Radikální řez IV.

IV.

Přítmí uvnitř chýše formovalo nábytek do zvláštních tvarů. Jan Patrych přesto poznal, kde je stůl, lože i dveře vedoucí do spíže. Alespoň si to myslel. Nejvíce světla vycházelo z krbu, jehož plameny ozařovaly malý kuchyňský kout. Nad ním visely snopy česneku a různých sušených bylin. Seděl na židli zhotovené z masivních větví a necítil se dobře. Nikdy tu nebyl a nevěděl, co bude následovat. Co se od něj vlastně čeká. Chýše nositelky světla stojí asi dvě stě kroků od osady. Přes den tráví většinu času v modlitebně, ale se soumrakem vedou její kroky sem do míst, kam nikdo nechodí. Cestou spolu nemluvili a Jan nechtěl vyzvídat. Skrze okno byly vidět poslední zbytky umírajícího dne. Skvělé. Zákaz vycházení vejde zanedlouho v platnost. Zrovna když přemýšlel, jak se odtud později nepozorovaně vrátí do svého domku, postavila před něj nositelka světla dřevěný pohár se zalitou smrkovou větvičkou. Překvapilo ho to, ale asi nemělo smysl klást otázky. Poděkoval a čekal.

„To jsou všichni lidé zrození mezi chladnými kameny tak nedůvěřiví?“ Přímá otázka opanovala prostor hned, jakmile se nositelka posadila na protější židli. Mezi nimi byla jen deska stolu, horký napoj a ta otázka, jež čekala na svou odpověď. Možná šlo o přímou narážku na Bořivoje Polného, který se její odvážné myšlence ihned vysmál. Začal opatrně. „Ctím zdejší přírodu. Pokračovat v rodinné tradici byl odjakživa můj sen.“ Ženin mírný úsměv, pátravé oči a pulzující zelený diamant představovaly kombinaci, která jej znervózňovala. Ticho narůstalo. „Chci říct, že si vážím práce v lese a aby jste věděla, nesmírně mě mrzí, že tímto rokem skončí vše, na čem mi záleží. Věřím ve své poslání.“ Myslel to vážně. „Znala jsem tvého praděda. Velmi pracovitý a odvážný člověk. S pomocí železných bodců připevněných na botách, dokázal zdolat i ty nejvyšší stromy a otrhat z jejich korun životodárná mladá semena.“ Jistě. Vypadá sotva na čtyřicet, ale znala mého pradědu, přemítal si pro sebe Jan. Žádné otázky. Seď, pij svůj odvar a poslouchej.

„Máš v očích jeho jiskru,“ začala z nenadání konstatovat, „ale nejsem si jistá tvou odvahou, mladý drvoštěpe.“ Jan nesnášel hádanky a chození okolo horké kaše. „Proč tu jsem?“ Nositelka světla ho držela v šachu přímým pohledem. Ramada byla krásná. Její tvář měla až nepřirozeně dokonalé symetrické rysy. Dlouhé kaštanové vlasy jí spadaly na tmavě rudý plášť svázaný mašlí pod bílým krkem. „Jsi si naprosto jistý, že jsi při popisu událostí z toho smutného rána nic nevynechal?“ Jan hleděl na desku stolu, prsty si pohrával s vylouhovanou větvičkou a přemýšlel. „Ne, opravdu nic. Jen jsem byl udiven tvrdostí svého spánku. Chci říct, že moje slepice musely šílet a dělat hrozný kravál, ale já to prospal.“

„Určitě v myšlenkách kroužíš i nad tím, proč se tělo dostalo téměř na práh tvého domu.“ Ano, to byla pravda. „Mohla to být náhoda, nemyslíte? Ostatně, někde to tělo zůstat muselo.“ Jan zkoušel Ramadu popostrčit k její vlastní úvaze. „Nebo to byl vzkaz, mladý drvoštěpe. Pověz mi. Jak moc jsi si tělo toho nebohého muže prohlédl před tím, než jsi nález nahlásil?“ Ošklivý obraz, který se od té chvíle snaží marně dostat z hlavy. „Zběžně. Byl jsem v šoku a pocítil jsem… úlek.“ Nechtěl použít slovo „strach“, protože ho trochu podráždilo nejisté srovnání s jeho pradědem. „Šlo o hotový masakr. Spousta krve, žádný krk, otevřené břicho, chybějící ruka.“ Ramada pomalu obešla stůl a sedla si na prázdnou židli, hned vedle Jana „Myslíš si, že za tím stojí člověk nebo něco jiného? Buď upřímný. Poznám, když mi budeš lhát a poznám i strach ve tvých očích, který se tě toho rána zmocnil.“ Jan byl ještě nervóznější. Do rozpaků jej uváděla její blízkost i dedukční schopnosti. „Vím, že pan Ruměj Blatný sází všechny karty na rypatce, ale já myslím, že jde o dílo lidské ruky. Ehm, ta devastace těla.“ Začal se trochu zakoktávat. „Chci říct, že vrah mohl použít nějaký druh zubatého ostří, kovářské kleště k napodobení kousanců a ruce k vytrhání vnitřností. Kdo jiný by za tím mohl být, když ne člověk?“ Poslední větou vlastně zpochybnil hypotézu nositelky světla.

