Bitva o Malinový pramen

Na nebi se temné mraky míhaly, kroužily a přecházely jak klubko hadů a přinášely stísněnost a beznaděj do srdce každého smrtelníka uvnitř města Malinový pramen. Armáda lesňanů posílena malou posádkou Crysllů lachiteů z nedalekých jeskyní na hradbách z kamene a železodřeva zoufale pozorovala tichou masu zla stojící bez hnutí vytvořenou nečistými zrůdnými silami. Armáda kostlivců tam stála již od rána, celou tu dobu naprosto bez hnutí, tiše jako smrt, jakoby se vysmívala živým – my máme čas – vy ne.

 

Nervozita posádky rostla s každým okamžikem, bylo jasné, že město nelze ubránit, ale museli – ve městě byl prastará svatyně Bohyně, která nesmí padnout do rukou zlu. Někteří se modlili k různým dalším bohům, jiní zvraceli přes hradby. Nikdo nevěděl kdy to přijde, o to horší to bylo. A to nesnesitelné ticho – před hradbami stálo tolik zrůd a bylo naprosté zlovolné ticho. I příroda sama se otřásala a nezazpíval jediný pták, nebyl slyšet ani jediný šelest větru. Dokonce ztichlo i celé město, očekáváním a strachy.

Večer náhle, kdy strach a nervozita města dosáhli vrcholu, se kosti všech druhů a zvířat pohnuly – všechny současně začaly s rámusem pochodovat k městu. Ti, co si přáli ať to strašné ticho skončí, si náhle přáli, aby opět začalo. Nikdo nevěděl, co kostlivci plánují – neměly obléhací stroje, aby se dostali přes hradby, ale všichni tušili, že je stejně dokážou překonat. Když pomalu kostry došly k hradbám, posádka zatajila dech. Ale kostry se nezastavily, začaly pomalu šplhat nahoru a všem se zastavilo srdce.

„Všichni lesňanští lučištníci ven! Za hradby, střílejte je když lezou!“ zakřičel v myšlenkách lesňanský generál Trnodlaň.

Několik málo, co takovou zprávu dokázali slyšet, předalo zprávu dál, ihned spolu se svými druhy vzlétli za hradby a začali šplhající kostlivce odstřelovat. Šípy se však většinou jen od kostí neškodně odrazily. Avšak pár se jich povedlo shodit, čím strhli další pod sebou na zem, kde se rozpadli.

Náhle někdo zakřičel: „Temný mrak na severu!“

Všichni tam pohlédli a skutečně tam byl. Trnodlaň znejistěl – co teď temné síly chystají… Generál nehledě na své bezpečí pohlédl vnitřím zrakem směrem k mraku. Avšak nespatřil nic temného, ale spatřil letící k nim spoustu lesňanů ledového rodu – vzdálených přínuzných – přicházejících na pomoc.

Pak opět Trnodlaň v myšlenkách zakřičel: „To jsou ledoví, přicházejí na pomoc, bojujte!“

Zpráva se rychle roznesla, ale nebyl čas se radovat, kostlivci už byli nahoře.

Všichni bojovali jak mohli, odsekávali končetiny kostlivcům, aby spadli dolů, ale pokaždé vyšplhal další. Bylo jich mnoho – příliš mnoho a všichni na hradbách začínali být unavení. Raněných začínalo přibývat a léčitelům docházely síly – už jen zachraňovali životy a nezbojeschopňovali.

V tu chvíli konečně dolétli ledoví lesňané, byli sice po dlouhém letu unavení, ale nebylo na výběr – šli hned bojovat. Svými bronzovými šípy, které byl účinější než předchozí železodřevěné, sestřelovali kostlivce rychle z hradeb, čímž poskytli trochu oddychu posádce na hradbách. Ale kostí bylo pořád příliš, a bez zastávky se hrnuli nahoru. Ledovým lesňanům pomalu začaly docházet jejich šípy. Trnodlaň si toho všiml a rozkázal přidělit jim jejich vlastní železodřevěné až bude třeba.

Náhle se část kostlivců zastavila a otočila od hradeb a vyrazila pryč. Nikdo ale neměl čas se tím zabývat, každá ruka měla, co dělat, kromě Trnodlaně, který pečlivě sledoval bojiště a posílal posily na potřebná místa, kde se vystřídali, aby mohli další odpočívat.

„Co chystají teď?“ pomyslel si s úzkostí.

Najednou uslyšel z veliké dálky myšlenku a poznal osobu, která mu ji posílala – byla to Owa, poměrně mladá mořská panna se schopností proměnit se v dvounožce, velmi schopná kouzelnice, léčitelka, kněžka Bohyně a dobrá přítelkyně.

