Proces 5

8 dní do procesu

S Molly, Arthurem a Ginny procházela bílou nemocniční chodbou až k pokoji číslo sedm. Hermiona se ušklíbla nad humorem nebo zvráceností osudu. Nemohla se rozhodnout. Arthur otevřel dveře a všichni vešli dovnitř. Molly vzlykla a Ginny rychle přešla místnost až k Harryho posteli. Hermiona sledovala jeho lůžko zpovzdálí. Harryho tělo spočívalo v průhledné bublině, která nabývala barev podle toho, jaký orgán zrovna pacientovi odcházel a pomalu se nafukovala a zase se vracela do své původní podoby, jako by za něj dýchala. Přišla blíž a pozorovala jeho bílý obličej. Jizva byla jediný bod, který ji upoutal. Kruhy pod očima, propadlá víčka, hubené tváře s vystupujícími lícními kostmi a popraskaná ústa. Tělo jejího kamaráda se každou chvíli otřáslo.

„Vypadá hůř než minule,“ zhodnotila Ginny bolestně.

„Seženu nějakého doktora, aby nám řekl víc,“ pronesl pan Weasley a opustil pokoj. Nesnášel ten pohled na zničenou dceru a umírajícího chlapce, nyní už muže, kterého si oblíbil.

Hermiona došla k lůžku kamaráda. Nějak ztratila pojem o čase během návštěv profesora ve vězení. „Jak dlouho už to trvá? Myslím tenhle příšerný stav.“

„Tři měsíce,“ odpověděla Molly. „A stále se to zhoršuje. Předtím to vypadalo nadějně, ale teď začaly lékařům docházet nápady, jak mu pomoci.“

„To je strašné. Moc mě to mrzí.“ Hermiona natáhla ruku a stiskla rameno své kamarádky, které tiše tekly slzy po tvářích.

V tom vešel dovnitř lékouzelník s Arthurem za zády. „Dobrý den,“ pozdravil všechny a kývl na paní Weasleyovou. Krátce se usmál na Ginny.

„Jaký je jeho aktuální stav?“ zeptala se netrpělivě.

„Vy jste tu ještě nebyla,“ řekl lékař a prohlížel si ji. „Ale jste mi povědomá. Asi z novin?“

„Hermiona Grangerová,“ podala mu dlaň, aby už nezdržoval a podal jí zprávu o Harrym.

„Richard Evans. Těší mě.“ Potřásli si rukou a on konečně spustil: „Není to příliš dobré, slečno. Poslední dva měsíce se jeho stav stále zhoršuje a vyzkoušeli jsme už všechny diagnostické metody, kouzla a využili lektvary, které máme k dispozici.“

„Takže ho jen udržujete naživu, ale pokud ho odpojíte od té bubliny, tak...“

„Ano, chápete to správně.“ Molly propukla v pláč a v pokoji jako by se zešeřilo. „V tuto chvíli nám zbývá tak procento možností, jak mu pomoci. A i to brzo vyčerpáme.“

„Opravdu nemůžete udělat víc? To neexistuje nic, co by ho zachránilo?“ zeptala se Ginny.

„Omlouvám se, slečno Weasleyová. Snad jen zázrak... Naši nejlepší lékouzelníci udělali vše, co mohli. Snad můžeme zavolat našim kolegům do Spojených států, ale pravděpodobně nežije nikdo, kdo by mu mohl pomoci.“

„Kolik mu zbývá času?“ zeptala se Molly.

„Měsíc, možná méně. Až mu selžou plíce a ledviny, bude to trvat už jen chvíli, a až vypoví službu srdce a pak mozek...“ Ginny si přikryla rukou ústa, aby zadržela bolestný výkřik.

Tak to ne, pomyslela si Hermiona. Jeden zázrak existuje a jeho bydliště je nyní azkabanská pevnost. To by to nebyla ona, aby něco nevymyslela. „Poskytl byste mi všechny lékařské zprávy o Harryho stavu, jeho diagnózu i léčebný proces a použité léčebné metody, kouzla a lektvary?“

„Proč vás to zajímá? Jste snad lékouzelnice?“ opáčil doktor nedůvěřivě.

