Hlídač stromů ( nedokončené na papíře:)

Hlídač stromů.

Jediný moment, kdy vládcové lesa se dotknou vlasy země. Moment kdy klid, který hlídají se promění v běsnění hromu nesoucí sebou křik války. Utíká dítě, ne to není dítě, je to žena nesoucí v lůně vědomí zasažené krutostí dní, které kolem něj probíhaly. Síla držící ty to dvě duše spojené láskou je opouští, do stínu vzpomínek. Je to moment, kdy se vám ztratí kus času, že nevíte, zda jste některé věci udělali.
Žena klečí ve vodě, kde stéká se pět pramenů malých, ale vzácných :-) takže posvátná zvěř lesa nesmí dotknout se této vody. Kořeny napájené slzami bohů pocítily zlo uvnitř toho škaredého stvoření porušující jejich klid. Dítě pijící mléko dostává sílu, tak kořeny pijící krev pomáhají rozkvést stromům. Křik, jenž probudí i mrtvé krmící se pokřivením světa, obrátily zrak z bitvy, kterou rouzpoutaly.
Odvaha dosahující za brány svědomí zlomila hrůzu drásající tento svět, obě armády jakoby splynuly. Kostka cukru rozpuštěná v čaji, tak odvaha rozpuštená v krvi zalévá planinu deště.

Kořeny natahující se po zlu, jak čas po ma lu za sta vující se.
Plod, který jen zlo poznal, dotkl se hladiny a v ten moment i Bůh otevřel oči a slzy jenž neznal, slzy pochopení nechal stékat. Kořeny doteď ničící staly se rukama jenž neporuší hladinu vody.

První (spíš drzý motýl, jak by řekla kytka) ucítil štěstí větší, než má rozkvétající květina. Sedl na nos kloučkovi jak král, štastný král na trůn. Ale trůn se pohnul a v ten momemnt místo listí rozlétla se miliarda motýlů. Kdo ucítil tu sílu a krásu, porozumněl, že přichází hlídač stromů.




1.Krůčky poznání
Oči stromů nemohly odvrátit zrak od svých rukou, kde jim tlouklo srdíčko nenasitné touhou přitulit se. Květiny pochopily, někdo kdo srdce má a teplou krev v žilách dřímá ať odhodí svůj závoj, štít, který zakazuje vychovávat jiný druh. Bojovnice strácející víru, navrácení svých dětí rozhodnutá nechat ochutnat své krve stromům. Pocítila sílu, která vrací víru, lásku, stěstí, radost. Rozběhla se k místu, kde padalo listí, motýlů mnoho, ale list jen jediný. Zakrývající tělíčko clověka! Touha zabít byla obrovská. Smrtící skok podívat se do očí a Zastav se! Nezabíjej svoji podstatu bití! Ty oči ochutnaly lásku bohů, všechny barvy světa mají v sobě. Jak když pevnina se odlomí a vznikne nový svět, tak láska k tomu človíčku rozkvetla se hned. Královna stínů jak říkají duše lesního lidu, největší zlo boha války dřímá v jejím srdci. Tak druhá strana zrcadla, dobro tak čisté, kdo jí do očí nahlédne a dobro v sobě nemá či nechce mít, oslepne a proboden touhou živit se pokřiveným světem, je na místě zabit ať nakrmí svět svou krví. Pár kytek rozkvete a potěší zajíce či motýla bažící po kráse a chuti nektaru.
Ze starých písní vetkána moudrost do vědomí královny stínů o tom, jak vychovat cizí plémě, aby nasálo moudrost těch nejvyších. Píseň prokletých, nesoucí břímě osudu světa.

Dotek světla probouzí stíny, dotek stínu chladí, dotek tmy probouzí sny, sny probouzí obrazy světů do nekonečných dálek, jediné světlo nebo otevření víček maže stopy snu. Tam, kde najdeš udolí svého života, musíš být řekou, kterou v náručí drží hory. Ukaž každému slunce, ale pomalu, nesmí spálit, kdo zavře oči, odchází jinam, kdo moudrým stane se, tíhu slunce unese. Potom stíny snu, j
eho snu budou kráčet po jeho boku. Jediným platidlem v tomto svetě je čas. Každý ví kolik zaplatí, jen se stavá, že zavírat oči je někdy špatný. Chci vidět hranici vesmíru, chci být vědomou součástí, porozumět hudbě, díky pochopení všeho dostat inspiraci, vytvořit cestu pro krásné duše. Nebýt Bohem, být sluncem.

