Společenství II.

“Ano” řekl se strnulým pohledem Damian.

“Ano, co?”

“Chci se dozvědět víc. Myslím, že to všechno má nějaký důvod, ale nevím, co s tím mám dělat já.”

Bratr Richard s mírným úsměvem kývnul. Nepříjemná a napjatá atmosféra se začala pomalu vytrácet. I Damianovi se po jeho rozhodnutí ulevilo. Občas jsou ty nejtěžší chvíle těsně před velkou událostí. Jakmile člověk udělá první krok, už je většinou rozhodnutý a připravený.

“Abych byl k tobě upřímný, trochu jsem se obával toho, že tuhle příležitost zahodíš. Udělals dobře” a poplácal ho přátelsky po zádech. “Je mi naprosto jasné, že se ti hlavou honí spousta otázek. Rozumím ti. Taky jsem byl kdysi na tvém místě a řeknu ti, že jsem byl podělaný až za ušima!” sám se té vzpomínce od srdce zasmál. “Všechno má svůj čas, proto ti doporučuju trpělivost. A výdrž. Tu budeš potřebovat nejvíce” s poslední poznámkou už nezněl tak vesele.

“Co by se stalo, kdybych odmítl?”

“To možná ani nechtěj vědět” mrkl na něj šibalsky Richard s lišáckým úsměvem. “Nestalo se tak. Teď už není čas přemýšlet na co by, kdyby. Soustřeď se teď na přítomnost. Jdeme.”

Oba se otočili k dlouhé chodbě, která ještě před chvílí byla zakryta zrcadlem. Bylo těžké odhadnout, jak je chodba dlouhá. Houstnoucí temnota zakrývala vše na pár kroků od nich. Bratr Richard držel Damiana stále otcovsky za rameno, dokud oba nepřekročili rám zrcadla. Pak už se vydali vstříc neznámu. Slyšel, jak se stěna se zrcadlem s tichým skřípáním zavírá. Tma je objímala čím dál tím více, dokud nebylo vidět vůbec nic. S významným zaklapnutím se stěna uzavřela úplně a Damian se utopil v černotě.

“Teď chvíli vydrž. Někde to tady je…” bylo slyšet tiché klapání prstů, jak se Bratr Richard snažil najít cosi na stěně. Ozvalo se slabé kliknutí a bodové zářivky na stropě rozjasnily dlouhou chodbu před nimi. 

”Asi jsi čekal, že nás povede má víra, co?” zazubil se Richard. “Takhle to s námi úplně nefunguje.”

Co s námi nefunguje? A kdo je vůbec to “my”? Třeba jsou nějaká sekta. Ani bych se nedivil, dneska je jich všude plno. To furt ale mnohé nevysvětluje. Asi se ho na to radši nebudu ptát, ale potřebuju vědět aspoň něco! Ale ne, třeba bych ho tím urazil, fakt nevím. Co se mnou bude? Ach jo.

Damianovi hlavou proudilo spousta myšlenek a jak už to tak bývá, v neznámých situacích si lidská mysl produkuje zejména ty nejčernější scénáře. Po chvilce tiché chůze kamennými chodbami to už nevydržel. 

”Takže… vy jste nějaká s-sekta?” Ty jsi vážně idiot.

“Sekta?!” Vyprskl Richard. “Nevím, jestli by nás někdo nazval sektou. Jistě, s pár sektáři jsme se setkali, ale to jsou spíše jen nebohé děti, které si zahrávají s něčím, co tak úplně nepochopily. Trefnější slovo je bratrstvo, ačkoli to také není úplně výstižné, protože máme i mnoho členek. Některé jsou i zatraceně dobré a klíčové pro chod našeho společenství.”

“A čemu se to společenství věnuje?” Damian cítil, jak strach střídá zvědavost a nedočkavost.