„To ne, kromě pokročilých kurzů léčitelství... Ale chtěla bych se na jeho stav podívat a třeba něco vymyslím.“ Nechtěla říkat nic o profesoru lektvarů a jednom z nejlepších čarodějů, který kouzelnický svět měl.

„Jak chcete, ale je to velmi nepravděpodobné, že byste na něco přišla.“

„Uvidíme,“ odpověděla rozhodně.

„Jen jí to poskytněte, pane. V této situaci je třeba vyzkoušet vše.“ Přidal se k ní Arthur, který nejspíše pochopil, za kým chce Hermiona jít pro radu.

„Nu, dobrá. Řeknu někomu, aby vám dal kopie. Naschledanou.“ Než odešel zkontroloval hůlkou pacientův stav a několika mávnutími přidal tekutinu, která Harrymu proudila přímo do žíly.

Zůstali u něj ještě hodinu a pak se přemístili domů. Každý z nich byl vyřízený a Hermiona po několika uklidňujících větách, kterými se snažila povzbudit Molly a Ginny, odešla do svého pokoje. Znovu a znovu si pročítala lékařské zprávy, ale nebyla z nich příliš moudrá. Na to byly její ošetřovatelské schopnosti příliš krátké, léčivé lektvary a byliny v nich příliš neznámé a na to, aby si vyhledávala každé použité lékouzlo, byla příliš unavená. Uložila si dokumenty do své tašky a připravila si oblečení na zítra. Poté usnula neklidným spánkem.

 

7 dní do procesu

„Dobré ráno,“ pozdravil ji Snape chraplavým hlubokým hlasem a pokoušel se postavit.

„Ne, ne, seďte,“ zastavila ho a pomohla mu zpátky na lůžko. „Dobré ráno,“ odpověděla, „i když by mohlo být i lepší.“

„Zase si vykáme?“ pronesl s úsměvem, který ji na chvíli zaujal. To bylo snad poprvé, co se tento výraz objevil na jeho tváři.

„Promiňte, tedy... Promiň.“ Usmála se a uvnitř jejího nitra ji zahřála zvláštní emoce. Pocit domova, nebo něčeho, co se tomu podobalo. Snad důvěry?

„Byla jsi u Harryho?“ To ji zaujalo podruhé, protože neřekl něco jako „ten ohavný Potter“, nebo nevyplivl „otravný hloupý Potter“.

„Ano,“ odpověděla a sklopila hlavu.

„Jak je na tom?“ ptal se opatrně a pozoroval ji.

„Špatně,“ řekla a konečně se rozplakala. Celou tu dobu se snažila držet a potlačovat to, co cítila, ale nyní nechala, aby ji smutek pohltil.

Severus ji nechal plakat a nic neříkal. Pomalu se přisunul blíž a položil dlaň na hřbet její ruky v konejšivém gestu. Myslel si, že to bude pouze povzbuzující dotek a pak se odtáhne. Anebo se ona odtrhne se znechucením. Hermiona ztuhla a Severus očekával nejhorší. Pak k němu však pomalu zvedla oříškové oči a pevně ho objala. Slzy jí kapaly na jeho vězeňskou košili. Kostnaté paže se obezřetně ovinuly okolo ní a přitiskly její drobné tělo na jeho vychrtlé. „Jen to pusť, Hermiono. To je v pořádku.“

Pomalu se v jeho náruči uklidnila a konečně se poprvé za poslední měsíce uvolnila natolik, aby se začala cítit v profesorově objetí příjemně. „Děkuju. A promiň.“ Narovnala se a pozorovala jeho tmavé oči, jak se na ni dívají laskavým pohledem. I jeho výraz se trochu uvolnil.

„Neomlouvej se,“ řekl a natáhl ruku, aby jí prsty otřel slzy z tváří. „Nesla jsi toho na svých bedrech dost. A stále si nakládáš víc.“ Znělo to vyčítavě.