„Blíží se nagy, přicházejí na pomoc, přesvědčila jsme je. Potřebuju se dostat do města. Jdu z druhé strany než jsou kosti,“ slyšel od Owy.

Okamžitě rozkázal skupině svých nejlepší bojovníků, aby jí letěli naproti a doprovodili jí. Tušil, že ona má nějaký plán. Doufal, že přijde včas, jeho muži byly čím dál více unavení či neschopní již boje. A taky doufal, že nagy nezmění názor, protože před pár lety nečekaně napadly a vyrabovaly tohle město.

Mezitím se na kopci na obzoru zjevili obrovští osedlaní jízdní hadi, které využívali čtyřruké nagy.

„Tak proto někteří kostlivci vyrazili pryč, jdou jim vstříc,“ napadlo Trnodlaně a trochu se mu ulevilo, že nic dalšího nejspíš nechystají.

Po dlouhých minutách pochodu kostí a plazení hadů se konečně potkali a bylo drtivý střet – zejména pro kosti, neboť nagy byly na ně připraveny s palcáty a těžkými kladivy. Najednou si uvědomil, že nagy nemají sebou moc léčitelů, že necítí jejich moc. Okamžitě rozkázal posledním trochu odpočatým lesňaským léčitelům, aby letem vyrazili za nagami a pomohli jim nejvíce, jak mohli. U léčitelů se to nesetkalo s příliš velkým nadšením, protože většina z nich někdy léčila zranění jejich zbraní.

A tak jim Trnodlaň ještě poslal myšlenku a doufal, že zabere: „Zapoměňte na staré zášti, ty vyřešíme později, teď jde o osud Malinového pramene a možná světa.“

Najednou se ke generálovi vrátili jeho nejlepší bojovníci a jejich důstojník řekl: „Owa je bezpečně uvnitř a míří ke Svatyni.“

„Teď velíš ty, jdu za ní,“ odpověděl stroze a ihned vyrazil letem za Owou.

Našel ji u zamčeného vstupu do jeskynní svatyně a přistál u ní. Byla mnohem vyšší než on – lesňan, oči měl mezi jejím břichem a hrudí, takže se na něj dívala shora.

„Odemkni to, rychle!“ rozkázala.

„Podle zákonů města tě tam nemohu pustit – nejsi lesňanka,“ odpověděl.

Výhružně se na něj podívala: „Ty zákony si strč… Řeknu to takhle, já se zodpovídám jen Bohyni a ty máš na výběr jen tohle – buď tam teď pustíš mě, nebo později kostlivce, je ti to jasný?“

Tohle na ni miloval, když bylo třeba udělat správnou věc na nic nehleděla a šla za tím. Vytáhl klíč a odemkl dveře Svatyně.

Uvnitř šli krátkou chodbou a před nimi se otevřel hlavní sál s oltářem.

„Tady zastav,“ řekla.

„Co? Hele ukazuji ti své tajemství, tak mi ukaž svoje!“ řekl bez rozmyslu.

Překvapeně se na něj ohlédla, začervenala, trochu se pousmála a pak řekla: „Vím, že je to zbytečné říkat lesňanovi – ale zkus zamyslet nad tím co řekneš, než to řekneš. Každopádně jak chceš, pojď.“

Trnodlaňovi došlo, co vlastně řekl, jen se trochu taky pousmál a trochu podivil, protože takové tajemství už mezi sebou nemají.

Přistoupila k oltáři vytesaného do kamene a chtěla na něj přiložit ruce, ale Trnodlaň ji rukama zarazil.

„To nedělej! Nedotýkej se toho, je to příliš posvátné,“ řekl s úžasem, že se o něco takového pokusila.

„V klidu. Já jsem její kněžka, já mohu,“ uklidňovala ho.

„Ale toho se nesmí dotknout ani naše kněžky!“ oponoval dál.

„Tak to velkou chybu dělají!“ řekla ostře – ztratili už příliš času tlacháním.

Vyprostila se a přiložila ruce na oltář a stála tam. Trnodlaň se už chtěl zeptat, co teď bude, ale najednou to pocítil – obrovské množství síly jak mu začalo proudit pod nohama ven do města. Nechápal, kde se ta síla bere. Najednou omdlela a dopadla na podlahu. Okamžitě ji s námahou odnesl do nejbližšího hostince – jediných míst, které měly i dost velké postele pro ni.

Po cestě potkal vojáka, který někam spěchal, ale nařídil mu, aby sehnal jakéhokoli léčitele pro Owu. Pak s ní počkal, dokud nepřišel léčitel.