“To brzy uvidíš chlapče. Pamatuj co jsem ti říkal před chvílí. Trpělivost a vytrvalost. Vše se včas dozvíš” Richard zatahal svého nového adepta za rukáv a odbočili do pravé uličky, která odhalila o něco kratší chodbu s těžkými okovanými dveřmi na konci. “Už jsme skoro tam.”

Jak se přibližovali k masivním dveřím, Damian rozpoznal světlou čmáranici na tmavém dřevěném povrchu. Bylo to to samé oko, které nakreslil bratr Richard na zrcadlo před tím, než se otevřelo. Přistoupili blíže a Richard vzal kovové klepadlo a třikrát hlasitě zabušil na dveře. Malé čtvercové kukátko odhalilo pár ostražitých očí s hustým rozcuchaným obočím. Chvilku si Damiana měřily pohledem a pak přeskočily na Richarda. Bylo vidět, že ho tajemné oči okamžité poznaly.

“A vida, bratr Richard. Nech mě hádat. Další adept?”

“Ne, jen kluk z ulice, který chtěl vidět kostel a sklep s mešním vínem” prohodil sarkasticky Richard.

“A jsi si jistý? Tenhle měsíc je to už třetí. Navíc je těsně před přijímáním” oči se opět podezíravě zaměřily na Damiana a prohlížely si ho od hlavy až k patě.

“Jsem. Viděl ho” řekl jistým hlasem Richard.

“Buď máme štěstí, nebo se poslední dobou začíná dít něco zatraceně divného. Tři adepty kolikrát nemáme ani za tři měsíce” s hlasitým zaklapnutím tajemné oči zmizely a rozezněla se symfonie mechanického klapání.

Dveře se pomalu a majestátně otevřely. Za nimi stál muž staršího věku s řidšími dlouhými vlasy uvázané do copu. Měl na sobě jednoduchý hnědý hábit a šedé plátěné kalhoty. U vchodu na malé stoličce svítila obrazovka jednoduché konzole, pravděpodobně pro obsluhu těžkých dveří. Jak procházeli kolem prošedivělého muže, bratr Richard mu jen krátce pokynul na znamení díků a pokračoval s Damianem dál. Prostředí se náhle změnilo v jakýsi jednoduchý obyvatelný komplex. Na zdi byl vidět starý plánek všech chodeb s informacemi o požárních východech. Podlaha i stěny dostaly nádech kovové vojenské šedi a zářivky ze stropu řezaly do očí ostrým bílým světlem. Z malé uličky vyšli do velké místnosti a zastavili se těsně u zábradlí. Ocitli se v kruhové hale s otevřeným prostorem a několika patry. Uprostřed se tyčil masivní sloup propojující podlahu a strop přesně uprostřed. Stali v nejvyšším patře a Damian si prohlížel komplex chodeb a spirálovitě se stáčející ulice propojující všechny patra. V každém patře se hemžili zvláštně odění členové společenstva. Někteří měli jednoduché šedé uniformy, ty samé se však u některých majitelů lišily jen barvou. Zahlédl šarlatové a azurové stejnokroje. Jen občas viděl někoho s čistě černou uniformou nebo hnědým hábitem. Jakmile se trochu rozkoukal všiml si, že podlahu, do které se nořil mohutný sloup uprostřed, tvoří pestrá kruhovitá mozaika. Hrála snad všemi barvami, okraje lemovalo mnoho tvarů připomínající otevřené oko.

“Působivé, že? I když jsem to viděl už tolikrát, vždycky žasnu nad tím, jak tohle všechno dokáže fungovat” řekl s klidným hlasem Richard.

“Tohle jsme v životě neviděl. Kde to jsme?” vydechl v úžasu Damian.