Když paprsky slunce pohladily tvář kloučka, začal naříkat. V ten moment dokázala královna stínů odtrhnout oči a skládat píseň mateřství, aby měla mízu, kterou se krmí hrdinové přicházejících dní.
Nikdy (to znamená nezměrné časy pred příletem drzého motýla) nebyl les tak nakloněn k výchově mláděte takového vzezření. Kamkoli se překulil, kamkoli lezl, kamkoli kráčel, nesl v sobě slunce.
V moment kdy se snesla křídla času, třinácti let musel najít sílu pohlédnout na pokřivený svět. Za branami lesa rozlkádá se svět dvou mincí.
Proč les oněměl? Proč nic neslyším? Proč. Ruka má dotýká se kúry která dýchala, necítím. Proč odraz ve vodě mích očí není jasně žlutý, do prázdného černa barvu má. Co je to za tvora či netvora osedlávající moji duši.
Duch války v tobě probouzí se, řekla královna. Hladící dítě hrůzou klečící. Pochopit musíš celý svět. Nejen ten, který tvoji píseň pěje, ale i ten, který hrůzu v nárucí drží, jak motýlu když utrhneš křídla .
Nenávidím ty duchy, co tak svoji píseň zkázy rozsévají. Královna se začala smát tak, že zvěř poznala píseň lovu. Nastal čas ochutnat pokrm z masa. Oči upřené na královnu nechápaly, ale dokázaly odlomit kus zrcadla, za kterým se skrývala pravda. Každý musí mít šanci přežít, když lovcem stát se máš, musí o tobě vědět, že touto cestou kráčíš. Musíš nabrat sílu z tvorů, kterým koluje v žilách krev z tohoto světa. Zbraně, které držet máš, musí tvé paže nést. Proto zabít musíme. Zlo malé zabrání strašným věcem číhajícím v tomto čase.
Oheň, jenž jeho podstata schovaná u zrodu světa procházel skrz maso, aby bylo pro pokrm úcty hodné. První sousto patřilo královně, aby ukázala, jak stát se strážcem stromů. Kluk nevěda co stanese ochutnal sousto druhé, blažený pocit rozlil se jeho tělem, poznal slast boha války, zakalily se jeho oči tak, že ztratil touhu žít a měl jen touhu lovit. Poprvé narazil na štít, který neodpouští, když zabil laň, která na svět přinést nový život měla.
Začal slyšet dýchat stromy, srdce zastavené mělo být, ťuk ťuk uvnitř toho tvora procitnutí jenž řeže, řeže ducha do základu bytí, začal tvořit píseň, zachránit musí svoji duši, oči se otevřely a pochopily tíhu, kterou v náručí nese. Stromy pomohly zachránit mládě posvátné laně. Jeho přítelem se stal lesů
a laní král.


Lesní lid
Upřímnost je jejich síla, zbraně které ocel zastaví, kde tepe síla stromů, jezdci větru, bojovníci, lovci, milovníci, mudrcové - to jest lesní lid. Ze stínu stromu k mladíkovi promlouvá, nesmíš nikdy mluvit, kdo vychoval tě. Příjde čas, kdy odhalí se pravda a osud dostihne tě. Budoucnost se nedá číst, jen střípky jdou vidět. Proto cestu hledej. Odcházím, můj čas nadešel, musím postavit se zlu a zpomalit
řeku utrpení. Lesní lid tě přijme, ale musíš být upřímný, jinak srdcem prolétne ti šíp, jak zvuk struny loutny.
Královna stínu odcházela vstříc utrpení. Klučina stál a jakoby v dáli slyšel kladivo na kovadlinu hrát, až ztratil se poslední tón, otočil hlavu ke stoupajícímu dýmu. Myšlenky se mu rozplynuly jak kouř. Kráčel s hlavou svěšenou a pozoroval mravence hemžící se mu pod nohama. Tu ho překvapil hlas. Kdo jsi? Hlas byl drsný jak kůra stromů. Nevím. Proč nahý jsi? Ticho, nekonečné ticho. Nevím. Kouzlem, jenž neznal sneslo se k němu pět bojovníků držících v rukou luk. Smáli se. Nahej a ještě k tomu hloupej. Za zády hlas, který oslovil ho. Otoč se a podívej se na mě. Chlapec zvedal hlavu jak zesláblý kůň. Chlapcovy oči se setkaly s pohledem naplněným moudrostí věků. Do hlavy vkročil mu stín a nahlédl mu do nitra srdce, chlapci se podlomila kolena, pláč, který nastal zarazil bojovníky jeho čistou krásou. Tak čisté srdce. Řekl ten, jenž kouzlo použil.
Pomohl chlapci vstát. Zakryl chlapce svým pláštěm a rozkázal: „ti nejmoudřejší z nás rozhodnou, jakou cestou ubírat se budeš.“ Tato slova slyšel a vzpomínal na pohlazení větru v korunách stromů, když kochal se krásou hvězd. Slzy byly hned zapomenuty. „Vzpomínky léčí“, řěkl válečník. Chlapec otázku nevyslovil a hlavou hlas mu zněl, jak číst dokáže v mé hlavě. „Přemýšlís tak nahlas, že jezevce vzbudíš“. Družina, jenž kolem něj stála jen souhlasně přikývla a smíchem ukončila první setkání s lesním lidem.

