Pro normálnost nežiju - pohled druhý

Aaach, pokaždé je to stejné, stále obdobný scénář. Lidé spatří požár, popadne je bázeň a dají se v úprk, zbaveni veškerého jeho smyslu a systému.
Ženou se pod jedoucí vozy, končí v příkopech, někteří třeba jen stojí, jako loutky bez špetky rozumu a základního pudu přežití, v očích snad by se jim dal vyčíst úžas nad mocným živlem.
Jinými slovy nuda. Nuda, nuda, nuda.

Stojím na skále tyčící se nad nevelkým městem a pozoruji dílo Boha ohně, které mohlo být stvořeno s ještě větší majestátností, než bylo původně zamýšleno.
Vítr si hraje s dlouhými, rudými prameny vlasů a dává tím život vznikajícím plamínkům, které odskakují a podněcují nově tvořené požáry.
Spoře oděn pouze do pár kusů rozevláté červené látky se otočím k odchodu.

Celá dlouhá léta řídím osudy nešťastníků, z kterých se vlivem ohně stávají bezdomovci, psychopati, opilci, vdovci. Pak jsou zde škemrači. Těm naopak život dávám, zachraňuji je před krutou paní Zimou, hladem a pomáhám jim bránit se před divokými zvířaty.
Jsem všudypřítomný, zbožňován i zatracován. Měl bych být spokojen, tak proč nejsem?
Slabý je ten Bůh, který pozbyl slávy a moci, tvořené nikoli poctivým Božským Já jsem, nýbrž strachem ovládanou autoritou. Strach, tyranie, pocit beznaděje se snoubí spolu v děsuplném tajemství, jenž je známo každého velkého panovníka.

Jsem Haares mocný Pán Ohně, syn Diúv a mou vizí je svět tvořen strachem lidí ze zklamání svého Boha, který byl vždy k jejich životům milosrdný.

Ano, ach ano! Jen musím promyslet pár nepatrných detailů.
Jsou zde bytosti, kterýmž náleží vyšší hodnost než mám zjevně já, POUZE! zjevně a jsou jimi Zeus, má matka Athena, Titáni, některé tety, bratranec a Bůh Lásky Amor. Směšné, hlavně ten Amor.
Klišé o všemocné síle lásky slýchávají prostí Pozemšťané denně, věří že je silnější než cokoli jiného. Modlí se k ní, víru vysílají do prostoru a tím dávají moc Bohu. Čím více následovníků tím vyšší hodnost Nadpozemský získává.
Já, Zeusi dík, nejsem přes laaaasku, ale živel při jehož rozvoji mi bude uskutečněno mávnutím ruky zničit svět. A možná bych měl ukázat lidem zač se modlit ještě o trochu víc..

Zadívám se na zámek stojící na samém kraji lesa kousek za městem...
Pokud dosáhnu úcty krále, pak pro mne bude jednodušší získat respekt jeho poddaných. Natáhnu své paže před sebe, zavřu oči. Cítím žár, který se probouzí v mém nitru a myšlenkami jej směřuji do dlaní ukazujících k sídlu vládce.
V okamžiku, kdy jsem si jist svou mocí, otevřu oči a rázem mi z rukou vylétne ohnivé tornádo přímo k zámku nehledíc na věci, které by mu stáli v cestě.
Zvednu hrdě bradu a ušklíbnu se. Dobře vím, že podobné útoky na zámek pod vlivem mimozemských sil nemají pražádnou cenu, ale co, pro tu srandu :)...