„Žiješ přítomností, mladý drvoštěpe, ale stejně jako většina ostatních zapomínáš na minulost. Snažíš se popřít dotek dávných časů. Dotek, který se může proměnit v dusivé sevření. Vzpomínáš na tu krádež slepic?“ Jan přikývl a poslouchal. „Vím, že Vojtěch Zvlčil musel tu noc něco zahlédnout, jen netuším, co přesně. I tehdy byl měsíc v úplňku. Během kajícných modliteb jsem si všimla jeho strachu, jeho nejistoty. Hluboko v hlavě něco skrýval. Spravedlnost mi ho však sebrala ještě před tím, než se stačil otevřít.“ To Jana překvapilo. Myslel, že sama nositelka světla nechala Zvlčila z modlitebny vyvést. „Snažila jsem se ho několikrát přesvědčit, ale návštěvě mého příbytku se stále vyhýbá.“

Jan koutkem oka zaznamenal pohyb za oknem, doprovozený nepatrnou šelestí spadaného listí. Napružil se na židli, ale Ramada, která musela slyšet to samé, vůbec netočila hlavu. Neustále na něj hleděla. „Ostražitost ti nechybí, ale schopnost brát vážně minulost ano.“ Její úsměv kamsi vyprchal. „Vy lidé, narození v kamenných, městech jste zvláštní. Nikdo z vás nemá ani ponětí o tom, jak rozlehlý tento zelený kontinent vlastně je. Jen berete, ale nic nevracíte a především máte klapky na očích. Chceš mi tvrdit Jane Patrychu, že patříš mezi jedince, kteří vylučují i nejmenší pravděpodobnost jiné možnosti? Nevěříš, že v tomto nekonečném zeleném oceánu může přežívat byť jediný zástupce tvora, kterého vaši lidé údajně vyhubili?“ Jan hledal správná slova, ale nakonec se zmohl jen na odevzdané „Ne. To vyloučit opravdu nemohu.“ Ramada se zdála být spokojená. „Vezmi si na sebe černý plášť, který visí hned vedle dveří a následuj mě.“ Jan si jej hodil přes ramena a během svazování jemných tkanic jen tak mimoděk nadhodil. „A co zákaz vycházení?“ Odpovědí mu byl jen spiklenecký úsměv.

Šla před ním. Její krok byl navzdory sílící tmě jistý. Jan se po chvíli otočil a v dáli zahlédl slábnoucí světlo vycházejí z okna. Za chýší se zanedlouho zavřel les. Houkání sovy připomínalo vypálený šíp, který v pravidelných intervalech narušoval okolní ticho. Během několika minut neviděl Jan ani metr před sebe. Rozeznal jen siluetu Ramady, která náhle zastavila. Nositelka pozvedla svou pravou ruku do úrovně čela, pak jí s otevřenou dlaní natáhla před sebe a cosi zamumlala. Houfy světlušek utvořily nad nataženou pravicí pravidelně tvarovanou, vznášející se kouly. Ramada pomalu sevřela dlaň v pěst, čímž vybudila namodralou kouly k ještě větší intenzitě. Proud bělavého světla s jemným dotekem modře prostoupil blízký úsek spícího lesa. „Je to lepší, drvoštěpe?“ Užasle přikývl a pak šli dál následováni organickým zdrojem světla.

Větve z korun stromů se k nim skláněly, jako hadi vykukující z jeskynních skrýší. Obě strany úzké lesní pěšiny lemoval hloh a divoké ostružiny. Po nějakém čase se pěšina začala klikatit a její mechovou tvář čím dál více deformovaly kořeny prastarých stromů, které připomínaly těla úhořů plujících v divoké řece. Přišlo mu, že jdou snad celou věčnost. Kdyby poletující světlo náhle zhaslo a Ramada zmizela s ním, byl by dokonale ztracen. Do tak odlehlých částí lesa nechodí ani těžařské skupiny drvoštěpů. Jan pod nohami ucítil oblé hřbety různě velkých kamenů. Terén měnil strukturu. Světlo odráželo povrch žulových skalisek, které začaly vyrůstat ze země jako houby po dešti. Hranice Bludných skal byla na dosah. Kamenní obři začali vytlačovat nadvládu stromů do pozadí a nabírali majestátních výšek. Zanedlouho se octli v táhlé soutěsce, na jejímž konci varovně zelo oko temnoty. Jan začínal pociťovat nepříjemný tlak svazujících stěn. Rameny škrtal o obě strany skály a musel natočit tělo.

