Světy

Kdysi dávno, ještě před tím než existovalo písmo, si lidé začali vyprávět příběhy. Zpočátku to byli jejich zážitky ze života, později si začali vymýšlet pohádky, báje, pověsti, zrodily se mýty. Povídek přibývalo a s každou další rostla i fantazie člověka. Mýty tvrdily, že všechny příběhy mají svůj vnitřní řád a že je všechny řídí tajemný vládce, který lidem proniká do hlav ve spánku, podsouvá jim své báje a oni je pak šíří dál.
Lidé vládci říkali Sena. A on šeptal lidstvu do snů své legendy o zrození, o tajuplných bytostech, silách dobra a zla a o sobě.
V té době všichni jeho příběhům věřili a mnohé Senovy bytosti uctívali jako bohy.
Tak se stalo, že některé bytosti, které si Sena vymyslel, v lidských srdcích a fantazii ožily. Pronikly tak do Světa živých a už z nich nebyly pohádkové, ale reálné postavy, které byly schopny vnímat a cítit.
Senu to překvapilo, ale nevadilo mu to. Právě naopak, příběhy ještě více ožily a lidé si je vyprávěli o to více.
Pár jedinců ho varovalo, ale Sena měl radost ze svého počínání a tak se nestaral o to, co si myslí jiní. Předával lidstvu pověsti jak o dobrých, tak o zlých silách, aby na světe zůstala rovnováha.
Jenže Senova fantazie byla nevyčerpatelná. Vymýšlel pořád dál a nové bytosti již neměli kam ožívat, protože jich na světě bylo více než lidí. Ti si nestačili všechny příběhy zapamatovat a tak zapomínali.
Zapomenuté postavy po Zemi bloudily jako ve snách a lidé je přehlíželi. Konečně si Sena uvědomil svou chybu a rozhodl se ji napravit.
Pro každé bytosti proto začaly existovat Světy, ve kterých byly stvořeny a ve kterých měly i zaniknout až se na ně zapomene. Ožívaly do předem určeného prostředí. V každém Světe byly Brány, které vedly do Meziprostorů a poté do dalších Světů.
Brány byly určeny pouze pro Senu, který s oblibou chodíval po Světech a kochal se tím, co stvořil.
Každý příběh měl svůj vlastní Svět, ve kterém se neustále opakoval. Tak vznikl jakýsi určitý řád.
Ale některé bytosti neposlouchaly Senovy příkazy a vydávaly se přes Brány do lidského světa, kde zpozorovaly zlobu a dozvěděly se pravdu o svých existencích.
Sena se snažil tyto útěky potlačit, ale nepovedlo se mu to. Díky zprávám se mnoho pohádkových bytostí vzbouřilo. Přestala se jim líbit úloha, ve které vystupovaly a upravovaly si tak vývoj příběhu podle svých představ.
V lidském světě zavládl chaos. Lidé nevěděli, co si mají vyprávět. V mnoha pohádkách vítězilo zlo nad dobrem a to se nelíbilo hlavně dětem, které díky své fantazii tvořily nepostradatelný článek v Senově existenci. Lidstvo si přestalo vyprávět…
Sena byl zoufalý, cítil se podvedený od lidí a nevěděl co dělat. Jedině Skřítci stáli na jeho straně.
Jednoho dne přišel Sena za Ráhou, vládcem Skřítků a řekl: „Naděje umírá poslední a já věřím, že ty a tvůj lid jí opět vzkřísíte a obnovíte slávu mých příběhů. Já už na to nemám dostatek sil, ale jednou… Jednou se vrátím na Zemi… A obnovím staré mýty a legendy, o kterých se dnes již nemluví a probudím u lidí touhu po nadpřirozenosti.“
S tímto výrokem zmizel a nikdy už ho nikdo nespatřil. Ráha tehdy ustanovil Radu Skřítků, která mu měla pomoci s rozhodováním. Vydali se do Reálu, kde to vše začalo.
Hledali člověka, který by v sobě měl dostatek fantazie a odvahy. Těmto vyvoleným se dostalo výcviku a později i veliké cti. Říkalo se jim Strážci a ti měli za úkol hlídat koloběh Světů, aby se nezměnil a aby postavy zůstali věrné původní předloze. Strážci měli většinou zvláštní schopnosti a také svou vlastní úlohu v příběhu.
Pokud se v Reálu na příběh dočista zapomnělo, určitý Svět zanikal. Strážce se musel od příběhu odpoutat, aby nezanikl s ním a najít si nový Svět, do kterého by zapadl…