Radikální řez IX.

IX.

Měli čerstvých sedmnáct let a patřil jim celý Calculus. Alespoň tedy pohledem nevycválaného mladí, jehož ego přiživoval přísun kvasnicového ležáku. Zanedlouho nechají skalnatý domov za sebou a vyplují na Viridis, vstříc zářné budoucnosti. ‚Plamínek u dvou kameníků‘ byla malou hospůdkou na okraji Křemíkova. Právě zde si Jan a Tomáš dali jedno z posledních dostavení. Banální tlachání dvou mladíků překypovalo vzletnými frázemi o nejlepších drvoštěpech, jaké kdy Veltrudský les spatří. S půlnocí opustili hospodu a posadili se na kamennou lavičku. Hlahol veselé společnosti jim dopadal na záda. Mluvili dál, i když se jim jazyky už značně motaly. Pak přišla ona příznačná opilecká pauza. Ticho, kdy oba tupě hleděli na špičky svých bot. Ten pohyb byl nečekaný. Tomáš zajel rukou do rozkroku svého kamaráda, který mu byl prakticky bratrem, a pokusil se ho políbit. Jan si okamžitě stoupl a uštědřil Tomášovi ránu pěstí. Nebyla v tom síla. Šlo spíše o náhlou obrannou reakci vyvolanou překvapivostí toho zvláštního okamžiku. Nepříjemná událost našla skrýš hluboko v podvědomí, kde si ještě postavila pevnou zeď zhotovenou z alkoholového opojení.

***

Jan Patrych si od té doby matně pamatoval jen tu ránu, ale příčina sporu mu proklouzla mezi prsty. Tomáš vždy tvrdil, že prý šlo o nejapnou poznámku na vzhled Janovi matky, za což se mu hned další ráno omluvil. Lhal. Lhal mu celá ta léta. Všechny ty časté návštěvy lázní a nenápadné pokukování na zpocená těla drvoštěpů. Mrzačení zvířat v dětství a skoro hypnotické postávání u zabijaček v dospělosti. Může tohle skončit vraždami a posmrtným zohavováním genitálií? Jednotlivé střípky minulosti tvořily součást velké mozaiky. Vše do sebe začalo zapadat, ale řada dalších otazníků vysela ve vzduchu. Možná se plete. Potřebuje jistotu. Kde je k čertu Ramada? Venku je tma a měsíc se houpe nad mraky. Jan sepsal krátký vzkaz, nechal ho ležet na stole a vyběhl do venkovní temnoty. K pile, kde bydlel Lignum, to byl kus cesty, ale u hájovny fořta může být za pár chvil. Běžel černým lesem a neohlížel se. S prvními světly loučí dorazil na okraj Třískoviště. Sotva popadal dech, ale teď nemohl zastavit. Ruměj Blatný akorát vycházel ven na další pravidelnou obchůzku, když spatřil uříceného mladíka s vyděšeným výrazem, který se k němu přibližoval a mával rukou.

„Co tu teď, skoro dvě hodiny po zákazu vycházení, pohledáváš, Jane?“ Drvoštěp se rukama zastavil o stěnu hájovny. Divoce oddychoval, pak se otočil, položil dlaň na rameno fořta a spustil. „Pane Blatný, já vím, kdo za těmi vraždami stojí. Musíte jít okamžitě se mnou, protože máte zbraň a zbývá jen pár minut do půlnoci. Obávám se, že s příchodem úplňku vyrazí vrah na lov, pokud už se tedy dávno neprochází lesem.“ Fořt na něj hleděl, jako na blázna. „Proboha, co to povídáš? O kom to vůbec mluvíš?“ Jan musel na okamžik zavřít oči, aby to jméno mohl konečně vyslovit nahlas. „Tomáš Kalous.“ Údiv fořta nemohl být větší. „Tvůj kamarád Tomáš Kalous? Ten neškodný mladý muž? Jaké máš pro takový závěr důkazy Jane Patrychu? Nemůžeme přeci jen tak někomu vpadnout do domu a obvinit ho z tak závažných skutků.“ Jan začal být krajně netrpělivý. „Nesmíme ztrácet čas! Musíte mi zkrátka věřit. Potřebuji mu koukat do očí, potřebuji to slyšet z jeho úst. Vás tam chci mít jako svědka, zákon a člověka s palnou zbraní.“ Fořt si urovnal límec svého mechově zeleného kabátce a s vážným výrazem ve tváři řekl. „Pak tedy neztrácejme čas.“

