Radikální řez V.

V.

„Odkud vlastně pocházíte?“ Vzduchem prosvištělo zasyčení. Pára od vodou pokropených lávových kamenů zaplnila prostor lázní, kde se mísila vůně levandule, vonných olejů a mýdla. Nahá těla mužů buď seděla na lavicích z ohoblovaných prken nebo volným krokem mířila do venkovní části s uměle vytvořeným jezírkem. Těsně u východu vedle sebe seděli dva potem pokrytí muži. „Placáky. Malá víska asi pět mil od Rubmanova,“ odpověděl Ruměj Blatný a rukou si při tom masíroval ztuhlý krk. Jeho společník Václav Pěnička pracoval pro Kleret jako noční hlídač. Navzdory pokrokovým strojům na zpracování dřeva, nedisponoval rozsáhlý tábor Kleretu lázněmi. Jednou týdně proto pan Pěnička absolvoval vydatnou procházku do Třískoviště a kromě lázní si dopřával i rozhovory s místním fořtem. Spojovala je záliba ve zbraních a lesní zvěři. „A kde se vlastně vzala vaše vášeň pro zvěř?“

„V mladí jsem měl možnost navštívit ostrov Zerudas, kde jsem poprvé uviděl živé stromy na vlastní oči. Dosti exotické stromy oproti tomu, co nabízí Viridis. Kromě divoké zeleně se to na Zerudasu hemžilo i roztodivnými zvířaty a já si je zkrátka zamiloval. A teď opravdu nemyslím jen chuť masa.“ Oba dva se té poslední poznámce zasmáli. „V Třískovicích jsem deset let,“ pokračoval fořt. „Můj předchůdce vydatně chlastal. Co vím, tak byl zpitý pod obraz i toho dne, kdy nedopatřením zastřelil jednoho mladého drvoštěpa, který si uprostřed práce odskočil na velkou stranu, jestli mi rozumíte. Ten hlupák si myslel, že z křoví leze medvěd a stiskl spoušť. Bohužel pro něj nešlo o medvěda, ale o mladého kluka. Osada Cypřišnice mlela tou dobou z posledního a já chytil šanci za pačesy. Starej ožrala dostal provaz a já převzal jeho funkci. Jak vidíte pane Pěničko, historie se zase opakuje. Dekáda je pryč a máme tu další mrtvolu. Když jsme u toho, co pan Polný? Už mu trochu zchladla hlava?“ Václav Pěnička pokrčil rameny. „Co by? Je teď vůči všemu a všem podezřívavý. Samozřejmě nepochybuje o tom, že Lumíra Vávru zabil někdo z Třískoviště. Jeho podezření ještě umocňuje neodvratný úplněk.“ Do rozprouděné konverzace náhle pronikl dunivý baryton.

„Že by velký pan Polný začal uznávat moc úplňku?“ Lignum se z oblak páry vynořil jako skalní gólem. Jeho masivní, ostře řezané svalstvo svým způsobem tvrdou skálu připomínalo. Mokré rozpuštěné vlasy mu vlály okolo hlavy a plnovousem mu stékaly kapky vody jako déšť, který proniká kořenovým systémem stromu. „To určitě ne,“ začal pan Pěnička s vyvracením sarkastické poznámky „ale sází na úvahu, kterou mu nepřímo vnukla vaše ctěná nositelka světla. Sice nevěří na existenci vlkodlaků, ale myslí si, že se vrah vlkodlačím monstrem inspiroval, aby do srdce společnosti Kleret zasel strach.“ Lignum nechal tu větu bez reakce. Sáhl do svého pověšeného vaku, vytáhl fajfku a s pomocí křesadla rozdmýchal v napěchovaném kotlíku žár. „Proboha, Lignume,“ spustil fořt s doprovodným kašlem „to si tu smradlavou fajfku nemůžete odpustit ani tady?“

„Já myslel, že pro smrad máte přirozeně vrozenou slabost.“ Začal Lignum. „Po staletí stačil vám, lidem z Calculusu páchnoucí zemní olej, jehož pálením v kamnech jste se snažili zahřát končetiny. Stromy ještě nezneužíváte tak dlouho, aby příjemné teplo a dřevěné kostely zcela popřely minulost vašich předků. Nebo se snad mýlím fořte?“ Ruměj Blatný si ho měřil hněvivým pohledem. „Že to říkáte zrovna vy, Lignume. Král dřevorubeckých pluků, pod jehož velením padají stromy jako na porážce.“ Lignum vydechl namodralý kouř, který se záhy ztratil v páře a pod vousy se mu rozlil mírný úsměv.