„A že mi to říkáš zrovna ty,“ odpověděla a jemně se usmála. Poprvé v životě mohla vidět jeho upřímný možná lehce překvapený úsměv. Okouzlil ji.

„Řekneš mi teď, jak je Harrymu?“

Přikývla a vytáhla z brašny lékařské dokumenty. „Tohle je celá jeho zdravotní dokumentace od chvíle, kdy ho přijali do nemocnice. Snažila jsem se z toho něco vyčíst, ale je to na mě příliš komplikované.“ Přiznala a podala mu obsáhlou složku. Nevysmál se jí, jak by čekala, ale zamyšleně listoval papíry a tiše pročítal každý řádek. Byl pečlivý a v jeho cele znělo jen obracení listů v dlouhých útlých prstech.

Poté se zamračil a odložil složku vedle sebe. „Můžu si to tady nechat? Budu potřebovat více času. Kolik ho zbývá Harrymu?“

„Doktor říkal maximálně měsíc. Podle toho, jak rychle mu odejdou orgány.“

Severus zaklel. „To je velice málo. Nemáme na to ani týden. Potom mě čeká soud a kdo ví, co pak se mnou bude.“

Tiše přikývla. „Myslíš, že budeš schopný Harrymu pomoct?“ podíval se na něj s takovou důvěrou, až ho bodlo uvnitř hrudi. Tak se na něj už dlouho nikdo nepodíval. Možná nikdy v jeho zbytečném životě.

„Udělám, co bude v mých silách.“

„Moc děkuji,“ položila dlaň na jeho paži a krátce ji stiskla. „Severusi.“

„Já děkuji tobě, že jsi tu vždy pro ty, kdo to potřebují. Vždycky jsi tu byla pro své přátele. To je cnost, Hermiono, nikdy je nezradit.“

„Dělám jen to, co považuji za správné. To je v přátelství přece normální.“

„Ne, není, drahá, bohužel. Přítel může zradit tím nejhorším způsobem.“ Pronesl a bolestně se usmál. „Neměli bychom teď pokračovat v přípravě na obhajobu? Chci se co nejdříve podívat na ty Harryho zprávy, máme málo času a Chlapec, který přežil, nesmí zemřít.“

Znovu se dali do přípravy na soudní přelíčení a Hermiona si poprvé všimla, že je oba společná práce baví. Konečně začali sepisovat důkazy na papír a zlehka načrtli první písemnou podobu Hermionina proslovu před Starostolcem.

Poté, co odešla z jeho cely, unaveně se zhroutil na dřevěnou pryčnu a pročítal stále dokola lékařské dokumenty a chvílemi začínal propadat panice. Co ten zasraný Mozkomor zamýšlel, když na Harryho vyslal tuhle odpornou kletbu?! Kdyby jen věděl, kdo to udělal! Podal by si ho způsobem, za který by se nemusel stydět ani Pán zla. Za několik okamžiků však usnul a ruka s papíry se mu svezla z lůžka, listy se rozletěly po cele. Zdál se mu neklidný sen o dnu, kdy ho Voldemort málem zabil a o kletbě, která Pottera zasáhla. Jako by mu něco stále unikalo. S trhnutím se probudil a zíral do tmy. Po čele mu stékal pot a srdce mu prudce bušilo. Kdyby tak uměl zvrátit běh dějin! Rozčileně uhodil pěstí do zdi, až mu bolestivě zakřupalo v kloubech. Sykl bolestí a vynadal si do zatracených idiotů. Snažil se nesoustředit na bolest, ale protože byl příliš vyčerpaný na to, aby zvedl své kdysi dokonalé sebeovládání alespoň na základní úroveň, nechal poraněnou ruku ležet vedle sebe. Aby se uklidnil, myslel na Hermionin příjemný dotek na jeho paži. Ta představa ho alespoň částečně ukonejšila a on znovu usnul.