Položila košík s čerstvými bylinkami na stůl a hned si všimla smrduté louže na podlaze. Nabídla Janovi vlastní lože, ale ten dal přednost zemi. Zkoušela ho marně probudit už ráno. Zamířila tedy na pilu, omluvila Jana u Lignuma a pak vyrazila směrem k modlitebně. Ani večer však mladý drvoštěp nehodlal vstát. Vzala tedy košík a odešla do vzdálených částí lesa. Byla si jistá tím, že po návratu Jana přemluví, aby dnešní noc pro jistotu strávil v její chýši. Jenže teď byl pryč. Přešla ke stolu a přečetla si krátký vzkaz: ‚Vrahem je Tomáš Kalous. Omlouvám se za ten nepořádek, ale tlačil mě čas. Jan Patrych.‘ Vyběhla ven a zamířila rovnou k Třískovišti. Odbočila z cesty. Zkratka, kterou měsíce nepoužívala, bude rychlejší. Minula varovnou cedulku a pak se ozvalo cvaknutí želez. Past na rypatce sevřela její kotník a pronikla hluboko do masa. Ramada spadla. Ostrá bolest jí úplně ochromila. Musí se z toho za každou cenu dostat, protože tuší, že mladý drvoštěp je ve velkém nebezpečí.

Šli svižnou chůzí, rovnou na jižní stranu Třískoviště. Minuli modlitebnu, od níž to k domu Tomáše Kalouse bylo co by kamenem dohodil. Jan si po celý čas připravoval argumenty. Musel mít toulec plný šípů s ostrými hroty. Opuštěný dům vystoupil ze tmy jako zapomenutá chatrč uprostřed prokletých bažin. Všechny okenice byly zavřené, jen skrze střešní okno pronikala mihotavá záře tančících plamenů v krbu. Tomáš je uvnitř. Přede dveřmi zastavili. „Nechte mě mluvit pane Blatný a mějte zbraň připravenou. Nezapomeňte, že může jít o člověka, který zabil minimálně tři lidi.“ „Vlkodlaka tedy můžeme definitivně zavrhnout,“ zajímal se fořt. „Ano, tím jsem si jistý,“ poznamenal Jan a bez zaklepání otevřel bytelné dubové dveře.

Ramada se snažila rozevřít železné čelisti pasti, ale neměla dostatek sil. Teplá krev jí protékala mezi prsty. Vzdala to. Sáhla pod plášť a vytáhla skleněnou ampulku. Učinila letmé gesto, po kterém se kapalina uvnitř ampulky rozzářila modrým světlem. Vypila celý obsah, lehla si na záda a obrátila oči v sloup. Šeptem pronášela zvláštní monolog v cizí řeči. Tep jejího srdce zrychlil tempo.

„Zdravím tě, kamaráde.“ Tomáš seděl za stolem a na tvář mu skrze střešní okno dopadal bělavý pruh měsíčního světla. „I já tě zdravím Tomáši,“ řekl Jan pevným hlasem, zatímco fořt za nimi zavřel dveře. „Možná víš, proč jsme tady.“ Tomáš se usmíval, ale jinak nereagoval. „Vím o tvých zakázaných tužbách“ pokračoval Jan. „O tvé lásce vůči krvi i mužům, která v sobě snoubí pokušení s nenávistí. Nenávistí vůči sobě samému. Jsi nemocný Tomáši. Léta jsi si sexuální frustraci vybíjel na zvířatech a házel jejich mršiny do propasti v Bludných skalách, ale pak přišel Kleret. Vím, jak Kleret a všechno co představuje nenávidíš. Tvá pokřivená mysl tě přivedla na sestavení ďábelského plánu. Vraždit pod stínem tvora z dávné minulosti. Rozhodl jsi se učinit radikální řez. Zabíjet muže, které miluješ a zároveň nenávidíš. Celá léta jsi to v sobě dusil. Lhal jsi mi o té noci. O té hádce mezi námi, ale já si vzpomněl Tomáši. Pověz, co za tím vším krvavým běsněním stojí? Pohrdáš tím, čím jsi a stydíš se za to? Odtud pramení ta nenávist, anebo jsi nikdy nedokázal přenést přes srdce skutečnost, že jsem tě odmítl?“ Tomáš se postavil, načež fořt instinktivně sundal pušku z ramene.

