak se říká persona non grata. Nijak mu to ale nevadilo, už předtím říkal, že by se k nim stejně nevrátil a já mu to schvalovala.

Každopádně kromě nich jsem tady žádné přátele neměla a navíc se ukázalo, že pro cizince jako jsem byla já, je tady takřka nemožné najít si práci. Nemohla jsem nabídnout žádné speciální schopnosti a prozatím ani znalost místních zvyků. Kromě toho jsem si uvědomila jak je pro mě práce ve svatební agentuře důležitá. Bavilo mě to a díky tomu jsem pochopila, že tady prostě nemůžu zůstat.

Seděla jsem zachmuřeně u okna a přemýšlela. Bylo to pro mě těžké. Na jednu stranu jsem si tu přála zůstat se svým manželem, jenže můj život i má rodina byly jinde.

„Pokud tě opravdu miluje, půjde s tebou.“ To mi dnes dopoledne řekla Amika, ale já si tím nebyla tak jistá. Ona sama se stále ještě nevrátila k Mariusovi a to spolu čekají dítě. Nás k sobě kromě manželského svazku uzavřeného na Zemi pod jiným jménem nevázalo nic. Jaká tedy byla pravděpodobnost, že by se se mnou vrátil?

„Jsem doma zlato!“ hlas ode dveří mě vytrhl ze zamyšlení a já si zděšeně uvědomila, že už tu takhle sedím dobré dvě hodiny. Slyšela jsem jak si Dorian jako vždy v kuchyni ohřívá jídlo, tak jsem se vydala za ním. Pokud jsem si do té chvíle dělala iluze, že na mě nic nepozná, hodně rychle se rozplynuly.

„Děje se něco? Vypadáš zamyšleně.“

„Jsem zamyšlená.“ Odpověděla jsem neurčitě.

„Nejsi tu šťastná viď?“ zeptal se, ačkoli to nebyla vyloženě otázka. Spíš odevzdané konstatování. Povzdechla jsem si. Tohohle rozhovoru jsem se přesně bála.

„Vím, že tohle je tvůj domov, ale můj ne. Zkus to pochopit Doriane. Nemám tady žádnou práci, nemůžu být ani v kontaktu se svojí rodinou, tak jak bych tady mohla být šťastná? Vím, že jsme o tom nemluvili, ale myslím, že je čas se rozhodnout.“

„Nemůžu se zbavit dojmu, že ty už ses rozhodla.“

„Popravdě? Ano. Ty sis tady taky zařídil práci, aniž by ses se mnou poradil o tom, co bude dál.“ Připomněla jsem mu s pokrčením ramen.

„A víš proč? Protože si nic neříkala. Nikdy ses ani slovem nezmínila, že tu nechceš zůstat. Nenapadlo mě to.“ To byla pravda. Tohle celé byl v podstatě můj nápad, to já ho přesvědčila, že bychom se měli pokusit dokázat jeho nevinu. Dokonce jsem i na chvíli byla přesvědčená, že bych si tu zvykla, jenomže to se nestalo. Chyběla mi rodina a bylo to čím dál horší.

„Máš pravdu, ale byli jsme uprostřed pátrání, takže nejdřív nebyla vhodná příležitost a kromě toho jsem se bála. Sama jsem si nebyla jistá, co vlastně chci. Řekni mi, Doriane, změnilo by se něco, kdybych ti to řekla? Odešel bys se mnou?“ Jeho výraz byl sice jako obvykle neproniknutelný, ale skutečnost že mlčel, mi poskytla zcela jasnou odpověď.

„Já si to myslela. Amika neměla pravdu.“

„Jak s tím souvisí má sestra?“ zeptal se zmateně.

„Říkala, že pokud mě opravdu miluješ, půjdeš se mnou. Ona chápe proč je to tady pro mě těžké.“

„Hm, no za prvé ne že by jí do toho něco bylo a za druhé to není tak jednoduché.“  Dorian si prohrábl rukou vlasy, což byla jediná známka toho, jak ho náš rozhovor frustruje. Chtěl pokračovat, ale zarazila jsem ho mávnutím ruky.

„Já vím, že není. Přesto doufám, že pochopíš mé důvody. Já nemůžu svou rodinu jednoduše navštívit portálem jako vy, musela bych pokaždé otravovat tebe, nebo Amiku. Kromě toho nezapomínej, že s Harriet vedu agenturu. Nemůžu ji v tom jen tak nechat. Mám jistou zodpovědnost. Byla bych samozřejmě radši, kdybys šel se mnou, ale chápu, že ty jsi doma tady.“ Dokončila jsem smutně.

Dorian dlouho mlčel, jakoby se rozhodoval. Už jsem se bála, že nepromluví, když se konečně ztěžka nadechl. Bylo zřejmé, že se snaží potlačit negativní emoce.

