Skrytá identita 17

Kapitola 17: Návrat domů

 

Doma v Los Angeles se během mé nepřítomnosti nic nezměnilo. Dům jsem našla pečlivě opečovávaný připravený k opětovnému nastěhování a v agentuře všechno šlapalo. Matka mě očividně dokázala zastoupit docela dobře, i když ji to dost unavovalo, takže byla ráda, že jsem se vrátila.

Zkrátka všechno bylo dokonalé až na jednu maličkost. Harriet byla neoblomná. Nejen že nedokázala krotit nadšení z mého návratu, ještě navíc trvala na podrobném vyprávění celého dobrodružství. To pro mě znamenalo být středem pozornosti, což jsem vždy bytostně nesnášela. Na tom se nic nezměnilo. Jediná změna, kterou jsem na sobě pozorovala, byla zvýšená rozhodnost a odvaha. V tom jsem se postupně začínala přibližovat své sestře.

„Docela se divím, že si tam nezůstala s ním. Musí to být nádherná planeta.“ Řekla zamyšleně Harriet, když jsem dokončila své vyprávění. Seděli jsme spolu v mém obývacím pokoji se sklenkou červeného vína v ruce. Tyhle naše rozhovory jsem milovala, mohli jsme spolu mluvit o čemkoli beze strachu, že se to dozví někdo jiný a já si najednou uvědomila, jak mi to chybělo.

„Což o to je tam krásně, jenomže jsem se tam nudila. Nemohla jsem pracovat a víš dobře, jak to nesnáším. Kromě toho si mi chyběla, sestřičko.“ Položila jsem skleničku na stůl, abych sestru mohla obejmout.

„Víš co? Jsem ráda, že ses vrátila.“ Zašeptala mi do vlasů, až to zašimralo. Odtáhla jsem se a znovu se napila vína. Pak jsem se konečně zeptala na ní. Byla jsem dychtivá vědět, co je tady nového.

„Tak mi řekni, jak se máš ty. Vypadá to, že se tu nic nezměnilo.“

„Všechno je při starém, akorát můj manžel a Deb se pokoušeli trochu vyzvídat kde vlastně si, ale nic jsem neřekla. Tvé tajemství je v bezpečí. Agenturu jsme s mámou zvládli, i když musím říct, že toho na ní bylo trochu moc. Sice to neřekla, ale viděla jsem to. Kvůli ní doufám, že teď už nikam nezmizíš.“

„Neboj, zůstanu tady. Záleží mi na tobě i na agentuře. Nemohla bych tě v tom nechat.“ Usmála jsem se a poplácala sestru po ruce. 

„Nebude ti ale chybět David?“ zeptala se po chvíli. Tolik jsem si zvykla říkat mu Dorian, že mě vyslovení tohohle jeho jména na moment zaskočilo.

„Vlastně se jmenuje Dorian, ale to je jedno. To víš, že mi bude chybět, ale nemůžu ho nutit žít tady, pokud nechce. Amika slíbila, že s ním promluví, nevím ale jak to dopadne.“ Povzdechla jsem si.

„Já myslím, že se k tobě vrátí. Možná za pár dní, nebo týdnů, ale vrátí. Musíš tomu věřit.“ Uklidnila mě Harriet a překvapivě to fungovalo. Alespoň mi svými slovy dokázala dát naději. Byla jsem ráda, že před sestrou nemusím skrývat své obavy. Ona jediná věděla, jaká byla skutečná povaha mého odchodu. Nikdo jiný by mi nevěřil, ostatně před jistou dobou bych ještě sama sebe také označila za blázna. Dnes už jsem ale věděla, že navzdory obecnému přesvědčení lidí existují věci mimo náš svět, o kterých nemáme ani zdání.

„Snad máš pravdu a prozatím se vrhnu do práce.“ Pokusila jsem se znít vesele a rozhodně. Nejspíš se mi to povedlo, protože Harriet nastavila ruku, aby si se mnou plácla. Byli jsme prostě skvělý tým.

 

* * * * * * *

 

Bylo mi smutno. Zpočátku jsem se naplno vrhla do práce, takže jsem na nějaký stesk vůbec nemyslela. Po dvou týdnech, když už se všechno vrátilo do zajetých kolejí, jsem si uvědomila, jak mi můj manžel chybí. Snažila jsem se o něm zase přemýšlet jako o Davidovi, protože tady se tak jmenoval a všichni na to byli zvyklí.

Harriet i Debbie se mě snažily rozptýlit, abych na to neměla čas myslet. Chodili jsme cvičit, do kina, nebo na skleničku. Uvnitř mě ale hlodaly obavy, vracelo se to jako bumerang, i když jsem se tolik snažila o pozitivní přístup. Co když se nevrátí a já tu zůstanu sama? Zvládla bych to? Jistě že ano, časem. Člověk zvládne všechno, když musí. To jsem si neustále opakovala, alespoň jsem se snažila. Mé srdce ovšem jakoby snahu rozumu ignorovalo a dál si vedlo tu svou. Strach, smutek a vztek se u mě střídali jako na běžícím pásu a ochromovaly mě. Vztek byl lepší, ten mi pomáhal a burcoval mě k činnosti. I když jsem se to snažila chápat, jedna moje část byla na Davida naštvaná, že mě nechal takhle odejít, že nešel se mnou. A právě v tu chvíli vítězila má hrdost.

Nevím po jak dlouhé době, mohly to být dny, nebo také týdny strach a smutek zmizely a já přestala doufat. Už jsem na něj nečekala, prostě jsem žila dál. Zařekla jsem se, že ho vlastně vůbec nepotřebuju. Jsem silná, nezávislá žena, opakovala jsem si tak dlouho, až jsem tomu začala věřit.