„Náš velký detektiv.“ začal Tomáš. „Vždycky jsi byl chytrý Jane, ale tvá teorie postrádá jeden důležitý detail. Ano, tvé odmítnutí mou mladou duši ranilo, ale příliš si o sobě zase nemysli. Na rozpoutání pekla prosté odmítnutí lásky nestačí. Já zkrátka vždy věděl, že někoho zabiju, akorát mi k tomu scházelo odhodlání. To jsem nakonec nalezl až v lese. Víš, dlouho se to ve mně pralo. Několikrát mě vábila myšlenka na skoncování s vlastním životem. Možná jsem podvědomě chtěl, abych byl dopaden. Asi proto jsem první oběť zanechal ve tvém kurníku. Věděl jsem, že ty na to dříve či později přijdeš. Jenže mé druhé já si nemohlo pomoci. Nejde s tím přestat. Dávná návštěva vzdálených míst za Bludnými skalami mi přinesla setkání s tvorem, který obrátil můj život naruby. Měl jsi přijít jindy Jane. Každý úplněk ztrácím veškeré zábrany. Chci říct, proč ne? Vždyť oni nás chtějí připravit o vše!“ Fořt nemohl uvěřit svým uším. „Tedy se přiznáváš?“ Jan mu vstoupil do řeči. „Co to blábolíš Tomáši? Jaký detail? Mám uvěřit tomu, že jsi vlkodlak? Václav Pěnička zemřel noc před úplňkem a Vojtěch Zvlčil ke Kleretu přeci nepatřil.“ Tomáš se zlomil v pase a začal zvracet na podlahu. Fořt začínal být nervózní.

Bledý drvoštěp si rukávem utřel ústa. Jeho oči získaly zelený odstín a animální divokost. „Václava Pěničku jsem viděl nahého v lázních. Nic proti vám fořte, na chlapa vašeho věku jste celkem zachovalý, ale mladé tělo Václava Pěničky mi nešlo dostat z hlavy. Nedokázal jsem si ten večer pomoci. Touha po krvi byla mocnější. A Zvlčil? Tu noc, co ukradl slepice, mě zahlédl v okně. Byl jsem zhruba v polovině mého zvířecího já, abych tak řekl. Občas s tím dokáži bojovat a zamykám se do sklepa pod podlahou, kde přečkávám hladové noci. Mé velké pracky si se zámkem nedokáží poradit.“ Uchechtl se. „Sledoval jsem tě ten večer, co jsi ode mne odešel k Ramadě. Oknem se k mým uším doneslo, že Vojtěch na ten zážitek nezapomněl, a proto jsem ho musel odstranit.“ Tomáš zaúpěl bolestí, zarazil prsty do desky stolu a začal je stahovat k sobě. Po ostrých nehtech zůstaly v dřevě hluboké rýhy. Jan s fořtem ustoupili o krok. Tomáš se zády opřel o zadní stěnu domu, zvedl ruku nad hlavu a zatáhl za skrytý provázek. Mechanismus uvedl závoru přidělanou na vchodové dveře do chodu. Ozvalo se zaklapnutí zámku. „Snad mě teď nechcete opustit pánové?“

