Sen jedné noci

Ještě když obloha nebyla modrá, hvězdy a slunce na nebi nezářili a svět jak ho známe byl jen pouhým snem.
Zdálo se, že nikdy nic neexistovalo a nikdy nic nebylo.
Jen jeden hluboký nádech pod závojem temné noci...

A zrovna kdesi v temnotě právě dřímal malý sen o nejkrásnějším uměleckém díle rozprostřeném po nekonečném plátně noci..

Objevil se kdo ví kde a kdo ví odkud.. trval den či milion dnů?.. to nikdo neví.. dny ještě nebyly a čas a prostor neexistoval... A nebyl ani nikdo, kdo by o tom vyprávěl nebo o tom psal...

A tak začíná příběh o jednom velkém snu.

..bylo nebylo, dělo se nedělo...
něco se zachvělo...

A hle! Světlo v temnotě zablesklo!
A tu ze tmy vzplála malá jiskra jejiž světlo okamžitě prostupovalo tmou až se rozzářila jako jasná hvězda na noční obloze.

"kdo jsem?"Bylo první, co ji napadlo.. načež si uvědomila svou existenci a vzbudilo to v ní její první pocit... Byla to radost z bytí, čistá a upřímná jako radost malého dítěte.
Světlo které ta malá jiskra vydávala začalo s její radostí růst a začalo tvořit malý prostor radosti z kterého vyšel drobný impulz.. a jako vlnka na hladině jezera do které se opřel poryv větru projel tmou.. Cítila jak se temnota kolem nepatrně zachvěla a vzápětí ní prostoupila neznámá energie, která jí její radost opětovala.

"co to bylo"? zeptala se do ticha a zachvátila ji děcká zvědavost. Odpovědí byl pro ni hřejivý pocit bezpečí a lásky, který cítí dítě v náručí milující matky.
Malá jiskřička ještě kromě radosti ze života jiný pocit neznala, ale poznala, že je dobré být milována a ihned v sobě ten pocit probudila...
I když byla jen malím střípkem světla, skrývala v sobě bezednou studnu lačnící po poznání.. milující energie, která ji obklopovala s ní byla v neustálém kontaktu a předávala jí informace. Učila jí moudrosti, soucitu, laskavosti.. a čím více toho malá jiskra pojala, tím více rostla, až se z malé jiskry stalo velké zářící slunce plné života.

Nenznámá energie jím prostupovala a pečovala o rozvíjející se život.. zářivé slunce bylo vlastně také energií, ale mělo vědomí a svou individualitu, což byl jakýsi prostor ve ktém se odehrávali její zkušenosti a kterým cítila přítomnost jiné energie.

Přišla chvíle, kdy to vědomí už znalo svou podstatu a znalo vše co mu ta energie chtěla sdělit.
Na chvíli se neznámá energie vzdálila a vedle ní se rozestoupila tma a vní se začala tvořit jakási bublina prostoru v které se z malých částeček světla začala formovat bytost připomínající dnešního člověka.
Vědomí to se zaujetím pozorovalo a žaslo, co se to vlastně děje. Najednou z té bubliny vyšel jakýsi signál směrem k vědomému slunci a který se v jeho vědomí ozval "Pojď za mnou"
Slunce zaměřilo svou pozornost na bublinu uvnitř které stála světelná bytost a okmažitě se ocitla uvnitř, kde stála naproti neznámé bytosti zformována do podobného světelného těla.
V prostoru bylo prázdno, ale dalo se zde pohybovat, což přišlo novému vědomí úchvatné. Její pozornosti ale směřovala k bytosti, která ji přivolala. Vypadala stejně, ale šla z ní jiná energie z jiným vědomím, ale cítila stejnou energii, která o ni dlouho pečovala a učila ji. Sledující s úžasem tu neznámou bytost, zeptala se:

"kdo jsi?"

-"Jsem ty" ozvalo se.

"počkej, jak můžeš být já, když ty stojíš tam a já stojím tady"?

neznámá postava se zasmála a prostor zahrál barvami.