Mudrcové
Praskání ohně doprovázené kapáním vody do velkého džberu. Dva navzájem odlišné živly hrály melodii slazenou bzukotem hmyzu, který buď chladil se dotykem o vodní hladinu nebo nechal spálit se v šílenství plamenů. Věci, které smyslu mu nedávají, obrazy bojovníků rozseklých v půli, odvaha v očích i po smrti, uprostřed tvor rudý jak potoky krve držící v ruce meč, svaly nestvůrně přerostlé.
Oči dychtící krmit se šílenstvím a strachem, ten tvor hrůzu v náručí drží. Pohled odvrátit musel na
obraz jiný tak krásný, žena v krásném šatu, držící pěvce v dlani, hudbu kterou tvoří chlapec slyšel, hned poznal pěvce. Ptáček tak vzácný, že vídal ho jen jednou za pět let. Natáhl ruku, dotknout se chtěl krásy z obrazu sršící. Někdo na rameno mu ruku vložil a hlavou hlasy mu pronikly. „Ty který lesem touláš se nahý a srdce tvé příklad si bere z čistoty světa, pojd blíže! Poslechnem si tvoji píseň, ukážem směr, kterým umění tvé vyroste až k nebesům. Světélka tě dovedou k trůnu krále lesního lidu, bludné kořeny hlídají cestu. Utíkej, jinak při prvním paprsku světla ztratí se světélka a již nás nespatříš.“ Chlapec otevřel chýš, chystal se nabrat dech a poslouchat radu hlasů, místo toho jak skála srostlá k zemi díval se na harmonii království rozprostírající se kolem něj. Hlasy se ozvaly znovu: „utíkej snílku!“. Chlapec proměnil se ve vítr, utíkal, smál se, tolik očí se obrátilo, aby zřely vítr kolem nich letící. Tušit nemohly, že nejvyšší píseň bohům bude zpívat a jediný, kdo meč bude dřímat v ruce a naději jejich ponese do budoucího času. Tak začali mu říkat Štastný vítr.
Trůn zlatý stál a na něm moudrý. Oči chlapce pálily, proto barvu očí zmenil. Zjistil, že kolem něj sedí mudrcové lesních zemí. Ten, který na trůně seděl, do hlouby duše mu hleděl. Hlas říká mu: „sedni, kam moudrost tvá tě pobízí“. Rozhlédl se, usednul na zem vedle starce. V dlani držíc sazeničku stromu. Hlavou otázka starce zahraje, proč uvadá? Chlapec aniž by si někdo všiml, kapku své krve stromu dal, stařík držíc sazeničku v ruce, vstal jako by to on byl král. Cesta tvá ve stromech je napsána, staneš se hlídačem stromů. Náraz jak lodě na skálu, tak myšlenky moudrých praly se jak nesmiřitelné armády. Proč? Jaký důvod? Chlapec sedící vedle starce odplouval do snů s úsměvem hodného boha. To, co stalo se potom nejednou vypráví se.
Mudrcové vstali a na starce upřeli zrak. Proč on stát se má našim bojovníkem? Kričely hlasy, slova z úst nevyřčená. Lidské mládě, tvor jenž kosí vše živé, dýchat stromy neslyší, sluhy krvavých knížat se stávají, magii černou v duši mají. Stařec nechal volně myšlenku plout. Ne všichni, což pravda byla.Třináct let je tomu, co málem zničen byl náš svět, nebýt lidí, mrtví mluví teď. Pravda v očích probudila slzu vzpomínek. V čele armády stál mudrc a jeho přítel, lidský král.
Začněte vzpomínat, kdo umění tak velké mu mohl dát? Stařec odkrýt dlaně měl, celý les oněměl.
Kytku v dlaních drží? Ne! Strom, jenž sto let čeká na květ. Drzý motýl je tu hned, stařík podává mu květ. Ale? Motýl ví, kterou krásu doplní. Proto usedá si hned. Mudrcové jako děti, překvapeni byli.
Po tvářích i na nose kolik štestí unese? Drzý motýl.