Lumír Valivý si ve svém domku dopřával půlnoční svačinku. Jeho šedobílá fena ležela na podlaze. Poslušná vlčice ve středních letech. Drvoštěp se zakousl do krajíce chleba a po očku sledoval fenku, která sebou trhala ze spaní. „Co se děje, Barčo? Divoké sny?“ Vlčice vstala na všechny čtyři, otočila se a doběhla ke dveřím, do kterých začala divoce škrábat. „Co blázníš? Já tě teď asi nemůžu pustit ven.“ Začala vrčet a hodila po svém majiteli zlostným pohledem. „No dobře, dobře, ale jen na chvilku.“ Fena vyběhla. Míjela domky drvoštěpů, radní budovu a šikovně podlezla vrata před pilou. Škrábání přinutilo Lignuma otevřít dveře. „Barča? Co tu hledáš?“ Zakousla se do jeho nohavice. Škubala hlavou a tlapami zapřenými o podlahu ho táhla ven. Lignum fence pohlédl přímo do očí. Došlo mu to okamžitě. Hodil přes sebe košili, sundal ze stěny obouruční sekyru a s povelem „Veď mě!“ vyrazili společně ven.

Tomáš klečel na podlaze. Košile na jeho zádech se pod pohybem boulí a dalších tělesných deformací různě napínala. Z prstů mu vyjely drápy. Černé čočky v zelených očích získaly podobu tenkého svislého oválu. Ruce vlivem rostoucí svaloviny nabývaly na objemu. Trhání látky doprovázely bolestné skřeky. Praskot kroutících se kostí. Hukot ve skráních byl příslibem blížícího se krveprolití. To, co zbylo z Tomáše, se prohnulo v zádech a hluboce zavylo. Rostoucí čumák napínal kůži v obličeji k prasknutí. Trsy šedočerných chlupů pronikaly pokožkou jako armáda krtků deroucích se na povrch terénu. Vlkodlak vstal. Byl otočený zády ke svým hostům. V divokém obratu probodl očima svou kořist, otevřel tlamu plnou ostrých zubů a hlasitě zařval. „Na co ještě čekáte fořte! Tak střílejte přeci!“ Ruměj Blatný, omámený šokem, zvedl hlaveň pušky a od boku vystřelil. Rozžhavený kus železa pronikl změtí chlupů pod klíční kostí a ve spršce krve se zavrtal do dřevěné stěny.

Vlkodlak hrozivě zařval a vzápětí učinil bleskově rychlý výpad. Ve vteřině stál u fořta. Vzduch zaplnila ozvěna rychlého seknutí. Z otevřené rány na břiše začaly vylézat střeva, připomínající klubko propletených šedivých hadů. Fořt padl na kolena. Vlkodlak sevřel jeho hlavu do dlaní a začal vyvíjet tlak. Jan stál u dveří. Bušil do nich pěstmi a snažil se lomcovat zámkem. Praskání kostí mu pronikalo do uší jako červotoč do stromu. Hlava fořta pukla. Vlkodlačí dlaně se spojily pod nánosem šedé mozkové hmoty a úlomků lebečních kostí. Jan na zádech ucítil spalující pohled dravce.

Fena uháněla kupředu. Kličkovala mezi domky, hromadami dřeva a dalšími překážkami. Lignum ji ztrácel z dohledu. I při běhu zvládl volnou rukou vylovit z kapsy u kalhot smotek bylin. Zhluboka si k nim přičichl. Proud energie začal okamžitě okysličovat jeho nohy. Palčivá bolest prostoupila tělem. Rázem byl schopen vyvinout dvojnásobnou rychlost. Před ním se zjevil domek. Neuhnul. Uchopil násadu sekyry obouruč a zvedl ji před sebe. Improvizované beranidlo proniklo tenkými smrkovými dveřmi, jako nůž máslem. Drvoštěp Petr Borovec, se zděšeně posadil ve své posteli a koutkem oka zahlédl siluetu Lignuma, který přeběhl světnici, proskočil oknem a kotoulem dopadl na venkovní zem. Lignum a vlčice Barča teď běželi vedle sebe.