„Ani všechny osady, co tu dříve po staletí fungovaly, by nedokázaly během jediného týdne pokácet setinu toho, co Kleret se svými nenasytnými stroji. I když tady stromy rostou dvakrát rychleji než kdekoliv jinde, z dlouhodobého pohledu jde o neudržitelný stav. Zdá se vám Viridis nekonečný? Nenechte se vysmát. Vše má své hranice a ani Viridis není výjimkou. Jednoho dne to tento kontinent vrátí Kleretu i s úroky, a já budu u toho.“ Ruměj Blatný si pohrdavě odfrkl. „Ano, budete u toho a hned vedle vás bude stát nositelka světla, které naivně věříte každé slovo.“

„Vy snad fořte děláte jen to, čemu bezmezně věříte? O útoku rypatců máte sám silné pochybnosti, ale přesto všude kolem líčíte pasti. Chováte se jako pavouk spřádající sítě pro kořist, která stejně nepřijde. Kostěj Strnad vydal rozkaz a tak poslušně posloucháte. Chápu to. Děláte to, co dělat musíte. Já Ramadě naslouchám. Respektuji ji a respektuji její myšlenky. Není to o tom věřit někomu každé slovo, ale zamýšlet se nad těmi slovy.“

„A co jiného mám podle vás asi tak dělat Lignume? Mám pod sebou pět mužů, pět amatérských napodobitelů zákona, jejichž primárním cílem je doplňování soli do krmelců a přepočítávání jelenů. Nemáme žádné moderní vybavení ani znalosti školených vyšetřovatelů. Ano, mám pochybnosti. Mám dokonce velmi silné pochybnosti, ale útok divoké zvěře se teď jeví jako jediné rozumné východisko. Nemůžeme se honit za vrahem, o kterém nikdo nic neví, natož za vlčími bytostmi z pohádek nositelky světla.“

Pro Václava Pěničku byla už ta slovní přetahovaná trochu nepříjemná. „Pánové, snad se nebude provokovat v takovém příjemném prostředí, kde má hrát první housle především relaxace. Chápu Lignume, proč v mnoha ohledech stojíte za nositelkou světla. Její život je spjat s historií tohoto kontinentu stejně, jako ten váš. Zrovna tak chápu i pana Blatného, jehož nadřízeným je správce osady Kostěj Strnad. Ovšem nejdůležitější je holá skutečnost, že zde mimořádně ohavným způsobem přišel o život člověk, na kterého doma čekala rodina. Po okolí pravděpodobně pobíhá pomatený šílenec. Sice nikdo neví kde se skrývá a ani neznáme jeho budoucí záměry, ale vím jistě, že vaše slovní třenice nikam nevedou. Tady pan Blatný líčí pasti na rypatce, kteří se tu léta nevyskytují a vy, Lignume, si prohráváte s myšlenkou o existenci dávno vyhubených tvorů.

Lignum se nad oběma muži tyčil jako zadumaný obr. Po krátkém váhání naslinil prst a uhasil žár v dýmce. Ruměj Blatný souhlasně pokynul hlavou. „Co ten mladík Lignume? Jak je na tom?“

„Dobře. Celý týden zastával lehčí práci na pile, aby si trochu pročistil hlavu. Je houževnatý, zvládne to.“ Z venkovního jezírka přišel Tomáš Kalous a všechny obdaroval veselým úsměvem. „Dobrý den,“ pozdravil mladý drvoštěp a mírně se před Lignumem uklonil. „Můj mistr má pravdu. Znám Jana od dětských let a vím, že toho kluka jen tak něco nerozhází.“ Tomáš už se chystal odejít do zadní části lázní, kde měl pověšené osobní věci, ale Lignum mu zastoupil cestu. „Koně?“ Ačkoliv stál Tomáš v pozoru, sahal svému mistrovi sotva do úrovně hrudníku. „Vysušení, vyhřebelcovaní, ustájení a připravení na další pracovní den, mistře.“ Po této větě Lignum svého drvoštěpa propustil.

„Mládí přijímá životní rány snadněji než starý pes, který je už dokonale otupělý,“ konstatoval Ruměj Blatný a pozoroval odcházejícího drvoštěpa. Pak se zvedl a podíval se venkovními dveřmi ven. „Za týden tu bude horko, pánové. Pojďme se raději zchladit, dokud ještě můžeme. Třeba na něco zajímavého přijdeme.“ Po těchto slovech vyrazil Ruměj Blatný k jezírku, následován Václavem Pěničkou a Lignumem.