Zahrada věčného květu

Zeď obepínající zahradu, ne skála nasáklá časem vyprávějící balady opravdových bojovníků. Chlapec stál div nespolknul celý svět, obrazy, jenž z kamene vyvstávaly, připomněly odvahu z obrazu zářící. Brána do světa potu a krve chladná zdála se očím, duch který tu dřímal, hrál na loutnu strachu. Tón, který tu zní, odraží překvapení všech, kteří tu stáli a očekávali hudbu nepoznaného světa, dunění zvonu rozléhalo se v uších, překvapení bylo náhlé. To není zvon, to srdce mé. Toto místo píseň srdce musí znát, aby výcvik tvůj nebyl jen pokrmem květin věčně kvetoucích. Řinčení čepelí bylo neutuchající, podobné bzukotu divokých včel, doprovázející otevírání brány. Jak poslední zrnko písku v hodinách věčného času, tak dopadla brána k nohám koukajícího blázna :). Pohledů mnoho, myšlenek více, člověk, letící myšlenky se opřely do chlapce, který stál jako nahý král. „Musíš jíti dál“. Krok lehkým se zdál být, ale tíhu srdce pochopit, co čeká mě za branou? Rozhodnutí dělat musíš sám, řekl bojovník, který ho doprovázel. Změna je součást bytí, hlas hrající mu v duši, jak zastavíš své poznávání světa, v ten moment smrt přichází, proto kráčej tam, kde výzvu potkávat budeš. Odpověď uvolnila břemeno pochybností. Když vkročil na padací most. Ticho prostoupilo skrz něj. Kdo úctu v duši měl, poklonil se. Kromě drzého motýla. Mocný hrom proletěl zahradou věčného květu. Kytky pohnuly se, vítr jakoby na přivítanou zvedl lístky květú a odnášel je směrem k východu. Hlavy bojovníků dívaly se směrem odkud zlo přicházelo. Každý, kdo tu cvičil věděl, že utkat se musí s odvrácenou stranou světa. Chlapec si všiml, že kromě potu stéká každému po těle krev z ran, které při výcviku utržili. Zíral, ale byl hned probrán kapkou vody, která dopadla mu na tvář. Jeho překvapení probudilo déšt. Bojovník odvedl chlapce do chýší, které rozprostíraly se po celé zahradě. Zastavili se u jedné znich, kde hlasitý smích prozrazoval nájemníky. „Zde spávat budeš a píseň stromů čítat budeš“. Ruce bojovníka otevřely dveře. Smích ustal jak jarní déšt, v jejich očích číst se dalo. Úcta tak velká, jakoby Boha spatřily. Poklona, jenž přišla, přirozeností žila. Bojovník opětoval a ještě krásným usměvem doplnil: „Zdravím a přivádím vám dalšího, který po vašem boku cvičit se bude. Každý z vás stát se má hlídačem stromů. Dnešním dnem jste stali se součástí lesní říše, máte určenou cestu, která vás až do smrti bude vést Ale najít ji v sobě je nejtěžší. Proto trpělivost najít musite hlavně ve své duši“. Zavřel dveře a odešel. Za sebou nechal tři solné sloupy tupě na sebe hledět :)


Odvrácená strana světa

Kraj prosycený černou magií, vtahující do sebe esenci každého živého tvora. Tvorové zde žijící pohlcují vše, čeho se jejich vědomí dotýká i světlo přicházející ze slunce, stíny jejich těl jakoby žily svým vlastním životem. Zlo je jejich součástí, ničit a krmit se slabými tvory je potešením, za které jsou ochotni platit vlastním životem. Droga, která je doprovází celé věky. Lidé, kteří tu žijí, mají černou duši snažící se vlastnit štěstí ostatních. Černou magii ladí k dokonalosti, pouhým dotykem vysají světlo života. Jejich sídla řežou do krajiny jizvy, jež se nikdy nezacelí, černá barva je základ.
Křik a pláč doprovazí tento svět. Vítr, který se dotkne těchto sídel, kdyby mohl plakat jako déšt, zalil by celý svět, aby utichlo neštestí nasáklé do zdí. Kronové - tak si říkají panovníci těchto sídel. Každý den musí být přikován ke zdi živý, tvor aby krmil magii těch zdí. Bohové svedli nad touto částí světa obrovské bitvy, aby zničili zastánce čistého zla BARAKUA. Tisíce let byl pouhým stínem v mysli jeho žáků Kronů. Jejich dovednosti docílily toho, že krmením krve s čistých bytostí, přiblíží se den čistého zla, potopí svět do propasti beznaděje. Armáda krvavých knížat vyrazí zničit svět otroků svobodného života a srazí na kolena hlídače stromů, díky kterým ztratily šlechtu zásobující odvrácený svět otroky.
V srdci odvráceného světa stálo císarské sídlo Kronů. Vyrostlo na místě kde, není mista pro přirozenost světa jaký známe. Jen jediný cíl, jediný směr, jediná myšlenka - najít a krmit se čistým
zlem. Chrám stál na místě, kde podle legend byl zabit BARAKUA. Bohové zapoměli na tento svět, jen zřídka pohlédli dolů, přenechali vládu nad tímto světem dětem, z jejich pohledu byl i ten nejstarší tvor dítětem, protože moudrost a vědení bohů přesahovala i ty největší mudrce. Kapka a oceán, tak srovnávali své vědění. Netušili, že děti spojí jednu kapku s druhou a postupně vznikne potůček, potom řeka, která zastaví se v moři. Podcenily sílu, která rostla ze dne na den, postupně se otevíraly studnice věd, jak těch čistých, tak těch odvrácených, svět se měnil a očekával, kdy do sebe narazí čisté zlo a čistá laska. Svět se zatřese v základech a i bohové budou vyzváni bojovat o svou existenci. Bohové udělali chybu, zapoměli a vzdálili se tohoto světa netušíc, že padnou do propasti zapomění, kam byl hozen ten nejhroznejší z nich. Jen jediný nezapoměl a zůstal. Vyrovnanost jeho mysli a duše byla dokonalá, smrt i život byla v jeho obrazu, obě cesty musely jít spolu stále vyrovnané. Byl v každém živém tvoru, jen souhra náhod probouzela jeho sílu. Stacilo jen vnímat hudbu světa a splynout s ní a díky ní pozměnit směr bytí. Kam? To nikdo neví:)


Výcvik

První je dotyk prečíst sílu zbraně pouhým dotykem, pro každého jinou sílu skrývá.
Druhý je číst v duši protivníka.
Třetí je síla paží a těla.
Čtvrtý je nikdy se o myšlenky ostatních nestarat, doprovází tě.
Pátý vždy jde kráčet dál.

