Radikální řez

I.

Nebylo od věci vstát dříve, než kohout zakokrhá a vychutnat si tichý les, kterým se skrze větve vzrostlých smrků prodíraly první sluneční paprsky. Zlaté oštěpy, jak jim s oblibou říkal Jan. Stejně jako každé ráno, seděl na lavičce vedle zápraží svého dřevěného domku a v ruce držel hrnek s malou větvičkou zalitou vroucí vodou. Dokonce ani dnes, sedmý den v týdnu, nevyužil možnost dopřát si prodloužený dotek spánku. Jednak si rád vychutnával pohled do zvolna se probouzejícího lesa a pak tu byly neodbytné myšlenky. Jan dokázal každý večer starosti zadusit v zárodku, aby ho neobtěžovaly během usínání, ale ráno jim umožnil volný, byť neochotný, průchod do své mysli, kde se svíjely jako klubko podrážděných hadů. Pila skončí, to je jasné. Osada bude rozpuštěna. Trpká chuť odvaru z jehličí tu neblahou pravdu umocnila. Ještě pár akrů, pár měsíců tvrdé dřiny a bude po všem. Poslední fuška. Kovová monstra poháněná olejem a párou si najdou cestu i sem doprostřed hvozdu. Pokácet a odvětvit jeden vzrostlý cedrovec zabere deseti mužům pár hodin života, ale nenasytné chřtány těch pekelných strojů dokáží to samé zvládnout do hodiny. Tak vyhladovělé jsou ty jejich bezedné žaludky. Otravný červotoč uvnitř hlavy kazil ranní idylu a Janův úsměv zvadl, jako utržená chrpa pohozená v blátivé cestě. „Dvanáct let,“ přemítal polohlasem. Přesně před dvanácti lety si ho Lignum vybral z několika mladých uchazečů. Opustit hluk velkého města a odplout z kontinentu mu přišlo zcela přirozené. V hlubokých lesích strávil drtivou většinu života jeho otec, děd i praděd. Bůhví, kam až ta vznešená tradice vlastně sahá. Třískoviště je poslední, nejhlouběji položenou osadou. Ještě před třemi lety jich tu bylo deset. Trouchnivice, Zelené Sedlo, Cypřišnice, Dolní Klenba. To už si na všechny ani nedokáže vzpomenout? Promnul si kořen nosu, odložil prázdný hrnek stranou a nepřítomně se zahleděl před sebe. Jak tu sedí dlouho? Necelou hodinku? Něco tomu chybí. Nějaký střípek, který dotváří rutinní obraz každého rána. No jistě, kokrhání.

S krádeží drůbeže už se setkal. Před osmi měsíci zmizelo starému Peterkovi šest nosnic přímo z kurníku. Na pálence závislý Vojtěch Zvlčil je nacpal do dvou klecí a uháněl s nimi přes celou osadu. Vyplašené slepice ryčely do temné noci a budily hotové pozdvižení. V oknech jednotlivých domků ožívaly plaménky svíček. Za potem zbroceným hříšníkem se tak zanedlouho táhl zlatý had, který mapoval jeho cestu. Klení rozespalých mužů fungovalo jako palivo pro Vojtěchovo nohy. Kousek za modlitebnou však zakopl o kořen, padl na zem a zlomil si levou nohu. Hlasitým vyjmenováním všech známých i neznámých vulgarismů si ještě přivodil těžký hřích, neboť blízké území okolo modlitebny je posvátné. Osvobozené slepice kolem něj zmateně poskakovaly, zatímco se kroutil v bolestech. Svému trestu ani přes vážné zranění neušel. Třicet ran bejkovcem. Ještě před tím, než dalšího dne odkulhal na náměstí, kde měl být ortel vykonán samotným Lignumem, musel navštívit nositelku světla ve zpovědnici a odříkat modlitbu za ten peprný komentář. Při pomyšlení na osvalenou ruku svírající bejkovec, oddaloval nevyhnutelné a přidával další a další kajícné modlitby. Nakonec musel být ze zpovědnice vykázán, neb ani spravedlnost nemůže čekat věčně.

Jan Patrych pomalu vstal a pohledem zkontroloval sekyru opřenou o stěnu domku. Musí ji pořádně nabrousit a odpoledne začít se štípáním suchých borových špalků, aby měl dostatek paliva na chladnější měsíce. Utáhl povolený opasek u svých konopných kalhot a z náprsní kapsy košile vytáhl vejce uvařené natvrdo. Dvěma ťukanci o čelo narušil povrch skořápky, kterou jeho obratné prsty následně odstranily. Na dvě kousnutí měl studené vejce v sobě a hned nato se jal vyřešit tu záhadu. Možná ten starý opeřenec odešel na věčnost, nebo mu s odchodem pomohla kuna. Ještě tohle! Vyšel lenivým krokem, začal obcházet domek, zvedl obě ruce nad hlavu, propletl prsty a začal se při chůzi protahovat. Uprostřed plotu ze starých větví zela obrovská díra. Dveře do kurníku visely na jednom pantu. Jestli v tom má prsty Zvlčil, přerazí mu druhou hnátu a pak se osobně ujme role spravedlivého, jež v rukou svírá bejkovec. Pálenka už tomu proradnému chlapovi dočista zastřela mysl. Byl jen pár kroků od nízkého vchodu od kurníku, když pocítil ten zvláštní, nasládlý odér. Pach smrti. Jan sklonil záda, vstoupil dovnitř a groteskní výjev té zkázy přivábil pocit strachu. Hrůza pronikla hluboko do morku kostí. Po Janovo tváři kanula slza a hlavou se mu honila jediná myšlenka. Měl si s sebou vzít tu sekyru. Uprostřed peříček z rozsápaných slepic leželo něco, co dříve bývalo mužem.