Ďábel je padlý anděl

Anděla nikdy do kolektivu nezapadala. Tedy, velmi jemně řečeno. Ve skutečnosti ji kolektiv šlapal na obě nohy najednou, plival na ni, záměrně ji přehlížel, a když si toho nevšímala, snažil se ji aspoň kopnout. Kolektiv je občas strašná svině.
Snad to bylo tím nevinným, stále jakoby mírně překvapeným kukučem. Nejspíš tou čistotou. Toužili jste jí tu čistotu vytrhnout z ruky, podupat, roztrhat, pošpinit.
„Kam koukáš ty blbečku, šláplas‘ mi na nohu!“
„Ježiš, vona zas čumí někam do blba!“
„Sní, vole, ne, vo princi na bílym koni.“
Smích.
Ale od Anděly se urážky odrážely a vracely se svým původním majitelům, jakoby měla zrcátko. Byla urážkovzdorná, mírumilovná, ohleduplná, tolerantní. Dobrá.
„Nakopni jí do zadku, ať se vrátí zpátky na zem.“
„Bych jí, ty vole, rozbil křídla.“
Smích.
*
Zatím tam někde nahoře anděl stavil svůj vlastní zámek. Měl být nádherný. A přestože mu škodolibý vítr neustále kazil práci, on pokračoval a zámek rostl.
*
Princ na bílým koni sice nepřijel na koni, ale aspoň včas, což princové většinou dělávají. Nechají vás podusit do poslední minuty, ale nakonec přicválají.
„Kam jdeš?“ Princové příliš neoplývají originalitou. Jejich parketou jsou polibky, meče a takovéhle věci. Slova ne.
„Do školy,“odpověděla Andělka.
„Fajn, tak to já taky, půjdeme spolu. Jestli chceš,“ dodal. Všichni princové se občas červenají, ale ti z pohádek to mají o to lehčí, že přes brnění to není zas tak vidět.

Anděla se zamilovala. Duší, tělem, vším co byla se zamilovala do zrzavého prince z vedlejší třídy gymnázia. Usmívala se pro něj, voněla pro něj, dýchala pro něj. Zkrásněla a už tak často nesnila za dne. Nebylo proč. Žila sen.
*
Andělovi šla práce od ruky. Zámek teď rostl obrovskou rychlostí. A anděl stavěla a usmíval se.
*
Koktal. Koktal a rudnul. Andělu to popuzovalo, chtěla, aby už vyrazili do té restauračky, měla hlad.
„Tak se přece vymáčkni.“
„Andělo, já už s tebou do žádné restaurace nepůjdu. Jseš fajn holka, Andělo, ale Eva..“
Nevěřila mu. Nevěřila tomu. Dělá si z ní legraci. To nemůže..
Té noci se uvnitř Anděly něco změnilo.
„Zase čumí.“
„Kopni ji.“
„Náměsíčná, náměsíčná.“
„Nebavte se s ní.“
„Víš, jsi fajn holka, ale..“
*
Přišlo to znenadání. Zámek se začal otřásat a další a další kameny se uvolňovaly a padaly dolů. S posledním padl i anděl. Spadl z obrovské výšky, ale let trval jen chviličku. Dosedl přímo na zadek.
*
Andělka už byla starší, dospěla. Většinu z těch dní, které ji dělily od dětství, strávila zde. Jídlo tu nebylo špatné, mezi ostatními ženami měla respekt. Většinou to byly obyčejné zlodějky, ona byla víc. Byla vražedkyně. Jenom kdyby tady všude nebylo tak špinavo..
*
Anděl vstal. Křídla měl zlomená, zpátky už se tedy vrátit nemohl. Vydal se na cestu. Zaprášený, otrhaný, věděl však, co teď musí udělat. Vždyť ďábel je padlý anděl.