Smyčka

Ležel jsem v trávě, nade mnou probleskovaly rudé hvězdy a dva měsíce, jeden do žluta a jeden do běla. Tráva a celý palouk v okolí vypadaly naštěstí bezpečně. To jsem si oddechl.
Měl jsem něco jako amnézii: jak jsem se sem vůbec dostal? Kdo jsem a kde jsem? Útržově si vybavuji opulentní oslavy, lázně hudby a libých počitků... a pak stvůry, ryk, chaos. Proč? Co se stalo?
Po půl hodině naslouchání Tichu to začalo zapadat: jsem hledač, poutník mezi světy. Proto ty bohaté, nezřízené oslavy ve vyšších světech, ke kterým jsem se nakonec dopracoval: vždy jsem v daném světě vyřešil jeho ústřední hádanku a tím jsem se ocitl v tom, který je nad ním. Ale proč potom ty stvůry a děs? Dále jsem se nechal poučit Tichem vevnitř i vně.
Byl jsem na úplném vrcholu. Vyřešil jsem hádanku nejvyššího možného, nejluxusnějšího možného, světa... jenže náš soubor světů je smyčka, kruh: kdo chce stále víc, nemá nic. Zatočeně do smyčky vedly dveře z nejvyššího světa... do nejnižšího.
Takže v těch nižších realitách jsem potom bojoval s nestvůrami, kvapně řešil jejich hádanky, abych se posouval výš... až jsem přišel o paměť a ocitl se tady někde vprostřed, ani moc nahoře, ani moc dole.
Budu to muset dělat jinak. Nebažit stále po silnějších a lepších zážitcích, být víc spokojen s tím, co mám.
Vykročil jsem pasekou, ozářenou dvěma měsíci, vstříc dalšímu, skromějšímu a moudřejšímu, životu.