“Jsme ve starém, ale zrenovovaném atomovém úkrytu civilní ochrany pod městem. Kdysi jsme ho našli ve starých vojenských dokumentech. Tak jsme si říkali, že by mohl dobře posloužit naší věci. Byl dostatečně velký a prostorný, aby pojal minimálně tisíc lidí. Navíc zdejší zařízení nebylo natolik zničené, aby se nedalo opravit nebo vylepšit. Na to ses ale možná úplně neptal, že?” a vrhl po Damianovi další ze svých šibalských úsměvů. “Právě jsme v jedné z našich základen, kterým říkáme útočiště. Tady učíme a cvičíme nadějné adepty, jako jsi ty, kteří mají schopnost vidění. Váš talent je jako neopracovaný diamant. Sami nedokážete využít plný potenciál svých darů. Skrze disciplínu a vědomosti se z vás snažíme udělat silné členy našeho společenstva bojující za vyšší dobro.”

“Bojovat za vyšší dobro? Co to znamená? A to je nás tolik, co vidí to, co já?” Damian nevěděl, čeho se chytit a kde začít. Cítil jak se topí ve vlastních myšlenkách a otázkách.

“Samé otázky a žádná trpělivost,” povzdechl si Richard. “Ale je dobře, že se ptáš. Na nemyslícího vojáka nevypadáš. Možná jsem ti toho prozradil až příliš. Jak jsem řekl předtím, všechno má svůj čas. Pro tebe bude teď nejdůležitější tvá postel a seznámení s ostatními adepty. Vše důležité se dozvíš zítra při přijímací ceremonii. Teď pojď za mnou.”

Richard svého adepta popostrčil ke spirálovité uličce. Míjeli mnoho dveří s různými cedulemi a nápisy. Těžko říct, zda to byla ještě původní označení místností nebo již zrenovované prostory pro účely společenstva. Damian ze začátku každé dveře studoval s neskrývaným zájmem, který po několika minutách opadl. Čím hlouběji klesali do komplexu, tím spíše byly cedule na zdech méně čitelné nebo se opakoval jejich význam. Pravděpodobně zde bývaly jen ubytovny nebo koupelny. Občas ze dveří někdo vyšel. Z toho mála co Damian viděl pochopil, že to byl pravděpodobně jeden z členů společenstva. Stejnokroje, které se podobaly prostým plátěným tunikám, čas od času střídaly barvy podle toho, kdo je měl zrovna na sobě. Míjeli čtyři mladíky a jednu slečnu zhruba ve stejném věku jako Damian, oděné v šedých tunikách. O něco starší členové měli zpravidla azurově modré. Ve spletitých chodbách potkali však pouze jednu červenou tuniku. Žena, ke které stejnokroj těsně přiléhal měla velmi ostré rysy v obličeji a ještě přísnější pohled. Měla černě vlasy pevně sepnuté v drdolu a její rázný krok rozřízl vzduch těsně vedle nich. Damian si všiml, jak po něm sekla pohledem, ve kterém byla rozpoznat špetka opovržení. Nervózně se pak podíval po bratru Richardovi, ale ten na sobě nedal nic znát a stále hleděl vpřed.

Zastavili se u dveří s označení XVI, ani si nevšiml, kdy místnosti okolo získaly římské číslice. 

“Dál s tebou nejdu, takže odtud budeš muset po svých. Přivedl jsem tě opravdu těsně před přijímáním, což vnímám spíš jako výhodu. Aspoň nám tu nebudeš bezcílně bloumat. Teď mě ale poslouchej” upřel pohled na Damiana a on cítil tíhu vážnosti celé situace. “Najdi volnou postel, vem si tuniku a až bude čas, připoj se k ostatním. Vše ostatní se dozvíš na přijímání. Nemám čas na vysvětlování, sám bych už měl být někde jinde.”

Damian stále nevěděl, jestli přijít na tohle místo byl dobrý nápad. Trny strachu se mu však do útrob zabodávaly čím dál tím méně, vděčil za to své zvědavosti. Už brzy budu vědět, co se to se mnou děje. 