Hurg třetí oko, Leron chladivý dotyk, Valu čistá duše.
První z chlapců se jmenoval Hurg. Díky jeho pohledu zastavit se museli i ti nejsilnější. Nosil šátek přes oči aby neztrácel se v hlubinach cizích duší.
Druhý jmenoval se Leron. Dokázal dotykem přeměnit vodu v krystalky ledu i zpomalit tep srdce.
Třetí Valu - čistá duše mu říkali. První človek který k výcviku povolán byl. Jeho silou byla harmonie. Kde by nikdo nehledal souhru, on ji vždy našel.
Rok první ztratit to nejduležitější. Světlo. Berličku života, oči zavázany budou, dokud vše kolem vás se znovu nenarodí v novém světle. Jedině noc povolí vám stáhnout závoj, který zrak vám zakrývá. Bolest, která bude přicházet s rozedníváním, bude bolest rodícího se pochopení, jen dotykem poznáte, kdo před vámi stojí.
Pochopení hudby doprovázené všemi směry bytí. Od tlukotu srdce po hrom zastrašující všechna srdce malých i velkých stvoření. Jediné slovo prozradí mnoho o povaze mysli, která promlouvá. Číst v hudbě znamená první splynutí s láskou, která k vám promlouvá skrz životní energii všeho i vás, prostě všeho i nekonečna.
Schránka je jakákoliv živá věc, držící proudící energiji, starat se o ni znamená rozproudit tok energie tak, aby dosáhla harmonie správneho naladění. Toto umění se ztrácí každý den zahálení a naopak, když přirozeností se stane pohyb, roste diametrální řadou. Tato nákaza se šíří jako mor proudící energie. Ovlivní přímo každého, kdo ji spatří, uslyší či dotkne. Krása, jenž z ní září, stane se přirozeností všech a všeho.


Hledat sebe, najít se, co dooprady jste je nejtěžší otázka dávána myslícím bytostem od prvního okamžiku bytí. Najít hodnotu, kterou předat dál znamená splnit si svůj sen života. Mudrc - osoba jenž vyrovnání předává dalším následujícím, hlídá vědění před zneužitím zaslepených tvorů hledajících pravdu, ke které jen jedna z cest kráčí, splynutí v harmonii.
Zbraně na odrážění přímého zla sekající řeky energií proudících ve schránkách.
Vyrovnat se musejí rychlosti, jenž nese nenávist. Silou rovnat se nedají, protože energii která je žene je tvorům vyrvána z duše. Proto krvavá knížata sedumkráte silou převažují hlídače stromů, sedum zapotřebí k tomu, aby byl kníže skolen a energie propuštěna na svobodu. Jediný okamžik snění hlídače stromů ho pohřbí v odvaze, kterou v sobě hledal celý život. Sedum musí snít jeden sen, jinak energie jejich těl bude rozsekána na kusy.


První rok zavázaných očí, první jenž prozřel Hurg. Vše co viděl modrý nádech mělo, první nás vedl, kde cvičit jsme měli tělo i duši. Ptát se, jak to dokázal byla cesta, kterou nikdá nespatríš. Každý hudbu jinou nese, naladění je každému dáno, ale cesta k ní je pro každého jiná. Leron poprvé, když spatřil svět potopením rukou do džberu, miloval krůpějky ledu na dlaních. Říkal, že chladí jak světlo luny dopadající na tvář. V ten okamžik zřel jemné světlo vycházející z každé kapky vody, kolující vším žívým. Jemně bílá barva prozrazovala mu tvář světa kolem něj. Čas kráčel, posledním jsem byl, uchopit svou barvu světa jsem nezvládal, kde ostatní byli včas, já trápil se proč svět mě barvu neodhalí. Náš mistr - mistr barev - tak říkali mu. Obrazy, které tvořil studnicí citů byly barvy vyrovnané k dokonalosti. Barvu světa najít je těžké, někdo v sobě barev má mnoho, proto těžké je najít tu, které nejmín v sobě máš či nechceš mít. Ten den svítilo slunce největším světlem, začal jsem vnímat jen bíl. Strach ze slepoty odvracel moje myšlenky do temnoty. Zlo pohltilo mou mysl. V ten moment ruce mě uchopily jak kovadliny rozpálené do ruda. Uvázán musí být, aby šílenství, které v něm proudí nezranilo schránku nosící život. Náhle dívám se na své ruce a vidím je černé jak uhel. Čím více procházelo mnou pochopení, černá barva se rozplývala do bílé, zas šílenství mé dostihlo ruce zčernaly, pochopení přišlo, kde harmonie dokonalá je jen bílá vládne, kde šílenství plane, černou barvou prosakuje. Pohled, který zřely jen hvězdy, bojovník hladící klučinu pčivázaného k zemi čtyřmi kůly, dýku uchopil. Pojď ty, který světlo dostihlo tě jak zuřící býk. Mistr barev, ten který odnášel chlapce všiml si, že květiny, na kterých ležel, chvěly se stejně. Ten okamžik poznal krvavý kníže, kde prochází, květiny strach mají, že krása ukradená bude.
Poslední dny, první zkoušky, odděláváný šátky byly postupně, aby zrak se neztratil a třetí oko mohlo přispůsobit se světlu.

