Pro normálnost nežiju

Čas plyne různě, pro každého z nás. Pro jiné však čas má odlišné hodnoty, než by si běžní lidé uměli představit.
Nežiju ze dne na den, nemarním svým časem. Dívám se vpřed, i když má mysl je sužována černou minulostí.

Stojím před vraty domu a marně se pokouším sahat do stále stejných, prázdných kapes rozeplé, kožené bundy. Není možné abych neměl klíče, nezapomínám.
V ústech držím stále hořící cigaretu, černé vlasy mi padají do ještě temnějších očí a při šacování horních, spodních a dále kapes o kterých jsem doposud neměl ponětí, zjišťuji poněkud nepříjemný fakt. Musím zpět do práce.
Naštvaně se otočím, nasednu do drahého auta s tmavými skly odhodlán vidět dnes již podruhé svou kancelář a vzápětí spatřím svazek oněch klíčů na palubní desce. Opřu se o volant a zakleju.

"Denny jsi doma?" volám při vstupu do domu. Odpovědi spolubydlícího se nedočkám a tak mířím do kuchyně.
Než si odložím prozkoumám obsah lednice abych se ujistil, že dnes shánět jídlo nemusím. Pivo, pivo, pivo. Dennyho parketa, dále máslo... Počkat máslo? Nevím o tom, že by si kdo v domě mazal pečivo máslem.
Můj pohled spočine na důkladně zabalených kouscích masa v mrazáku, které mě nutí k otázce. Stojí mi hlad za to? Co když nemusím? Rukou sáhnu dovnitř a vytáhnu zmraženou lidskou paži.
Coby polo-démon bych neměl uvažovat nad činy, které musím dělat abych se uživil, avšak stále častěji mrhám svůj čas nad myšlenkami, jenž mi nejsou vlastní.
Nikdo si předem nevybíráme kde, nebo jako CO se narodíme a mýlím-li se, pak je má duše poskvrněna morbidní touhou po zdánlivě pomalé sebedestrukci, do níž se řítím svými nezvladatelnými a ohavnými činy, po kterých následují s téměř stejnou pravidelností výčitky.
Hlásí se zbytky mého svědomí a já ho slýchávám v tom samém těle, které si před několika minutami přivlastňovalo tělo bytosti, na které nemělo právo.
Už to dělám zase...

Obratně vrátím maso zpět do mrazáku.
V lehce ponuré ložnici svléknu společenský oblek označující jednu z rolí, kterou každý člověk žijící na zemi musí hrát a sáhnu po černém koženém oblečení, bílém tričku a na hlavu si uvážu šátek s lebkami.
V rychlosti strčím do kapes cigarety a chvíli zaváhám nad pistolí v nočním stolku. Nepotřebuji ji, nikdo mi neunikne, nikdo mne neporazí nebudu-li chtít.
Muže s váhou stodeset kilo, vysokého metr devadesát a nadlidskou silou nemá šanci porazit žádný smrtelník, leda že by smrtelným nebyl.
Beze zbraně si nasadím helmu a ujíždím na motorce hnán zatemnělou myslí, nutící konat ony činy, které mě ničí.