* * *

Byl to zatraceně teplý, potem ulepený týden. Teď však venku úřadovala nepropustná tma. Nadcházející noc ovládne oblohu úplněk. Václav Pěnička si pod světlem petrolejové lampy kontroloval pušku a popíjel čaj. Strážní budovu sdílel se svým kolegou Romanem Fouskem, který tvrdě spal na jedné ze dvou postelí. Do střídání zbývala necelá hodina. Ještě jedna obchůzka tábora a bude moci konečně ulehnout. Dal si pušku přes rameno, popadl lampu a vyšel ven. Od šumícího moře vál příjemný vítr. Vzduch byl cítit solí a pryskyřicí z dřevařského skladu. Na rozdíl od Třískovic byl rozsáhlý tábor společnosti Kleret obehnán vysokým dřevěným plotem. Trasa byla stejná. Osada zaměstnanců, sklad dřeva, přilehlá pila, stanoviště těžké techniky, jídelna, malá kaple, výběh prasat a dům pana Bořivoje Polného, v němž se i teď, hodinu po půlnoci, stále svítilo.

Dal se doleva. Kráčel po úzké cestě pokryté smrkovými prkny a brzy míjel vstupní bránu do tábora. Zkontroloval zámek držící obě strany křídlových vrat a pokračoval k osadě zaměstnanců. Minulá návštěva lázní mu přinesla zajímavé poznatky a plány do nadcházejících dní. S Rumějem Blatným si na dnešní odpoledne domluvil schůzku. Společně prozkoumají kurník Jana Patrycha a jeho přilehlé okolí. Třeba najdou nějakou dříve opomenutou stopu. Dobrodružné pátrání na vlastní pěst. Příjemný pocit mu zaplnil mysl. Fořt měl srdce na pravém místě, neboť chtěl té krvavé záhadě přijít na kloub i navzdory faktu, že zmasakrovaný Lumír Vávra nepatřil mezi obyvatele Třískoviště. Mohl si vše odbýt nalíčením pastí a svůj volný čas vměstnat do soukromých záležitostí, ale zbytečně zmařený život měl přednost. Fořt měl v plánu celý týden vyslýchat náhodně vybrané drvoštěpy i když se o tento úkon již postarali nadřízení jednotlivých pracovních skupin. Je pečlivý.

Škoda, že podobná slova uznání nemohl použít na Lignuma. V jezírku toho už moc nenamluvil a spíše poslouchal. Zvláštní člověk. Václav Pěnička toho o zdejších poměrech příliš nevěděl. Ještě před třemi měsíci hlídal výrobnu zlatých šperků v Kotevní ulici, jen kousek od přístavu. V posledním týdnu rázně zpacifikoval nočního lapku, za což dostal zlatý řetízek a dvoudenní placené volno. Hned dalšího rána však přede dveřmi jeho domku, kde žil s ženou a dvěma dětmi, stanul Bořivoj Polný se zajímavou nabídkou. Půlroční, dobře placená práce pro společnost Kleret. Možnost vidět na vlastní oči kontinent Viridis jej uchvátila. Žena zprvu trochu protestovala, ale příslib velkorysého platu byl silnější. Barák už dávno potřebuje novou střechu a navíc se každého půl roku bude moci vrátit domů. Budoucnost měla světlé obrysy, které ostře kontrastovaly s temnotou černé noci.

Sklady s uskladněným dřevem i pilu měl Václav Pěnička zdárně za sebou. Nyní procházel kolem spících železných strojů, jejichž žravé čelisti kácely stromy se silou divoké vichřice. Siluety strojů pod měsíčním svitem vypadaly, jako prokletí démoni z pekelných hlubin. Pokrok pro Kleret, zánik pro staré tradice. Teď si akorát vzpomněl. Ráno se musí za Ruměje Blatného přimluvit u svého šéfa. Má svou vlastní pušku, je rozumný a jistě bude daleko spolehlivější než Roman Fousek, který při každém střídání nadává a zkracuje si obchůzky. Jestli bude mít pan Polný nějaké námitky, ihned mu do tváře vmete odhodlání, jaké fořt vkládá do objasnění té brutální vraždy. To by snad mělo stačit. Na příští rok by tak mohl získat spolehlivého přítele.

