Radikální řez VIII.

VIII.

Uplynulo několik dalších týdnů. Příchod dlouhých nocí přivábil do lesů první mrazivé doteky. Nad komíny domků v Třískovišti se v nočních hodinách vznášely první šedé kouřové chuchvalce, které líně stoupaly vzhůru a halily větve vzrostlých stromů do pavučinové mlhy. Poslední topná sezóna už klepala na dveře.

Jan Patrych toužebně očekával poslední měsíc v roce, aby za svou érou drvoštěpa mohl konečně udělat tlustou čáru. Od zmizení Vojtěcha Zvlčila se začal stranit ostatních a kromě práce v lesním terénu, trávil většinu času ve svém domku. Několikrát ho navštívil Tomáš Kalous, ale ani přítomnost věrného kamaráda nedokázala prolomit Janovu zádumčivost a odměřenost. Nesnášel to tu. Noční hlídky, Lignum, Ramada. Nic z toho nedokázalo zajistit bezpečnost Třískoviště. Předchozí úplněk si vzal další život, o tom nebylo pochyb, jelikož množství krve ve světnici Vojtěcha Zvlčila hovořilo jasnou řečí. Zítra má být další úplněk, ale Jan už rezignoval. Prostě zmizí další člověk a nikdo s tím nic nenadělá. Kdoví? Možná dojde ke krveprolití i dnešní noc, jak ostatně dokázala vražda Václava Pěničky. Nejlepší by bylo hodit vše za hlavu. Otupit mysl a snažit se přežít do konce.

„To jsou k nám hosti,“ pronesl hostinský Petr Malinec, když ve dveřích spatřil skleslou postavu. Jan Patrych na oplátku nadhodil něco jako pozdrav a zaujmul místo u prvního stolku hned vedle dveří. Byly tu sami. „Jak už je to dlouho, mladej? Rok?“ Jan mlčel. „Neumím svým hostům číst myšlenky, mladej. Nevím co si dáš, ale ujišťuji tě, že odvar z větví tady nevedu.“ „Já vím.“ pronesl podrážděně Jan, aniž by přestal zírat do dřevěné desky stolu. „Dejte mi pohár malinové pálenky, pane Malinec.“ Hostinský začal plnit pohárek čirou tekutinou. „To je řeč! Mimochodem, zítra v noci se doma pořádně zabarikáduj. Kromě fořta tu nebude skoro nikdo, kdo by se staral o hlídání Třískoviště.“ Hostinský se tvářil, jakoby z úst vypustil nějakou novinku. Prakticky každý již dobře věděl, že příchozí dopis z Rubmanova nařizoval, aby Třískoviště poskytlo plnou pomoc při obraně Kleretu, který měl v očích mocipánů daleko větší hodnotu než nějaká bohem zapomenutá osada v posledním tažení. Pěkně si to pan Polný zařídil. Lignum se k němu dokonce nesmí přiblížit na vzdálenost kratší, než deset kroků. Očekávaná pomoc v podobě ruky zákona však nedorazila.

Pohárek se odlepil od stolu a Jan jej do sebe v mžiku celý obrátil. „Další.“ Hostinský na stůl položil láhev. „Vidím, že máš po ročním půstu pořádnou žízeň, mladej. Nalejvej si sám, ale nepřeháněj to. Nerad bych tě pak na zádech vláčel domů. Od té doby, co Vojtěch Zvlčil zmizel, mám práce nad hlavu.“ Teplo alkoholu, jež Janovi prostupovalo tělem, mu přineslo dávno zapomenutý pocit úlevy. Hlava ztratila část své váhy a okolní prostor získal jasnější barvy. „Jakej byl?“ Hostinský pozvedl obočí. „Jako mladej Zvlčil?“ Host pokynul hlavou. „Měl jsem ho docela rád,“ pokračoval. „Udělal pár chyb a ostatní si na něj kvůli tomu ukazovali prstem, ale kdo může upřímně tvrdit, že v životě nikdy nešlápl do hovna, že? Uměl vzít za práci, chodil včas, neodmlouval a každý večer ode mne dostal něco na zahřátí. Občas mi dokonce vyprávěl o svých ztracených rodičích a dospívání v sirotčinci. Je ho škoda.“ Jan se hořce usmíval. „Osamělý mladý chlap, co si zažil své a teď je pryč.“ Obsah lahve opět plnil pohárek. „Mladej, víš o tom, že si dopřáváš už čtvrté kolo?“

Podzimní déšť byl studený. Kapky do těla bodaly jako roj fantaskních včel obdařených ledovými žihadly. Na Třískoviště se začala snášet tma a Jan Patrych vrávoral domů po rozblácené cestě. Na krátkém opuštěném úseku, kterým byly domky drvoštěpů odděleny od zbytku osady, stála ona. Dlouhý mokrý plášť ji sahal až k nohám a z pod kapuci se draly ven prameny kaštanových vlasů. „Podlehl jsi moci starých démonů, Jane Patrychu?“ Prostoupil jím palčivý hněv, který všechny zdvořilosti odsunul stranou.