-"učíš se rychle hvězdičko" řekla postava tichým hlasem "Jsi kousek mého vědomí, které se mi podařilo oddělit od sebe samotného a stvořit tebe. Jsi mnou a já tebou..ale oba jsme si vědomi sami sebe. A tady začíná naše hra! Já ti budu říkat hvězdička a tvým prvním úkolem bude pojmenovat mě!

"vesmír"! Vykřikla Hvězda, načež si rozmýšlela, co jí to napadlo za slovo.

-"To je krásné "vesmír". Neboj se myšlenek, jsme propojení a některé myšlenky z mého vědomí přecházejí do tvého a stejně naopak! Mohl bych ti to předat vše najednou, ale mohlo by toho být na tebe moc a měla by si v tom zmatek, proto jsem vytvořil tento prostor ve kterém to půjde postupně jelikož je zde čas a prostor ve kterém se naše bytí odvíjí lineárně. Pocitů jsem tě naučil a znáš hloubku svého vědomí, ale informace, které ti chci předat musejí k tobě přijít postupně"

"Já jsem zmatená vesmíre, proč tohle děláš" ?

"Hvězdičko udělej si pohodlí a poslouchej můj příběh"

V prostoru najednou vyrostl obří strom, od kterého se začal linout do všech směrů zelený koberec zelené trávy z které vyskakovali nejrůznější květiny a kolem poletovali pestrobarevní motýly.
Hvězdička žasla nad neznámou krásou, která se kolem ní zhmotnila a ptala se:

"wow co si to udělal"?

vesmír se zasmál a odvětil

"To co vidíš, je kousek z mého snu o životě jehož si součástí hvězdičko"

"ale jak si to udělal"?

-"všechno se dozvíš, neboj se. Posaď se a vyslechni si můj příběh"

Oba se posadili ke stromu do trávy měkké jako peřina a vesmír začal vyprávět.

Můj život se odehrával ve snu neznámého světa, kde jsem žil v obětí obrovské rodiny v krásném světě plného života a z ničeho nic jsem se probudil stejně jako ty upřostřed temnoty.

"Měla si také sen"? zeptal se vesmír

"Ano měla, ale jsou to jen jakési záblesky něčeho neznámého"

-"až přijde chvíle, vzpomeneš si" Pousmál se vesmír a pokračoval dál.

Když jsem se probudil, neměl jsem radost jako ty, jelikož radost kterou si měla byla mou radostí, která se na tebe přenesla a kterou ses rychle naučila.
Jediné co mé světlo drželo při životě byl sen, který odrážel temnotu aby mne nepohltila. Trvalo mnoho okamžiků a stálo mne mnoho energie odrážet tmu, byl to jeden věčný boj, který jsem prohrával, neboť nebylo nic než tma a já v ní.. Až se stalo, že má energie vyhasínala a mé světlo s ní, prostoupila mým světlem, dotkla se mého vědomí a já dostal strach ! V ten okamžik jsem ji poznal.. Nebyla zlá, nechtěla mne zničit, jenom jsem celou dobu svou pozornost věnoval na boj s ní a zapomněl přitom na sebe.. Přestal jsem bojovat s temnotou a našel v sobě naději a vůli žít.. začal jsem temnotou protupovat a zkoumal ji a naučil se v ní všemu, co jsem naučil i tebe Hvězdičko.
První věcí kterou si pamatuj, že temnota nás nikdy neovládne, pokud ji to sami nedovolíme, není vědomá jako my, nemá vůli a nechce nás ovládnout, nicméně může námi prostoupit pokud se jí necháme pohlit..

Hvězdička: "K čemu myslíš, že tady temnota je" ?

Vesmír: Temnota tu vždy byla a je a my s ní žijeme, možná je pozůstatkem světa, který tu byl před námi, ale to jsou věci nad kterými už nerozmýšlím, jelikož na ně nelze odpovědět.. Důležité ale je, že z temnoty můžeme tvořit a to nám umožnuje vytvořit náš sen.