A pak, když už jsem s tím vůbec nepočítala, se jednoho dne objevil. Prostě jen tak. Vracela jsem se zrovna domů z agentury s dobrou náladou, jelikož nám ten den přišla osobně poděkovat klientka, jejíž velký den se náramně vydařil. Něco takového člověka potěší.

David se ležérně opíral o béžovou fasádu našeho domu a očividně na mě čekal. Jistě neměl se jak dostat dovnitř, všechny klíče jsem při našem odchodu nechala u Harriet, takže tohle mě nepřekvapilo. Daleko víc mě udivilo, že tady vůbec je.

„Davide co tady…?“ Zarazil mě. Rychle překonal vzdálenost mezi námi a prudce mě objal.
„Pst, nemluv. Já…je mi to hrozně líto, měl jsem s tebou odejít hned. Teď už to vím. Doufám, že mi dokážeš odpustit.“ Šeptal horečně do mých vlasů.

„To ti došlo brzo.“ Řekla jsem naoko rozzlobeně. Ve skutečnosti jsem samozřejmě věděla, že mu odpustím, ale to jsem přece říct nemohla.

„Nezlob se, chtěl jsem odejít mnohem dřív, ale u Amiky se objevily nějaké komplikace. Musel jsem vědět, že ona i dítě budou v pořádku.“

„Sakra a není jí nic?“ tentokrát jsem zděšení nehrála. Za tu dobu, kterou jsem strávila na Ikarii, mi jeho sestra dost přirostla k srdci. Měla jsem o ni strach.

„Neboj se, všechno dobře dopadlo, jen na sebe musí teď až do porodu dávat větší pozor. Nepůjdeme raději dovnitř? Všechno ti řeknu.“

Rychle jsem přikývla a otočila se k brance, abych mohla odemknout.

 

Vyšlo najevo, že Amika svůj slib splnila, vlastně bratrovi docela vyčinila. Ve skutečnosti mu trvalo jen pár dní, než se rozhodl k návratu na Zem a než zařídil všechno potřebné k odchodu. Jenomže mezitím měla Amika dost ošklivou hádku s Mariusem, který už nechtěl déle čekat. Vlivem stresu se její těhotenství zkomplikovalo a ona začala krvácet, proto se David rozhodl, že počká, až jak to s ní dopadne.

„Jsem opravdu ráda, že je v pořádku.“ Řekla jsem upřímně, když David dokončil své vyprávění. Seděli jsme spolu v kuchyni, pili kávu a já si užívala ten pocit normálnosti a úplnosti.

„Ano je akorát se musí šetřit. Marius jí nakonec hodně pomohl, staral se o ni navzdory předchozí hádce.“

„Takže se k němu vrátila?“

„Nakonec ano, i když rodiče byli proti. On ale slíbil, že na ni bude dávat pozor, aby se příliš nestresovala. Doufám, že svůj slib dodrží, zkontroluju si to.“

„Snad ano koneckonců je to otec jejího dítěte. A co ty, zůstaneš tady, nebo zase odejdeš?“ změnila jsem raději téma. Ano byla jsem ráda, že je jeho sestra v pořádku a určitým způsobem i že se k Mariusovi vrátila, protože navzdory všemu, dítě potřebuje otce a on se mohl změnit. Vlastně to vypadalo dost slibně. Do nekonečna jsme to ale probírat nemohli a já nutně potřebovala vědět, na čem jsem, protože náš život byl teď tady.  

„Zůstanu. Rozhodl jsem se, že budu žít tady s tebou. Máte totiž pravdu v tom, že já se za rodinou dostanu kdykoli portálem. A tebe mimochodem očekávají také, dost si jim přirostla k srdci.“ Z tónu, jakým to David řekl, bylo zřetelně slyšet, jak je tomu rád.

„Ráda je kdykoli uvidím. Teď mě ale zajímá, co budeš dělat ty? Myslím tady v LA.“

„Ještě nevím, asi zkusím, jestli by mě nevzali zpátky ve VIP Security, byla to dobrá práce.“

„Kdyby ne, mohl bys to zkusit dělat soukromě. Jistě je dost hvězd, které si rádi připlatí za stálou soukromou ochranku. Pomohla bych ti s tím, něco o podnikání přece jen vím.“ Navrhla jsem mu.

„To je dobrý nápad, možná bych si tak i víc vydělal. Dám ti vědět.“ Řekl mi s úsměvem. Bylo na něm vidět, že ho můj návrh docela nadchnul a to mě potěšilo. Můj život zase začínal nabírat zdání normálnosti, pokud bylo něco takového možné.

 

A tady naše hrdiny opustíme. David, nebo Dorian chcete-li je zase svobodný, jeho vztah s Marry přetrval a to je to hlavní, protože láska je důležitá.

Hlavní hrdinka díky prožitému dobrodružství úplně změnila svůj pohled na svět a stala se odvážnější. No a já bych byla ráda, abyste si z toho milý čtenáři vzali jedno. A sice jak se říkalo v jednom starém seriálu, že žijeme ve světě, kde existuje reálné, ale i zdánlivě nemožné. Stačí se jen oprostit od toho, co si myslíme, že víme nebo co je obecně považováno za normální. Někdy se totiž ukáže, ať už tomu věříte či ne, že pravda může být někde mezi. Z toho vyplývá také mé motto, které jak vám teď prozradím, je v povídce ukryté:

„Poslouchej své srdce a věř svým instinktům. Vždy si pamatuj, že všechno, v co uvěříš, je možné.“

 

Konec