“Tak běž chlapče” poplácal ho po rameni a vydal se stejnou cestou zpátky do sítě úzkých uliček a zatáček. Damian se otočil ke dveřím, všiml si, že nad klikou je opět ono znamení ve tvaru oka. Tohle začíná být trochu děsivé. Otevřel je a před sebou viděl prostou ubytovnu s palandami. Jednoduché kovové svařené konstrukce a matrace. Na některých matracích bylo ještě složené povlečení, mnohé další postele už byly připravené, tedy nejspíše zabrané. Vydal se k nejbližší volné posteli, neměl s sebou žádné věci, takže ji pouze povlékl a o nic dalšího se nestaral. Na konci místnosti byla velká kovová skříň. Po bližším prozkoumání zjistil, že je plná komínků jakéhosi oblečení. Šedé tuniky, to jsem si mohl myslet. Vybral si tu, u kterého měl dojem, že mu padne. Navlékl se do tuniky s plátěnými kalhoty a sedl si na postel, ani si nevšiml, že v místnosti není sám.

“Takže ty jsi taky adept?” Damian sebou překvapením trhnul. Před ním stál energicky vyhlížející mladík s krátce střiženými vlasy a nervózním úsměvem, oblečený do stejně šedé tuniky jako měl on. “Jsem Tomas, přivedli mě před týdnem” a podal mu ruku. Nejsem sám. 

“Damian, ahoj. Mě přivedli teď.”

“To vidím. A kdo s tebou šel?” vyptával se už o něco uvolněněji Tomas.

“Bratr Richard. Záleží na tom?”

“To nevím. Možná. Kde tě našli? Nebo to je asi fuk. Mě sem přivedla Sestra Ella.”

“Aha” hlesl Damian, jako kdyby věděl, kdo Sestra Ella vůbec je. Mám se ho na to zeptat, jestli taky vidí to co já? Třeba jsem jediný, kdo vidí takové šílenosti. Třeba budu i tady za podivína. Musím ale vědět, co se tu děje a co tu vůbec dělám. Ach jo, co jsem to provedl.

“Takže ty… taky, no, vidíš… věci?” řekl Damian tak srozumitelně jak to jen dokázal. Tomas se trochu usmál. 

“Jo, ale tady z nějakého důvodu ne. Venku na ulici toho vidím hodně, ale tady nic. Dokonce ani u tebe a to jsi vlastně teď z venku přišel. Nevím, jak to vysvětlit” Tomas se poškrábal na hlavě a zvědavě koukal na svého společníka. Damian si až v tu chvíli uvědomil, že je na tom úplně stejně. U Bratra Richarda neviděl žádné přízraky, i když se soustředil. Vrátný také neměl ani náznak čehosi zvláštního. Ani ti lidé v tunikách, které míjeli. To je velmi zvláštní, ale aspoň mám od nich na chvíli pokoj.

“To jsme dva. Taky tu nic nevidím, ale nevadí mi to, je to fajn se na chvíli cítit jako normální” řekl polohlasem Damian, jakoby se bál, že tím svého nového kolegu urazí.

“Že jo?!” vybuchl rozjařeně Tomas. “Mluvil jsem s ostatními a ti jsou na tom stejně.”

Damiana opět přemohla zvědavost. “Kolik vás tu vlastně je?” a rozhlížel se po ostatních postelích.

“Nevím, ale asi hodně. Za tu dobu jsem pochopil, že ta římská šestnáctka je jeden z mnoha pokojů pro adepty, ale to je zatím všechno. Tady v útočišti se dá najíst a volně pobývat, dokud nebude přijímání.”

“A co se na tom –“ 

Rozhlas se praskavým hlasem rozezněl po celé místnosti a chodbě venku.

“VŠICHNI ADEPTI AŤ SE DOSTAVÍ DO VSTUPNÍ HALY. MÁTE NA TO 5 MINUT.”

Tomas se nervózně usmál.

“To asi brzy zjistíme.”