„Já nevím, co ti na to mám říct. Je to na mě moc rychlé.“ Kam se poděl ten rázný muž, který byl vždycky se vším rychle hotový a jednal instinktivně?

„Neříkej nic, prostě o tom přemýšlej.“ Snažila jsem se potlačit zklamání. Jistě mohla bych ho prosit, ale chtěla jsem si zachovat svou hrdost, takže jsem se zhluboka nadechla a bez dalšího slova odešla balit. Přišlo mi to nefér, protože když odsud poprvé utíkal, evidentně neměl takový problém tady všechno nechat a teď se nedokázal rozhodnout. Předtím sice neměl těhotnou sestru, ale stejně.

Teprve když jsem byla o samotě, dovolila jsem na chvíli pláči, aby mě přemohl. Takový konec jsem tedy nečekala.

* * * * * * *

„Takže ses přeci jen rozhodla odejít.“ Poznamenala Amika, když za mnou druhý den s Tarikem přišli a měla pravdu. A co hůř, rozhodla jsem se odejít bez rozloučení, zatímco byl Dorian v práci. Možná to bylo zbabělé, ale po našem včerejším rozhovoru jsem prostě nemohla jinak. Neměla jsem sílu mu znovu čelit. Takhle to bylo jednodušší. Pro nás pro oba.

„Ano a potřebuju otevřít portál. Pomůžete mi?“

„Jistě ale co Dorian? Nepočkáš na něj?“ Rezolutně jsem zavrtěla hlavou.

„On se mnou nejde. Já…nemůžu čekat.“ Pokusila jsem se o vysvětlení, ale jak něco takového vysvětlit jeho sestře? Nepochopila by.

„V pořádku, takže máš sbaleno?“ přispěchal Tarik s otázkou, čímž mě zachránil od nutnosti dalšího vysvětlování, nebo dokonce výčitek. Za jeho chladnou věcnost jsem teď byla vděčná. Popadla jsem tu jedinou tašku s pár věcmi, kterou jsem měla a vydala se ven. Nechtěla jsem se moc ohlížet, abych si to náhodou ještě nerozmyslela. Už tak to bylo těžké.

Na prostorné louce za domem Tarik otevřel portál. „Budeš nám chybět.“ Řekl laskavým hlasem, když se na mě znovu otočil. Za ním teď zářilo modré světlo vycházející z portálu. Má cesta domů.

„Můžete mě přece navštívit. Představím vás své sestře.“

Amika mě sevřela v přátelském obětí. „Tak dobře, už se těším. Uvidíme se nejpozději, až se to narodí.“

„Dávej na sebe pozor.“ Řekla jsem a poplácala jí po zádech. Po chvíli se Amika odtáhla a vážně se na mě zadívala. Její oči se smutně leskly, ale neplakala. Nechtěla mi to stěžovat.

„Dám. A zkusím promluvit s Dorianem. Patříte k sobě.“ Slíbila mi.

„Tak jo, ale neměl by se vracet, pokud to on sám nebude chtít. K tomu ho nutit nemůžu.“ Snažila jsem se, aby to znělo jako mé vlastní přesvědčení. Ve skutečnosti to však bylo jen obecné povědomí o tom, že by to tak mělo být. Nesobecká láska. Pokud tedy něco takového existuje i někde jinde, než jen v levných romantických příbězích, které si lidé čtou večer před spaním. Já si tím tak jistá nebyla. Číst o tom je úplně něco jiného, než to reálně prožívat. Není to tak snadné.

„On to chce Marry. Miluje tě, jenom si to musí uvědomit. Až mu dojde, že mu chybíš, přijde. Už ho trochu znám, je to přece můj bratr. Něco jste si na Zemi vybudovali a to on jen tak nezahodí.“  Pokusila se mě ujistit Amika.

„Možná vybudovali, ale jeho domov je tady a rodina taky.“ Namítla jsem a tentokrát to byl Tarik, kdo mě vyvedl z omylu.

„Domov je tam, kde je naše srdce, ne tam kde jsme se fyzicky narodili. Kromě toho sem může kdykoli přijít portálem.“

Tarik měl pravdu. Na to už jsem odpověď neměla, tak jsem ho jen objala na rozloučenou a vydala se vstříc domovu. Než jsem prošla, naposledy jsem ještě oběma zamávala. Nepochybovala jsem, že je ještě uvidím. Byli to mí přátelé bez ohledu na vzdálenost a já byla ráda, že jsem je měla možnost poznat. Takže ať už mi život přinese cokoli,  a ať už to s mým manželstvím dopadne, jak chce, tohohle dobrodružství nikdy litovat nebudu. Tím jsem si byla jistá.