Hudba, pohoda. První je ticho, které vámi prostoupí, potom vnímat mužete každičký tón procházející vámi. Srdce - základní tón znějící celým tělem, zdravé srdce, zdravý duch. Rozeznání všeho, co vás obklopuje. Absolutní sluch, poznáš cestu daného okamžiku. Předpovídání budoucnosti čím více vnímáš tóny života, budocnost poodhalí svá tajemství. Všichni žáci milovali cestu do nejtišího místa lesa. Mudrc, který odhaloval tajemství hudby, určoval hloubku soustředění. Neslo se dál, dokud poslední žák neslyšel daný tón. Jednou přihodilo se.
Šumení listí prozrazovalo vítr vanoucí z určitého směru, ale najednou křídla prozrazují malého ptáčka poletujícího v koruně stromů. Mistr vědel, čí křídla navštívily korunu stromů a čekal na moment, kdy slzy zaplaví obličeje mladých bojovníků čistou krásou. Zvuk, který potkal všechny soustředící se na vítr, byl jak hrom z čistého nebe. Zvuk tak krásný, že vítr ustal a poslouchal pěvce zpívající o síle stromů držící vše živé pri životě. Jen Valu byl přikován do obrazu, kde spatřil dívku, která pěvce v náručí měla. Otevřel oči ač věděl, že nesmí. Uviděl dívku, která dívala se na bojovníky a smála se. Zřela bojovníka, který oči upřel k ní. Mistr sledoval vše, co dělo se a žasl nad silou, která otevřela čistou lásku k bohyni stromů. Ta však zasažena pohledem bojovníka nechala slzu dopadnout na zem. Mudrc poprvé viděl, jak strom roste až k nebesům. Pěvec zpíval tak, že nikdo nevnímal, co stalo se kromě mistra a mladého bojovníka planoucí největší bitvou ze všech, láska stravující rozum, duši i tělo. Mistr vědel co musí se stát, proto seslal kouzlo, které hrůzu vnáší - studnici zapomění. Nejtišší ze všech kouzel barvu prý nemá, ale mistr nemohl vědet, že v kouzlu zlo dřímá. Valu zřel černý dým, který plul k němu jak smrt na černých křídlech, mysl soustředil tak, aby zlo se vněm rozpustilo jak jeho šíleství prozření. Mistr věřící ve svůj um byl oklamán silou vymykající se jeho chápání. Mladý válečník zavřel oči a plakal. Jeho sen byl tak krásný.

Bojovníci vracejíce se z výcviku mluvili o síle, která je očarovala, jméno malého čaroděje šeptali, aby jeho jméno neurazili. Lýr, prý ho doprovází žena zrozená stromem počátku, bájná nádherná žena, nejsvatější bytost světa. Legenda vypráví.