Nadvládu černé tmy prořízlo rudé světlo vycházející ze střešního okna. Dům Tomáše Kalouse se hrdinné dvojici zjevil na obzoru. Fenka zamířila rovnou k hromadě vyskládaného dřeva u pravé strany domu.

Jan se přikrčil a vzápětí uskočil před mohutným výpadem ostrých pařátů. Dopadl na podlahu vedle stolu. Před ním bylo sklepní víko. Mohl by se schovat uvnitř a zamknout za sebou. Nadzvedl jej a hrůzou celý zcepeněl. Na dně ležely ohlodané zbytky lidských kostí. Zvlčil? Čas jakoby se zastavil. Nadzvednutí víka, nález kostry, čpící mrtvolný puch. To vše se odehrálo ve dvou vteřinách, během kterých se dravec opět dostal do zad své kořisti. Sevření kolem pasu připomínalo stisk svěráku. Vlkodlak zvedl Jana nad hlavu a odhodil ho jako hadrovou panenku. Police vedle krbu se pod nánosem dopadající živé váhy začaly bortit. Ostrá bolest projížděla Janovi levou paží. Ležel na podlaze a všude kolem něj se povalovaly zbytky rozlámaných polic a Tomášovi osobní věci. Vlkodlak stanul nad ním, připraven vykonat zakončující úder.

Hlasité řinčení skla. Déšť tvořený ostrými střepy se snášel k podlaze. Vlčice dopadla rovnou na huňatá záda vlkodlačího monstra. Uprostřed jedné světnice obklopené temnými lesy právě započal krvavý tanec. Vlkodlak se točil dokola, zatímco Barča jej hryzala do zadní části krku. Chuchvalce chlupů poletovaly prostorem. Proud krve z otevřené rány barvil čumák feny do ruda. Řev vlkodlaka a zlostné vrčení feny tvořilo dohromady pekelnou symfonii. Mohutná pracka jí po několika marných pokusech zachytila za krk. Strhl ji ze zad a mrštil s ní o podlahu. Bolestně zakňučela a okamžitě vyrazila k dalšímu útoku. Vyskočila, ale ztratila moment překvapení. Vlkodlak její skok přerušil shora vedenou ranou, po které ji přirazil k zemi jako kladivo hřebík.

Jan seděl na podlaze, držel se za zraněnou ruku a jeho pohled spočinul na rozbité matné truhličce z ebenového dřeva. Tomášův švestkový destilát byl zničen, ale vedle rozbité flašky leželo něco, co muselo být ukryto ve dvojitém dně truhličky. Měsíční svit se odrážel od naleštěného ostří krátké stříbrné dýky. Jan ji sebral a vyškrábal se na nohy. V záplavě zvířecích výkřiků zaslechl opakující se duté rány. Ostří sekyry v pravidelném rytmu pronikalo pevnými dubovými dveřmi. Ještě pár okamžiků a Lignum bude uvnitř.

Barča ležela na boku a z otevřené rány na hlavě ji vytékala krev. Kladivový útok byl natolik silný, že si při tvrdém dopadu zlomila obě přední končetiny. Vlkodlak ji jednou nohou šlápl na hrudník. Vlčice se okamžitě zakousla do kotníku monstra, ale sílící tlak byl mocný. Praskání žeber, jejichž ostré výčnělky začaly pronikat do plic, vyvolalo zoufalé vytí plné strachu a bolesti. Sliny z otevřené vlkodlačí mordy kapaly dolů na poraženou bojovnici, ze které pomalu vyprchávala životní energie. „Dárek pro tebe, kamaráde!“ Tentokrát to byl Jan, kdo útočil zezadu. Ostří dýky zajelo hluboko do krku. Vlkodlak hrozivě zavřískal. Jeho prudké otočení bylo rychlé stejně jako doprovodný sek, který Janovi uštědřil.