Hvezdička: " A jaký sen vesmíre" ?

Vesmír: Sen o životě, který se ti pomalu vybavuje ve tvé mysli.

Hvězdička: "Ano obrazy jsou už jasnější.. a co je to ta mysl vesmíre"?

Vesmír: Mysl je nástroj, který zachytává naše myšlenky a interpretuje je do tohoto prostoru ve formě slov, kterými teď spolu komunikujeme a zároveň projektuje trávu na které sedíš, strom i květiny kolem. To vše je projekcí mé mysli ve které se nacházíš.

Hvězdička: Ale já cítím vůni, která jde květů rostlin a trávu na které sedím, není to tedy skutečné?

Vesmír: Zdá se to být skutečné, jelikož se nacházíš v mém světě a má představa se odráží ve tvé mysli, proto se ti to zdá být skutečné.

Hvězdička: Když je to tak jednoduché, proč si ten sen už nestvořil vesmíre?

Vesmír se zamyslel, chvíli byl zticha a přemýšlel

Vesmír: Vše co zde vidíš je obrazem mé mysli a beze mě by to nebylo, mohu zde vytvořit celý sen, což jsem již několikrát udělal, ale pochop, že to může fungovat pouze jako symulace na kterou se mohu já nebo ty dívat. Již jsem zkoušel v takové iluzi žít, ale časem i krásný svět vytvořen ve své představě potemní, jelikož předem znáš každý jeho kout, všechny příběhy předem víš jak dopadnou, žádná bytost není živá a pouze se chová tak jak ty ji nastavíš. Zkoušel jsem přetvářet i situace z okamžiku na okamžik abych nabyl dojmu, že se dění mění bez mého vlivu, ale stejně tak to byla jen má představa.

Můj plán je složitější než-li pouhá představa v mé mysli...

Vesmír mávl rukou a v bublině se nad nimi otevřelo okno do temnoty a jeho energie sem přivanula malý oblak prachu ke kterému natáhl ruku a vytáhl z něj jedno mále zrnko, které se v jeho dlaních rozzářilo.

"Co to je"? Zeptala se s údivem Hvezdička.

"To je cesta do světa, kde se stane představa realitou" Tajemným hlasem prohlásil Vesmír a pousmál se.

Vesmír: Do každého zrnka prachu lze vložit informaci, která se bude postupně rozvíjet a růst, je třeba jen prostoru kde se to uskuteční, energie která dá věci do pohybu a vědomí tomu dá život.

Hvězdičko, již znáš vše co znát potřebuješ, předal jsem ti vědění a veškerou svou moudrost, jsi teď mým zrcadlem!

Hvězdičk: Počkej vesmíre, ty někam jdeš ? Ptá se s obavou...

Vesmír: Hvezdičko má, tvým úkolem bude na mě dohlížet !

Chci zapomenout a zažít v nevědomosti znova svůj sen v několika různých životech, zažít znova všechny příběhy a prožít si to skutečně! Mé vědomí bude rozstroušeno do všech koutů mého světa jako semínka z kterých vzejde nový život. Proto jsem tě stvoříl Hvezdičko a předal ti všechnu svou moudrost a vše co znám, aby si mi pomohla uskutečnit můj sen!

Hvězdička: Ale co když se ze snu nikdy neprobudíš?

Vesmír: Jako každý příběh má svůj konec, tak i můj sen jednou v pomíjivém světě skončí a opět se shledáme pod tímto stromem! Tento prostor zde zanechám a do stromu uložím odraz své energie, moudrosti, vědomí a svou paměť, nechť zde zůstává pro každou mou duši, která si projde příběhem a je zřídlem, které jej probudí ze sna, abych jednoho dne našel cestku k sobě samému!

