Faigta a jizvy osudu (část 1/2)

U potoka seděla dívka. Po tvářích jí tekly slzy, jimž se marně snažila bránit. Plakala však tiše, nevzlykala. V ručce držela bílý avšak krví pošpiněný kapesníček. Pošpiněný její vlastní krví.
Na své dětské tvářičce měla krvavý šrám. Uhodil ji a to bolelo. Pokaždé, když se ti dva spolu sekali ji uhodil. Byla o jeho krutosti přesvědčená. Tolika lidem ubližoval, včetně jí. Jen z mála lidí udělal šťastlivce. Ubližoval lidem jak se mu zlíbilo. Každá jeho oběť na sobě pociťovala tu bolest, kterou způsoboval, ale jen málokdo jej dokázal spatřit v jeho lidské podobě. Ona jej však viděla, měla dar vidění. Dokázala jej spatřit, neboť pochopila jeho podstatu. Věděla, co je zač a jakou má moc. Ale také věděla, jaká ve světě vládne nespravedlnost. Dovolávala se práva. Znovu se jej snažila přesvědčit, aby zanechal svých krutostí, ale marně. Vzpírala se proti němu a za to byla trestána, o to víc, když byla schopná jej vidět a měla tu odvahu („drzost“) odporovat. Zas a znovu… I dnes se pokusila ho přesvědčit…
Byl krásný slunný den a nebe bez mraků. Ptáci vesele prozpěvovali v korunách stromů, jejichž listí je pod vedením vánku svým šuměním doprovázelo. Dívka – Faigta si říkala – se procházela svěží letní krajinou. Vydala se do lesa směrem k horskému potoku, kde si ráda sedávávala do stínu stromů a poslouchala zpívající řeku. Procházela se mezi stromy a tiše si prozpěvovala. Když se však přibližovala k řece, spatřila tam mladou ženu máchající prádlo a – a JEHO! Stál přímo za ní a chystal se jí shodit do vody, do toho silného proudu! Tu paní znala, ač jen od vidění, věděla, že má dvě děti, které byly ještě menší než ona sama. Musela zasáhnout. Rozběhla se tedy směrem k té mladé ženě a vykřikla:
„Pozor!“
Mladá žena sebou leknutím trhla a otočila se k Faigtě, v ruce držíc mokrou košili. Nechápavě na ni pohlédla a zeptala se:
„Nazdárek, Faigto. Děje se snad něco?“ Její hlas zněl přívětivě a mile. Přesto se ale kolem sebe rozhlédla, jakoby hledala nějaké potencionální nebezpečí. Žádné však neviděla, ani nemohla. Jen malá Faigta ho viděla, ale nemohla říct pravdu. Nikdo by jí nevěřil, všichni by se jí jen vysmáli.
„Ne, nic paní mámo. Já jenom – lekla jsem se. V potoce je silný proud a já se bála, abyste tam nespadla.“ řekla Faigta jen malou část pravdy a trochu se začervenala. Mladá žena se však jen zasmála.
„Jen se neboj. Já na sebe dám pozor.“ řekla jí a v rychlosti vyždímala mokrou košili. Poté ji dala do proutěného koše k ostatnímu prádlu. „Ale jseš milá,“ dodala ještě a jala se odejít. Když kolem ní prošla, ještě dívčinu pohladila po vlasech a po chvíli zmizela mezi stromy.
Faigta tam však zůstala a čekala. ON přijde. Skryl se v lese, když jej vyrušila, ale určitě se vrátí. Věděla to. sedla si tedy na zem a vyčkávala. Po chvíli se ozvalo zapraskání větviček. Otočila se a spatřila HO. Rychle vstala ze země a pohlédla do tváře tomu, kterého tolik neměla ráda. Znovu hleděla do té kamenné tváře a černých neproniknutelných očí.
„Málem bys jí zabil!“ obvinila Faigta toho podivného muže.
„Málem! Kdy ses mi pořád nepletla do cesty!“ odpověděl vztekle. „Ale je to marné Faigto - jmenuješ-li se tak – mně nikdo nemůže zastavit, ani ty ne. Já jsem všemohoucí a s tím nikdo nic nenadělá.“
„Jsi hlavně krutý! Proč všem tolik ubližuješ? Proč lidem radši nepomáháš?!“
„Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš! Co se má stát, to se stane, rozumíš?! Možná, že dnes jsi ji zachránila, ale stejně i na ni přijde řada.“
„Ne!“ vykřikla vztekle Faigta a aby svému vzteku ulevila, sebrala ze země kámen a vší silou jím po NĚM mrštila. Ale to si dovolila moc.
Muž k ní přiskočil a surově ji udeřil pěstí, na níž měl prsten. Faigta, jež nestihla včas zareagovat, ucítila strašlivou bolest. Ta bolest prošla celým jejím tělem jako jed. Ač to bylo jen několik vteřin, připadalo jí to jako věčnost. Na tvářičce se jí objevil krvavý šrám a v těle ucitíla jakousi podivnou bolest, kterou by slovy nedokázala popsat. A pak najednou její trýznitel zmizel jako pára nad hrncem. Byl pryč. Ale ta bolest ji neopustila, a nikdy ji zcela opustit neměla. Jsou rány, které se nikdy nezahojí…