Okolní teplota začala klesat a Jan si uvědomil, že mu plášť Ramada nepůjčila pro nic za nic. Šli hezky za sebou. Pulzující koule světlušek, Ramada a poslední vzadu Jan Patrych. Před nimi se začaly rýsovat obrysy šedé stěny. „Konečná?“, pomyslil si Jan. Nešlo o stěnu v pravém slova smyslu, jak se přesvědčil, ale přírodní kamenné schodiště stoupající do další úrovně nepropustné tmy. „Pozor kam šlapeš, drvoštěpe.“ Schody měly nepravidelnou velikost a leželo na nich silné konopné lano, kterého se Jan i Ramada chytli. Výstup byl teď o něco jistější. Došli až nahoru. Lano bylo ovázané okolo staré borovice, rostoucí z díry ve skalní prasklině. Šlo o středně vysokou skálu obklopenou za všech stran podstatně většími sestřičkami. Povrch vrcholu tvarem připomínal rozlehlé koňské sedlo. Ramada opatrně ušla několik kroků vpřed a pak dotekem ruky zastavila Jana. Učinila zvláštní gesto, po kterém jim koule přelétla nad hlavami a světlem ozářila obrovskou kruhovou díru uprostřed.

Stáli na okraji hluboké propasti. Jan netušil na co přesně má koukat. Ramada natáhla ruce před sebe jako náměsíčný, který se chce uprostřed noci vydat na neznámou cestu. Houfy modrých světýlek přilétaly ze všech stran a začaly se nabalovat na namodralou kouly. Další světlušky. Samotná koule teď měla trojnásobnou velikost. S tím, jak natažené ruce Ramady klesaly, sestupovala koule do chřtánu propasti. Po nějaké době dosáhla takové hloubky, že připomínala hvězdu ztracenou uprostřed vesmírné nicoty. Ramada sevřela obě dlaně v pěst. Oslnivý proud světla vylétl skalním komínem vzhůru a rozlil se do okolí. Jan si musel rukou zakrýt výhled a počkat, až si oči přivyknou na oslnivou intenzitu sněhově namodralé záře. Náhodný pozorovatel procházející lesem by si jistě pomyslel, že se v Bludných skalách pořádá hotový slet čarodějnic. Ramada mírně povolila stisk a světlo o stupeň snížilo úroveň jasu. Jan hleděl dolů a hned mu nedošlo, co tam vidí. Pak přišlo prozření a mladý drvoštěp zadržel dech.

Pohřebiště. Masový hrob. Desítky, možná dokonce stovky koster. Některé již vybělené a jiné pokryté zbytky hnijícího masa. Srny, jeleni, divocí psi, ba dokonce rypatci, jejichž kostra vystavená v radní budově byla všem dobře známá. „Co tohle znamená?“ Jan byl očividně zmatený. Ramada se k němu otočila „Znamená to, že ten tvor sem dlouhé měsíce nebo možná roky odhazoval důkazy o své krvežíznivosti. Svou nezkrotnou chuť po krvi ukájel na zvířatech. Myslím, že na sebe nechtěl upoutat pozornost a tak se zbytků zbavoval tímto způsobem. Asi je to lepší, než hrabat díry v lese. Proč však začal zabíjet lidi, tím si jistá nejsem.“ Dávalo to jistý smysl, ale Jana pálilo několik otázek. „Proč jste mi to místo nemohla ukázat ve dne?“

„Je vidět, že do těchto končin nechodíš, drvoštěpe. Přes den se na zdejších skalách vyhřívají černí ješterníci, o jejichž jedovaté kousnutí by jsi opravdu nestál.“ Jan přemýšlel. „A jak jste ten hrob objevila?“ Ramada ukázala prstem kamsi do vzdálené tmy. „Tímto směrem se nachází úrodná louka uprostřed lesa. Mocná luna zvyšuje sílu bylin, které tam každý úplněk sbírám. Hledala jsem zkratku, abych nemusela ustavičně obcházet Bludné skály. S tím mi pomohlo oko nočního krále.“ Jan ji nechápavě pozoroval. „Řekněme, že pomoc okřídleného nočního dravce mi nabídla pohled shora. Jakmile projdeš okolo propasti, narazíš na další schodiště, kterým sejdeš dolů a za necelou míli jsi uprostřed louky.“ Usmála se a dodala „Je od něj hezké, že tu nechal to uvázané lano.“

„Ví o tom ještě někdo?“ „Jen já, Lignum, ty a on.“ Při tom neurčitém „on“ mu projel mráz páteří, jako blesk svedený hromosvodem. „Proč já?“, řekl odevzdaně. „Už jsem ti to řekla. Ta mrtvola ve tvém kurníku není náhoda. Možná jde o varování, vzkaz či výzvu. Kdoví? Jsem si jistá pouze tím, že jsi do toho nějak zavlečený. Musíš to začít brát vážně. Musíš přijmout sílu minulosti.“ Ta slova mu zběsile létala hlavou, jako jiskry nad hořícím špalkem. „Co tedy budeme dělat, vznešená nositelko světla?“ Zase ten její úsměv, který byl stejnou měrou fascinující a zlověstný zároveň. „Počkáme si na další úplněk.“