Ten ji rychle prohlédl: „Má příliš málo síly, až je to nebezpečné, jsem sice taky unavený, ale je tu teď tolik síly v okolí, že to nebude problém, myslím že to bude v pořádku.“

Co tam nakonec uviděl ho moc nepotěšilo, ledoví lesňané už nelétali, byli příliš unaveni, ale stáli na budovách u hradeb a odstřelovali, co mohli a kostím se povedlo prorazit na jednom místě na hradbách. Ale díky energii, kterou vyvolala Owa a kterou léčitelé předávali dál se ji pomalu dařilo zatlačovat zpět. Do boje se přidávali i ranění, kteří teď mohli být vyléčeni. Trnodlaň obrátil zrak k nagám, byly na tom podobně jako oni, ale vypadá to, že energie se dostala až k nim, tak jich hodně opět vstávalo a zařadilo se do boje.

Kostí už tolik nebylo – sotva polovina a pořád bojovali se stejnou nezastavitelnou urputností. Ale Trnodlaň pocítil něco zvláštního, pocítil slabou naději, která se šířila mezi jeho muži i díky Owině zásahu a cítil, že sílila s každým zabitým kostlivcem. Najednou vrstvu temných mraků na chvíli protrhl paprsek slunce a dopadl na bojiště.

Najednou generál dostal nápad a začal zpívat i v myšlenkách posílat všude starou lesňanskou píseň o překonaném strachu, hrdinství, smrti a legendární nesmrtelnosti. Ti, co ho slyšeli se přidávali a píseň na rtech se šířila dál a dál. Nakonec zpívalo celé město včetně civilistů. Cítil jak strach ve městě slábl. Město rezonovalo písní a mraky se trhaly dál, paprsky slunce osvětlovaly čím dál tím víc. Celá obranná armáda teď bojovala jako jeden muž s neuvěřitelnou vervou.

Konečně se povedlo zatlačit kostlivce za hradby a boje pokračovaly už jen u nag a na hradbách. Kostlivců ubývalo.

 

***

 

Teď už zbývalo jen několik posledních pár kostlivců, kteří se dál sebevražedně vrhali kupředu. Trnodlaň shromáždil své nejlepší bojovníky, kteří ještě byli schopni letu a vyrazili za nagami. Dorazili několik kostí u královny nag a pak se před ní poklonil – měl plán.

„Královno Girai, jste vám velmi poctěni, že jste nám přišli na pomoc, staré zášti jsou tím smazány a jste zváni k nám na oslavy vítězství,“ začal.

Královna se zatvářila trochu zmateně: „Takže, ten útok před mnoha lety…“

Přerušil ji: „Odpustíme ho pod několika podmínkami – za prvé vzájemná vojenská pomoc, za druhé vaši obchodníci budou smět vstoupit do města obchodovat a naši stejně do vašeho.“

Královna se tvářila neurčitě, jakoby něco takového čekala a moc ji to nenadchlo.

Ale Trnodlaň měl eso v rukávu, věděl přesně, co tehdy chtěla a co chce teď: „Naši léčitelé budou učit vaše a vaši kouzelníci budou učit ty naše a… “

Nemohl uvěřit, že to řekne, ale všiml si už při zmínce u učení léčitelů ji zajiskřilo v očích a tak pokračoval: „… umožníme přijmout nagy do Řádu Bohyně.“

Všichni zúčastněným spadla čelist, včetně lesňanských bojovníků a královně Girai. Natáhla všechny ruce v gestu společného uzavření dohody a Trnodlaň ho znal ze svých cest a provedl ho tak, jak to dvourucí obvykle dělají.

***

 

Owa se probudila v posteli její velikosti a vedle ní seděl Trnodlaň, tentokrát už beze zbroje, a koukal z okna.

„Chápu to dobře, že kosti jsou pryč? Povedlo se?“ zeptala se, když ho viděla.

Trhl sebou leknutím a pak se usmál: „Ano, dodala jsi léčitelům tolik energie, že bychom mohli bojovat ještě týden. Neměla jsi to tolik přehánět, málem ses zabila!“

„Měla jsem to pod kontrolou! Kdybych nebyla unavená po cestě byla bych úplně v pořádku!“ bránila se.

„Já vím…“ řekl jen lehkým úsměvem a hleděl jí do očí.

„Chyběl jsi mi…“ řekla tiše a vzala ho za ruku.

„Jsi příliš unavená, odpočiň si, a najez se,“ řekl láskyplně, pak vstal a odešel.

Nechápavě pozorovala jeho odchod a pak se rozesmála: „Ach ti zbrklí lesňané.“

Za chvíli přišla hostinská s nějakým jídlem a jejím oblíbeným místním malinovým koláčem.