Supervlna

Hrnek vlahé kávy stál bez hnutí na kovové podložce přímo před tvorem. Na ubikaci by bylo absolutní ticho, nebýt sotva slyšitelného - podivného - mlaskání, jež bylo právě důsledkem jeho pohybu. Jeden z tvorových údů se totiž pomalu snažil uchopit ucho pitelného hrnku.

Již nespočet takovýchto probuzení měl za sebou, a stejný počet i před sebou. Tvor věděl, že tento cyklus nikdy neskončí. V momentě, kdy silné, mohutné chapadlo pevně uchopilo třílitrový hrnek, a další chapadlo z něj pilo - něco na ubikaci zazvonilo.

Do prostorné ubikace tvora vstoupil tvor jiný - připraven opravit vadnou kolonu ohřevu kávy. Vplazil se dovnitř se všemi svými slizskými chapadly a okem začal zkoumat příčinu problému. Jezdil jako slimák po celé ubikaci, hledaje sebemenší vodítko. Hrnek kávy byl zpola vypitý a jiné, nervózní oko sledovalo opraváře; začalo se nenávistně přivírat.
Opravářský tvor svým neznalým jednáním zaslizil celou ubikaci. Naštěstí technickou závadu objevil. Secvakl svými silnými čelistmi dva konce rozpojeného vedení pod proudem a s letmým pohledem oka se opět odplazil ven.

Polovina hrnku kávy se ohřála na příjemných dvěstěosmdesát stupnů Rizeda. To byla ta správná teplota, při které si tvor z ubikace mohl užít probuzení.
Zanedlouho ho opět vyrušil zvoneček. Tentoktáte se do ubikace vplazila houbovitá medůza, aby poklidila vzniklý nepořádek po opravářské chobotnici. Oči měla všude - a úklid provedla tak hbitě a ladně, že mezitím připravila tvorovi i hrnek pro další třílitrovou kávu...

Jenže on už byl pryč. Nepozorovaně se během úklidu vyplazil z ubikace, aby celý zbytek časového cyklu zkoumal tu podivnou kreativní Supervlnu...