Ballad for Susan

Když jsem se narodila byla noc. A podle toho co mi pak vyprávěli, to ale nebyla jen tak nějaká noc. Hvězdy zářily svým jasným plamenem a podle moudrých z naší vesnice to bylo dobré znamení.
Jak dobré však bylo pro ostatní, to nemohu posoudit. Krátce potom, kdy jsem totiž přišla na svět naší vesnici přepadli.
Tou dobou byla naše zem ještě příliš slabá a zákony se dodržovaly jen vzdáleně. Žádat někoho o pomoc mohlo dopadnou často přímo opačně. Když lid volal po odstranění tyrana přišel jiný a často ještě horší než předchozí. Nikdo si nemohl být ničím jistý, protože co bylo včera, už zítra neplatilo.
Všeobecně se pak proslýchalo, že zdrojem všeho trápení byl jediný tajemný muž. Netoužil prý po moci, ale svou silou a snad i černou magií ovládal vše a vždy dostal to, po čem zatoužil.
Mnozí se ho báli a proto aby si uchovali jeho přízeň, byli ochotni udělat skoro vše a nezastavili se před ničím. To co jim přišlo pod ruku hynulo.
V naší vesnici byl jen jediný kostel. Malá svatyně, kde jediným cenným pokladem byla pozlacená socha světice. Nikdo si nepamatoval, kde se tam vzala, ale všichni ji uctívali a v horších časech se k ní modlili.
Ten večer se odevšad ozýval strašný křik. Plameny uchvacovaly jejich domy a poplašený ryk zvířat a lidí nebral konce.
Kněze zabili hned u vchodu, snažil se je přesvědčit ať to nedělají, ale byl to marný boj. Ještě nepřišel ten správný čas. A tak padl jako první ze své vesnice. Jeho tělo pak dotáhli do kostela, zavřeli za sebou a rozdělali oheň. Zapálili i další, ale hrůzy toho večera nemůžu ani vypovědět. Pravdou je, že mnoho z těch, kteří mohli být v mém životě ten večer nepřežilo. Mezi nimi i moje matka.
Dala svůj život za můj a udělala tak něco, co si nikdo v té době nedokázal představit.
Náš dům stál na kraji vesnice a tak, když začal nájezd, podařilo se jí nenápadně uniknout do lesa. V té době byl ještě velký a tajemný a jeho obyvatelé nebyli jen lidé. Prastará magie byla cítit na každém kroku a ten kdo chtěl přežít tuto návštěvu, ať už tam byl v dobrém nebo ve zlém, se musel držet na cestách. Sebemenší krok vedle znamenal smrt.
Podle vyprávění občasných návštěv se vědělo, že všechny cesty vedou přímo doprostřed. Zde pak byla studánka, jediná vzdálená připomínka Keltů, v lese tvořila krásné a klidné místo, vzdáleně připomínající nádvoří hradu.
Nevím mnoho o tom, jak dlouho tam bloudila, vystrašená každým sebemenším zvukem, když na prsou stále svírala své dítě – mne.
Jediné, co mi pak pověděli bylo to, že mne až do poslední chvíle pevně svírala u sebe a chránila mně proti celému tomu, krutému světu a že její vlasy toho rána byly úplně bílé.
Její tělo pak v tichosti pochovali a mne odvedli sebou.
Z dětství si ale mnoho nepamatuji. Říká se, že pokud bylo šťastné, zbyde nám jen máloo vzpomínek, ale jeden pocit určitě - pocit štěstí.
Oproti ostatním svým vrstevníkům jsme tedy žila beze strachu z budoucnosti.
Vyrostla jsem mezi kentaury a osvojila jsem si jejich zvyky. Vychovali mne jako jednoho z nich, ať už se to může zdát jakkoliv podivné. Kentauři jsou často popisovaní jako zlá, sobecká, nevyzpytatelná stvoření – ba často i zvířata. Já je však poznala i z jiné stránky a i když jsem se jim nikdy nemohla vyrovnat, přijali mne mezi sebe. Naučili mne stopovat, přežít i z mála a co víc naučili mně to nejhlavnější co v tom ,,mém,, světě platilo. Naučili mne bojovat.
Jenže čas plynul a já jsem dospěla. Nemohla jsem dál zůstat ukrytá v lese a tak jsem se v den svých narozenin vydala zpět. Přes lesní nádvoří, po vyšlapaných cestách. Na památku toho, kde jsem byla mi kentauři dali jeden ze svých luků a roh. Říká se, že až ten roh zazní bude vláda tyranů nadobro pryč.
Ten roh ale nebyl určen pro mě, jeho sláva měla přijít až za dalších pár let. Až jeden bojovník, z družiny Tyrana povstane a svrhne ho pryč. Do té doby jej schovám u sebe, v mém domě.
Můj dům stojí na kraji vesnice a jeho okna směřují na západ.
Jmenuji se Gwyneth a jsem lučištnice.