Obrovský strom držící nebe svou královskou korunou, kořeny přikované k zemi, bohové si hraly v korunách stromů a scházeli po kmeni podívat se na krásu země, kde vše bylo v harmonii s duchem toho stromu. Moudrá žena krásná, chodila po zemi jak raní rosa. Nejryzejší bytosti s ní promlouvaly. Lýr byl schopen svým zpěvem ukázat její krásu celému pozemskému světu. Kdo jí dokázal spatřit, smrtelné a čisté srdce musel mít. Bohové neměli smrt ve vínku, proto nespatřili tu krásu, jak chodí po zemi. Kde kráčela, rozkvétaly květiny, bzučely čmeláci ci ožívala květena a radost padala k noham. BARAKUA, ten co ve vínku nesmrtelnost nosil, slyšel o bytosti, kterou nesmějí bohové nikdá spatřit. Nechápal, proč zrovna bohové, první potomci všehocelku moudrostí oplívající, nesmí pohledem dotknout se její krásy. Jeho hravost mezi bohy byla známá, překonal ostatní bohy v mnoha mystériích, tvořivých i ničivých. Vytvářel kouzla měnící rostliny, zvířata. Dokázal oživit mrtvé či zabít živé, bez touhy, jen tak z hravosti. Každý z bohů někdy zabíjel živé. Řikali tomu hra. Smrtelníci se bohům proto raději vyhýbali a nechápali tu hru, která bolest jim přinášela. Jen někteří vyhledávali setkaní s nimi, aby svou moudrost prohloubyli a kouzla nová se naučili. I nekteří rádi životem zaplatily. Vědení v duši zůstavalo, aby v dalším životě silnejším se stali. Kdo neúctu ke svému životu měl a za vedení platil jím, jeho duše ztrácela klid, mysl pokřivenou začala mít. Tak začaly probouzet se pokřivené bytosti, Kronové si říkali. Jejich síla v černé magii se odrážela, lásku a harmonii v nenávist převracela. Barakua rád potkával tyto bytosti, bavila ho hra o jejich životy, ale pravidlem bylo, pokud pravda o kouzlu byla pečetní, o život přišla. Jednou otázku vyslovil, aniž by věděl, že osudnou se stane. Na své cestě potkal bytost Krona a zeptal se, zda by bohové mohli spatřit tu krásnou ženu. Kron vědel, s kým tu rozmlouvá, ale nedal to na sobě vědět, protože jedním z prvních byl, jenž život za kouzla zaprodal, proto věděl, že lhát nesmí, jinak utrpení by potkalo jeho tělo a mysl.
Kron odpověděl, že existuje kouzlo, které poodhalí krásu té ženy. Hra zachvátila Barakua. Zřít, co ostatní nemohou. Vyslechl kouzlo celé a aby hru dokončil, usmrtil Krona vyrváním duše z jeho těla. Držel ji v náručí a smál se. Věděl, jak duši vrátit, ale ať nikdo neví. Ani on, ani ostatní bohové nevěděli, že vědění v duších zůstávalo. Duše se vraceli do rodících se smrtelných schránek. Kouzlo, jenž slyšel by bytostem strach nahánělo, ale přece on je nesmrtelný. Započal spřádat. Základem je kámen energie, v něm od narození země schována je. Dotknul se skály a myslí vysál energii a nechal ji v sobě. Kámen zčernal prázdnotou, začal hledat a vysávat svět kolem sebe, kolem skály mrtvo zhmotňovalo. Barakua čekal dokud poslední stébélko trávy neproměnilo se v prach a energii nepředalo skále. Potom přilákat živé zvířata a bytosti, musel přikovat je ke skále a nechat, aby skála krví se živila, nevěděl, kolik krve stačit bude k naplnění skály. Hra Barakua uchvacovala natolik, že odtrhla jeho mysl od všehocelku. Netušil, že svou mysl otevřel prázdnotě uchvacující vše čeho se dotknul či na co se podíval. Tak zrodilo se čisté zlo uchvacující jakoukoli energii zrozené ze světla lásky .
Rukou dotýkal se skály a tělem procházela slast utrpení, tak překrásný pocit. Ještě malý krůček a hra bude dokončena, kousnul se do ruky nakrmil skalu božskou krví. Připoutání ke smrtelné zemi pocítil, usmál se. Jestě najít čistou duši. Kráčel zemí a hrál svou hru. Když byl větrem, lámal stromy, vodou rád se stával, vše, co nasálo tuto vodu uschlo jak stéblo trávy. Když vracel se k místu, potkával poušt a zřel stvoření, cítil energii lásky, kterou se krmil tak silnou, ze sliny mu tekly jak vzteklému psovi. Zachvátila ho touha po krmení, už chystal se vysát tu duši, touha větší se ozvala, kouzlo dokončit a zřít, co bohové nesmějí. Stvoření cítilo zlo kračící, muž z lesního lidu vyslán zeptat se bohů, co stalo se, že les umírá a poušt postupuje. Barakua věděl, že až zastaví se a rozjímat bude, vzduchem se stane a vkročí do hlouby duše. Tak stalo se. Muž nevěděl, koho nese ve své duši. Když v dáli spatřil strom počátku, moudrost zastavila krok. Zeptal se bohů, zda-li může vstoupit na posvatné místo, místo boha. Lír ho přivítal zpěvem. Muž kráčel dál se slzami štestí léčící jeho duši. Barakua čekal, dokud nezjeví se žena, o které jen slýchával. Lír zpěvem přilákal obyvatele stromu. Tolik malých duší kochalo se krásou zpěvu. I někteří bohové seděli kolem netušíc, že poslední chvíle jejich nesmrtelnosti přichází. Lír přelétl muži nad hlavou. V ten okamžik objevila se krása, muž otázku dát chtěl, ale prázdnota mu do očí vstoupila. Barakua ženu spatřil - tolik lásky, tolik energie. Rozdmýchala se touha krmit se jí. Vytrhl se muži z těla natahujíc po žene ruce, ale kouzlo pominulo a už nikdy nespatří ji. Zuřivost prázdnoty zasáhla Barakua v plné mohutnosti. Zacal řvát, vše živé zamrzlo strachem. Bohové sedící se mu smáli. „HRA započala“, vyslovil. Koho z bohů dotknul se, vysál vše, co tvořilo je. Strach vstoupil do hlav všech bohů zároveň. Jeden však cítil, kdo vkročil na posvatný strom. Cítil, že připoután k zemi je a jedinou cestou k nim strom se stal, proto bohové rozmetali strom po cele širé zemi, aby spojili se a temného boha zabili. Barakua spadl na zem uvědomujíc si, že zemí připoután jest. Vědel, že bohové spojí svou hru proti němu, ale smál se. Hra ho bavila. Jen jednu kapku krve skále dal, aby znovu zrodit se mohl. Potom, co dokončil kouzlo, bitvou se bavil, mnoho bohů vysál. Rok trvalo, než Barakua do prázdnoty hozen byl. Bohové přestali chodit na zem a stali se legendou, ztrácejíce význam a plujíc do prázdnoty. Ten, jenž strom nechal rozmetat, zůstal.