A naše duše jsou propojeny Hvězdičko, tvůj hlas mne za tebou přivede... Nevolej mne však zbytečně, ba naopak snaž se mne neprobudit! A všemi zbůsoby mne odváděj od uvědomění a prozření... Pokud ale uvidíš, že se tápu dlouho ve tmě a nemohu se z ní vymotat, ukaž mi malé svétlo, které mne přivede zpět na cestu...Jestliže tě budu volat, neodpovídej mi..pouze mi nenápadně ukazuj cestu...

Hvězdička: Nelehký úkol mi dáváš Vesmíre..Ale dal si mi život, předal si mi svou moudrost a já ti pomu tvůj sen naplnit! A aby si to neměl jednoduché, vytvořím ještě další světy, kterými budeš muset projít, aby jsi se dostal opět sem...

Vesmír se pousmál, souhlasně pokynul hlavou a radostně prohlásil
Vesmír: Miluji tě hvězdičko a v novém světě každý tvor bude rozdělen dvěma energiemi..jedna bude nést tvou energii a druhá mou a tak se budou tyto dvě energie přitahovat a spolu tvořit další život!

Hvězdička: Úžasný nápad a skrze mou energii budu přivádět nový život!
Vesmír: Ano!

Vemír se zvedl z bubliny a překočil do jiné, která se před ním okamžitě otevřela a v ruce třímal malé zrnko prachu. Začal malovat v čistém prostoru jako na obrovském plátně svůj vysněný svět, tvořit příběhy a ruzné bytosti v barvách dosud nevídaných a vše bylo naplánováno. Hvezdička to s úžasem sledovala a toužila být také součástí toho světa.

Vesmír se na ni podíval a pravil.

"Hvězdičko přeci budeš také v mém světě, jsme mezi sebou provázáni, tvá energie bude také součástí tohoto světa a vše co budu zažívat budeš zažívat semnou! Ani na okamžik se neztratíme.
A i když je vše naplánováno do poslední chvíle, tak vkládám moc tvé lásky do tohoto světa! Jedině naše láska může pohnout tímto světem a změnit jeho dění...

Vesmír: Hvězdičko budeš mým snem v novém světě !
Hvezdička: Budu nad tebou bdít dnem i nocí a očekávat tě !
Jejich světelná těla se naposled objala pod obrazem nového světa a Hvezdička se vzdálila mimo protor a tiše sledovala co bude dál..

Vesmír stál uprostřed vytvořeného snu, který se rozléhal, zdálo se do nekonečna.. v ruce mu svítilo zrnko prachu, které začalo rotovat, do něj vložil energii svou a energii Hvězdičky, částice začala kmitat obrovskou rychlostí...
Prostor jsem stvořil, obraz a příběh je tu také a už jen já, který tomu vdechne život...
Naposled se podíval na Hvězdičku a rozpadl se na nespočet střípků světla, které se v mžiku nalepili na rotující zrnko prachu z kterého začali šlehat blezky kmitající takovou rychlostí až splynulo v jeden nehybný obraz koule, která se postupně zmenšovala až na oko zmizela...

Hvezdička tiše pozorovala, co se bude dít..

Najednou vyšlehly blesky prostorem proletělo světlo a z místa, kde se ta koule ztratila nastala ohromná exploze z které vyšlehla temnota a rozprostřela se po celém širém prostoru a dále se rozpínala..Zavládlo ticho a tma prostorem...chvíli se nic nedělo a Hvězdička netrpělivě čekala, co se bude dít...
Ve tmě vysvitla hvězda..a další..a další až se po temném prostoru rozsvítilo miliony a miliony malých hvězd které začali tvořit soustavy, galaxie a mlhoviny...život začal vzkvétat.

Hvezdička to tiše sledovala a radovala se a hvězdy se s její radostí rozářili...
Pozorovala příběh, který se začal promítat před jejíma očima a ona žasla v dojetí a radosti..cítila propojení s Vesmírem a celým světěm s vědomím, že se to povedlo...

Dílo umělce se stalo skutečností a plynulo po řece času rozprostřeno v nekonečném prostoru, kde život zažívá svůj sen...
A jestli se ještě neprobudil, tak sní dodnes..