„Ty už mi nic neříkej, Ramado! Nebýt tvého tajnůstkářství mohl tu Václav Pěnička stále být. V podobě sovy jsi nezpustila oči z mého příbytku, ale kdyby jsi si dala práci a hlídala celé Třískoviště, mohl tu být i Vojtěch Zvlčil. A co dělal Lignum? Seděl na zadku, koukal na Kleret a osud zdejších lidí mu byl docela volný. Dvakrát do roka tu s Lignumem pálíte vysoké ohně, pronášíte modlitby k zeleným bohům a snažíte se nám do hlav nalévat moudra, ale ve skutečnosti jsou vám lidé ukradení. Stromy jsou pro vás cennější než lidský život. Hlavně, že fořt zaklepal na mé dveře, ale ostatním takovou laskavost neprokázal. Snažíte se skrze mne dostat toho vraha, ale já o to nestojím. Možná s Lignumem tajně doufáte, že jde skutečně o vlkodlaka a máte radost z toho, jakou spoušť tu dělá. Ostatně, vaše společná netečnost téhle úvaze více než nahrává!“

Jan ztratil rovnováhu a dopadl zadkem na rozblácenou zem. Ramada z něj nespouštěla oči. „Mluví z tebe hněv, ale také lítost, mladý drvoštěpe. Nebudu tě přesvědčovat o tom, jak moc se ve svých slovech mýlíš, ale věř, že životy lidí mi nejsou lhostejné. Ano, stavím důležitost tohoto prastarého lesa nad životy lidí. V tom máš pravdu. Ten les je mou rodinou. Ty přece také jistě stavíš bezpečí svých rodičů a přátel nad životy ostatních, což však neznamená, že všem okolo přeješ jen to nejhorší.“ Jana bojová nálada umocněná alkoholem stále nepřešla. „Plané řeči! Snažíš se věci ohýbat tak, aby jsi z toho vyšla vítězně. Pokud je tomu ale skutečně tak, pak doufám, že tvé srdce bude krvácet až si stroje Kleretu tenhle les rozeberou.“ Přišla k němu, sklonila se a vložila mu do ruky malou, zeleně zářící lahvičku. „Mé srdce krvácí už dávno, Jane Patrychu, ale tvá mysl bude krvácet až se probudíš. Stačí pár kapek. Výtažek z dobromysly a černého durmanu sejme tíhu z tvé hlavy, projasní myšlenky a dodá energii, kterou by jsi jinak určitě postrádal. Dodržuj dávkování, jinak si vzpomeneš i na to, co je dávno mrtvé.“ Jan lahvičku sevřel v ruce. „Zítra v noci tě u svého domu nechci vidět v jakékoliv podobě. Dokaž mi váhu svých slov, Ramado a starej se o bezpečí ostatních.“


***

Probudil se na podlaze v louži vlastních zvratků. Po čtyřech instinktivně přelezl k posteli a vydrápal se nahoru. Venku je tma. Musel prospat celý den. Nebyl v práci. Poprvé za všechna ta léta nebyl v práci. V hlavě mu burácelo hotové vlnobití a sevřený žaludek připomínal opuštěnou bárku na rozbouřené mořské hladině. Po chvilce se posadil, položil nohy na smrkovou podlahu, opřel se lokty o stehna a dlaněmi si promnul opuchlý obličej. Bylo mu opravdu špatně a čpící odér vystupující z vlhké louže uprostřed světnice tento stav ještě zhoršoval. Zvedl hlavu z dlaní a zamyslel se. Teprve teď mu došlo, že se nachází v chýši Ramady, ale kde je ona? Zajel rukou do náprsní kapsy. Tekutina uvnitř lahvičky byla téměř průzračná, ale její světlý zelený odstín mu přišel zvláštně uklidňující. Odstranil uzávěr a vypil celý obsah. Chuť měla hořkosladký nádech. Náhle si vzpomněl na slova o opatrném dávkování. Trochu pozdě, pomyslil si.

Zmocňoval se ho těžko popsatelný pocit. Únava zmizela, křeče v žaludku začaly povolovat své sevření. Ten nástup energie byl neuvěřitelný. Jakoby se znovu narodil. V hlavě mu však divoce proudil příval nejrůznějších myšlenek a vzpomínek. Vše se dělo naráz a neuvěřitelnou rychlostí. Doslova se protrhla masivní hráz, ale místo vody, zaplavil jeho mysl zběsilý tok dávných vzpomínek. Postavil se a začal si prsty tisknout spánky. Praskne mu hlava. Určitě praskne! Padl na kolena a zavřel oči.

Náhle byl zase dvouletým chlapcem, který na sebe převrhl krajáč s horkým mlékem. Viděl souseda, jež před domem mlátil svou ženu a taky otce, který toho surovce uzemnil dobře mířenou pěstí. Teď stál u mola s matkou, plakal a mával otci stojícímu na zádi velké lodě. Viděl krví potřísněný oblázek, na který šlápl bosou nohou. Byl ve stodole a sledoval veselého chlapce, co oběsil kočku. Chlapce, jehož obličej mu nebyl neznámý. Jedna dobře schovaná vzpomínka za druhou prýštila ven z hlubokých zákrut jeho podvědomí. Ten vír byl k nezastavení a trval několik minut. A náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, bylo po všem. Jan otevřel oči. Stoupl si a otevřeným oknem pozoroval kulatý měsíc nad mraky. Už věděl, kdo je vrahem.