* * *

Když se Faigta vyplakala a přestala jí téct krev, vstala a vydala sen zpět do vesnice. Příroda už se jí však nezdála tak krásná a veselá jako předtím a ani ona sama si už neprozpěvovala.
Když vyšla z lesa, zvedl se vítr jež sebou nesl zlé poselství. Ve vzduchu byl cítit kouř. Pohlédla k nebi spatřila mrak, jež stoupal k obloze z vesnice. Zděsila se. Ve vsi hoří!
Dala se do běhu. Utíkala, co jí síly stačili. V hlavě se jí přehrávalo milion obrázků. Proboha! Tak přeci jen ji dostal, tu nebohou ženu! Co si jen počnou její děti,umře-li. Musí tomu zabránit.
Doběhla do vesnice. Jenže tam ji čekalo strašlivé zjištění. nehořelo obydlí té mladé ženy, ale její! Jejich dům hořel! Zoufale křičela a bezhlavě se přiřítila k hořícímu domu. Chtěla dovnitř, věděla, že uvnitř je její matka. Slyšela její křik! Jenže někdo ji chytil za ruce a odtáhl ji pryč. Bránila se, ale marně. Odtáhli ji pryč, do bezpečí. Ale co její maminka?
Vesničané běhali sem a tam s vědry a hasili. Dva odvážlivci dokonce vlezli do hořícího domku, aby zachránili její maminku. Po chvíli ji vynesli ven. Byla celá popálená a nehýbala se. Už bylo příliš pozdě. Byla mrtvá.
Položili ji do trávy a znovu se vrátili do domu, aby vytáhli jejího otce. Jenže už byl mrtvý. Prý na něj spadl hořící trám a uvěznil ho. Nepodařilo se jim ho vyprostit.

Celý domek shořel. Nepodařilo se z něj nic zachránit. Vše bylo v troskách. Boj s ohněm byl marný. Faigta stála před tou zkázou a plakala. Vzal jí všechno. Domov i rodiče. Neměla nic a nikoho. Zůstala sama. Proč jí tak trestal? Proč k ní byl až takhle krutý? Ona jen chtěla pomoci lidem a takhle se jí ON pomstil. Nenáviděla ho tak jako nikdy předtím. Nenáviděla jeho krutost, jeho kamennou tvář a černé oči. nenáviděla jeho krutost a nespravedlnost. Ona to však takhle nenechá, pomstí se! Pomstí se za všechny lidi, kterým kdy ublížil, i za sebe. Nemůže být neporazitelný!
Ze zástěrky vytáhla nůž. Řízla se jím do ruky a nechala z rány skápnout na zem tři kapky krve. Tak zpečetila svou přísahu. Ona se pomstí! Pomstí se JEMU, samotnému OSUDU!
…
…
…