Vlkodlak řádil jako smyslů zbavený. Z rány na krku začal vyvěrat proud teplé krve, doprovázený obláčky ucházející šedé páry. Vzduch zaplnilo syčení vyvolávající dojem jako když kovář kalí ocel. Vlkodlak stále běsnil. Malátně chodil po krví zbrocené světnici, vrážel do nábytku a z každé otevřené rány mu kromě rudých pramínků vycházel i bílý kouř. Nakonec si vysílením klekl a sledoval ležícího Jana. Pohled v jeho očích byl stejnou měrou hladový, jako láskyplný. Vlkodlak sklopil špičaté slechy dozadu a začal přerývaně funět. V ten okamžik se ozvala pronikavá rána. Závora dopadla na podlahu. Silný kop vyrazil dveře z pantů. Lignum bez zaváhání přistoupil ke klečícímu vlkodlakovi a jediným úderem obouruční sekyry mu uťal hlavu. Barča naposledy vydechla a zůstala nehybně ležet. Ramada otevřela oči. Byla zase zpět ve svém těle. Její tichý pláč nesouvisel s nohou, kterou stále svíral stisk železa, ale se skutečností, že nedokázala být v boji efektivnější.

„To je zvláštní.“ Lignum přešel k ležícímu Janovi, přes jehož hruď se táhly tři pruhy hlubokých škrábanců. „Co je zvláštní, Jane Patrychu?“ „Vždy jsem si myslel, že vlkodlak se po smrti vrátí zpět do své lidské podoby. Jak vidím, jsou mé domněnky mylné.“ Lignum si mladíka prohlížel a tvářil se u toho starostlivě. Postavil jednu z převrácených židlí, sedl si na ni a sekyru opřel o stůl. „Musím najít Ramadu. Předpokládám, že tělo Barči neovládla jen tak pro nic za nic. Pak vzbudím správce. Oznámím mu, co se zde odehrálo a také mu doporučím, aby si začal shánět nového fořta.“ Po krátké odmlce dodal. „I když konec této osady je stejně na spadnutí.“ Při těch slovech Lignum pohlédl na zmasakrované tělo Ruměje Blatného, kterého poznal jen na základě mechově zeleného kabátce. „Pokud jde o tebe Jane Patrychu, pak musím vzdát úctu tvé odvaze.“ Zvedl ze země horký špičatý předmět. „Kde jsi přišel ke stříbrné dýce a jak tě vůbec napadlo, že vlkodlakem je Tomáš Kalous“

„Na to druhé vám dá odpověď Ramada. Vyřiďte jí poděkování za ten nápoj, co umí přivést k životu dávno ztracené vzpomínky. Tomáš celý život popíral svou osobnost. Vraždil z lásky, nenávisti a také proto, že ho zabíjení přitahovalo. Řekl bych, že získání vlkodlačího prokletí u něj odstranilo poslední zábrany. Stopy, jak k němu přišel, hledejte kdesi za Bludnými skalami.“ Jan začal kašlat. Jeho košile byla nasáklá krví. „Dýka patřila jemu. Nevím, odkud ji Tomáš měl, ale znamená to, že pomýšlel na sebevraždu. Chtěl to prokletí zlomit, ale nikdy nenalezl dostatek sil.“ Jan pohlédl do očí Lignuma. „Já sílu mám. Nechci dopadnout jako on. Takhle jsem si však svůj konec nepředstavoval“ Lignum uviděl v noční tmě houf zapálených loučí. První zvědavci se pomalu blíží. Stoupl si, popadl sekyru a přešel k Janovi. „Hrdinný konec není nikdy zbytečný Jane Patrychu. Navždy zůstaneš tím největším drvoštěpem, jakého jsem potkal. Připraven?“

Noční vítr přitáhl černá mračna, jež zakryla výhled kulatému měsíci. Z domku, kde bydlel drvoštěp Tomáš Kalous, vyšel zvuk rychlého máchnutí. 

Konec.

Poznámka autora: Děkuji všem, pro než nebyl problém investovat svůj drahocenný čas do četby mé povídky, která vznikla víceméně náhodou. Cítím, že kontinenty Calculus a Viridis mají jistý potenciál. Možná se do tohoto fikčního světa po nějakém čase opět vrátím a rozvinu jeho mytologii další povídkou. J.Rose.