Po jídelně a kapli se dostal k velkému výběhu prasat, kde se zastavil. Ani nevěděl proč. Opisoval půlkruh, prořezával lampou okolní tmu a pečlivě poslouchal. Prasata spokojeně spala. Už chtěl odejít, ale osten podezření jej donutil stát na místě. Zmocnil se ho zvláštní pocit. Jakoby ho někdo pozoroval. Sundal si z ramene pušku, prstem odklopil kladívko a s pomocí světla z lampy znovu zkontroloval, zdali je náboj ve své komoře. Otevřel branku výběhu a vyšel pomalým krokem k jednomu z chlívků. Lampu v jedné ruce, zbraň ve druhé. Sílící vítr se zakusoval do vzdálených stromů. Jindy blátivý terén byl ztuhlý, vysušený horkým dnem. Dřevěný kolík od dvířek ležel na zemi. Buď někdo zapomněl prasata zajistit a nebo je ten někdo uvnitř chlívku. Zaváhal. Upřeně hleděl na dřevěné dveře. „Jestli je někdo uvnitř, nechť okamžitě vyleze. Mám tu nabitou zbraň!“ Žádná odpověď, jen občasné zachrochtání. Vložil si poutko lampy mezi zuby, pozvedl hlaveň zbraně a prsty volné ruky zajel do zející škvíry.

Opatrně zabral. Ozvalo se táhlé zavrzání ztuhlých pantů. Václav Pěnička zadržel dech a prudce trhnul dveřmi. Ze tmy se vyvalil zápach staré slámy, doprovázený hlasitým rykem stvoření, které kolem něj proběhlo. Málem po té běžící věci vystřelil, než si uvědomil, že jde o obyčejné prase. Vydechl si úlevou. Bude ho muset zase zahnat. „Zatracená práce,“ sykl si pro sebe a ohnul se pro lampu, která mu úlekem vypadla z úst. Zvedal se z podřepu, narovnal ztuhlá záda a namířil lampou do černé díry před sebou. V nažloutlém světle se zaleskla chladná ocel, která s rychlostí podrážděného chřestýše vyrazila vpřed a pronikla hluboko do jeho krku. Z přeťatých tepen začala tryskat krev plnící jeho ústa. Chtěl zvednout hlaveň, ale tu už svírala cizí ruka. Ostří proniklo až k jeho krční páteři a s trhnutím uhnulo doleva. Čepel vylezla ven, asi centimetr pod pravým uchem. Pak se zabořila do břišní dutiny. Sprška rudé tekutiny zkrápěla jeho lehký kabát a lněnou košili. Po návalu hrůzy se jeho poslední myšlenky stočily k neopravené střeše na rodinném domku. Tuhle práci již nedokončí. Nad Kleretem dul noční vítr. Okno v domě pana Polného zhaslo.

* * *

Zuby dlouhé břichatky se v pravidelném rytmu zakusovaly do mohutného kmene cedrovce. Slepené pramínky vlasů padaly Janu Patrychovi do obličeje. Rameno ho od pravidelných pohybů pálilo hořkosladkou bolestí. Druhou rukojeť pily svíral Tomáš Kalous. Znali se od dětství. Křemíkov byl malým městem, na které měl Jan Patrych krásné vzpomínky. Tam se narodil a tam poznal i svého nejlepšího přítele. Kalousovi bydleli hned vedle rodinného domu Patrychů. Oba chlapci spolu trávili každou volnou chvíli a oba na slovo poslouchali své autoritativní matky, které do jisté míry zastávaly funkci otců, kteří valnou část roku trávili na Viridisu. Tomáš o svého otce přišel, když mu bylo pět let. Zavalil ho padající dub. Bolestná doba. Tomáš od těch dob smutně pokukoval po Janovi, jehož tatínek se v zimních měsících vracel domů.

Patrychovi nějakou dobu finančně podporovali paní Kalousovou, která se se ztrátou manžela nedokázala nikdy vyrovnat. Pracovala v docích, kde třídila námořními loděmi dopravené zásilky ovoce, zeleniny a obilnin. Calculus je tvrdý vůči všemu živému. Nedají se tam pěstovat plody ovoce, neroste tam tráva natož stromy. Tomášova matka se od té tragické ztráty musela daleko více ohánět, což si brzy vybralo daň na jejím podlomeném zdraví. Z Tomáše byl osmiletý sirotek, ale Patrychovi se nepřízeň osudu snažili zmírnit. Přijali jej jako vlastního syna a dokončili jeho výchovu. Kromě jedné opilecké hádky v pozdějších letech, ze které si Jan prakticky nic nepamatoval, byli oba dva nerozluční. Společně vycestovali na Viridis, kde poznali dřevorubecké řemeslo, společně prošli výběrovým řízením, složili zkoušky a navázali na tradici svých otců a dědů.