“Valu, vstávej“, řekl Hurg. „Nebo ti nos utrhne rozzuřený motýl. Dnes poprvé budem se zbraní cvičit.“ Zbraně na slunci zářily jak zrcadla. Každý si vybral meč, který doprovázet ho bude celý život.
Mistr meče vyzval, aby je žáci následovaly. Jeskyni, do které vcházeli řikali jeskyně miliónů kapek. Každý žák byl postaven tam, kde po krápnících stékaly kapky, které přeseknuté v půli měly být. Mistr říkal: „nejdříve musíte naslouchat, jak kapka dopadne. Napřed kapkou se musíte stát, potom sluch vám napoví, kdy meč rozetne kapku letící.“ Kapky jak noty z klavíru dopadaly na zem. Každým přibyvajícím dnem se zvuk kapek měnil jak ostří mečů zasáhlo letící kapku. Mistr pravil: „až v jeden okamžik ani jedna kapka nedopane a hra klavíru zastaví se, v ten okamžik výcvik ukončen bude.“. Žákum rok trvalo, než hudbu klavíru ukončili a jeskyni opustili.
Vždy, když opustí se jeskyně miliónů kapek, výcvik chylí se ke konci, kdy utkat se musí s démonem Kronu.

Černý přízrak

Uprostřed zahrady věčného květu stála černá skála, kde démon k životu byl přivoláván. Žáci svůj um předváděli, jak démona porazit. Mudrci vyvolali démona. Sedm žáku bylo v kruhu s tasenými meči. Černý přízrak vyplul ze skály, temné ticho prostoupilo skrz zahradu a každý sledoval přízrak chystající se zaútočit na sedmero žáku. Rychlost s jakou zaútočil, byla šílená, jeden žák stačil útok zastavit. Ostatní žáci nečekali, zaútočili jak jeden. Přízrak odrážel útoky, proplítal se mezi nimi jak černý dým. Po chvíli jeden ze žáků padl na kolena. Přízrak se smál, šílený tanec mečů neustával, cinkot čepelí narůstal, postupně žáci padali na zem zásahem černé čepele. Když zůstal poslední žák, přízrak vychutnával šílenství prostupující jeho svaly. Po chvíli byl skolen poslední. Smích přízraku ukončil bitvu. Mudrcové ducha odvolali. A duch vplul do skály. Tam, kde čepel přízraku zasáhl žáka, vytvorila se spálenina. Žáci byli vytaženi z kruhu a ošetřeni. Díky zraněním, která utrpěly pochopení přicházelo, kde místo slabé je. Hlídači stromů promlouvali k žákum, kde chyb se dopoušteli při střetu s démonem. Všichni naslouchali, aby príští střet nebyl tak bolestivý, každý věděl, že kdyby přízrak opravdovým byl, všech sedm hlídaču stromu jen vzpomínkou by se stalo.


Blížil se den, kdy s démonem utakat se mel Valu, Hurg a Leron a dalčí čtyři žáci. Kapky deště doprovázely žáky vstupující do kruhu. Očekávání jež přicházelo, prostupovalo žáky. Tlukot srdce byl jak odbíjející hodiny. Čas zpomalil, kapky deště líně doprovázely šelest mečů připravených utkat se s přízrakem. Mudrcové začali vyvolávat démona. Pri prvním slovu Valu zřel, jak kámen jakoby potemněl a černý dým vyplul ze skály. Přízrak se zjevil v plné šílenosti. Žáci nečekali. Nárazy mečů do černého ostří probouzely bitvu. Když byl první žák skolen, Valu zjistil, že přízrak zpomalil. Proto myšlenku poslal ostatním. Bojovníci jako jeden zaútočili, jednomu se podařilo zasáhnout přízrak a tam, kde ostří dopadlo, objevily se plameny. Přízrak hnán zuřivostí zařval a padl další žák na zem. Hurg se zadíval démonovi do očí, pohledy se spojily a v ten moment Leron zasáhl démona. Démon začal hořet. Valu nečekal a probodl démona skrz hruď. Přízrak hořící vplul do skály. Pet žáku zůstalo stát překvapením. Přízrak byl skolen. Kolem kruhu ticho oznamovalo úctu k mladým bojovníkům. Myšlenky mudrců prostoupily skrz žáky. „Od této chvíle, kdy démona jste skolili, stáváte se hlídači stromu, opustíte zahradu věčného květu, vašim úkolem bude hlídat hranici lesa před krvavými knížaty a jejich sluhy. Dnešním dnem jste ukončili výcvik.“


Hranice lesa

Mlha prostupovala celý les, Valu poznával místa, kde trávil svoje mládí, vzpomínky mu poletovaly hlavou. Družina postupovala dále, až na kraj lesa.