Konečně se ozvalo varovné zapraskání. „Pozor, padá!“ Po výkřiku Jan upustil rukojeť pily a společně s Tomášem začal couvat po ústupové cestě. Dopad těžkého stromu rozechvěl zem a poslal do prostoru menší tlakovou vlnu. „Vypadá to na začátek parádního dne,“ zvolal Tomáš zvesela. „Když myslíš,“ pronesl Jan a otočil se směrem k hloučku opodál stojících drvoštěpů. „Můžete toho krasavce začít porcovat.“ Jan si snažil zachovat dobrou náladu, ale stále jej trápila téměř dva týdny stará událost, kterou prožil v útrobách Bludných skal. Ramada si ho zavázala mlčením. Ačkoliv se v zájmu bezpečí snažil nositelku přimět, aby svůj nález vynesla na světlo, nic nezmohl. Ramada nechtěla tajemného vraha vyplašit. Čekání na dnešní úplněk tak Janovi přišlo, jako vyhlášení rozsudku nad další nevinnou obětí. Pokud ale další vražda - jestli k ní vůbec dojde - přinese poznatky vedoucí k dopadení viníka, asi to za ten risk stojí. Ne! Bylo mu z toho na zvracení.

„Jane! Pojď ke mně.“ Lignum se zády opíral o pokácený kmen stříbrného jehelníku. Tento prastarý, leč nemocný strom, drvoštěpové káceli plné dva dny a dnes z rána jejich úsilí definitivně podlehl. Ležící kmen byl natolik mohutný, že vedle něj Lignum působil jako neškodný trpaslík. „Co si přejete, mistře.“ Lignum si potem zbroceného mladíka prohlížel a ústy vypouštěl dým z fajfky. Osvalené předloktí založených rukou Lignuma připomínalo dva na sobě ležící špalky. „Přeji si, abys měl dnešní noc oči na stopkách. Víš dobře, co tím mám na mysli.“ Jan samozřejmě tušil, že je Lignum s Ramadou v neustálém spojení. „Vím, můj mistře,“ odpověděl Jan „ale přijde mi trochu nespravedlivé dávat všanc život kteréhokoliv člověka.“ Byl rád, že tu větu mohl konečně vyřknout nahlas. Záda Lignuma se odlepila od kmenu. „Teď mě poslouchej a poslouchej dobře. Na té chůzi jsi byl a viděl jsi jak jsou vůči slovům Ramady všichni přísedící hluší a slepí. Některé lidi je pro získání pozornosti potřeba praštit palicí po hlavě. Musíš pochopit, že neexistuje žádné jiné řešení.“

„Jedině s další obětí snad začne brát vedení Třískoviště a Kleretu věc vážně. Možná ti to tak nepřijde, ale mým cílem je sjednocení lidu. Jakmile všichni přijmou pravdu, budeme moci spojit sílu a vzdorovat temnotě. Já sám dnes v noci nepůjdu spát a vydám se na kraj lesa, abych měl tábor Kleretu neustále před očima.“

„Já to chápu,“ přemýšlel Jan nahlas. „Doufáte, že vlkodlaka přistihnete při činu, ale co pak? Jak se s ním chcete vypořádat?“ Dým Lignumovi vycházel z nozder, jako drakovi před spalujícím útokem. „O to se ty nemusíš starat, Jane Patrychu. Hlavně buď v noci doma a drž jazyk za zuby. Ramada bude tvůj domek bedlivě střežit celou noc.“

„Lignume!“ Ruměj Blatný seděl na bílém koni a ve tváři měl vepsaný velmi vážný výraz. „Zpět do práce,“ řekl Lignum a vyšel v ústrety fořtovi. Prohodili spolu jen několik slov, po kterých se Lignum rozeběhl za svým obrovským černým plnokrevníkem a vyhoupl se do sedla. Záhy jej plácl dlaní přes záď a spolu s fořtem vyrazili tryskem do hlubin lesa. Ranní slunce plující nad mraky mělo krvavý nádech.