SV - This land is my

Láska je pro nás světlem na temných místech, ale je to zároveň ta největší bolest, když ten, koho milujeme, odchází.
Nemůžeme jí vidět, ale dokážeme jí cítit a právě to v nás zanechává stopu. Ten malý útržek lze pak vidět v očích milovaného a když se na něj zahledíte bedlivě, můžete spatřit celý svět.
Já ten svůj svět ztratila před rokem, když jeden z těch mých kousků lásky navždy odešel. Stáří a čas znamená mnoho, ale mládí to jen málokdy pochopí.
Jak se cítím dnes, se dá jen stěží říci. Přesto však to zkusím tou jedinou větou, která mne v tuto chvíli napadá: ,,Nikdy neberte druhé jako samozřejmost, protože nikdy nevíte, kdy je můžete ztratit.´´
Smutek, stesk a pláč zůstal v minulosti a hodiny tikaly dál, začal nový školní rok a i pro mne nastala změna. Nastoupila jsem na střední školu a začala dojíždět tramvají. Asi se teď můžete ptát, co je na tom tak neobvyklého? Pro ty, kteří u zapomněli, že někdy byli dětmi asi nic, ale pro nás ostatní to bude něco velkého. Začalo se totiž mé dobrodružství a nový svět.
Ranním zvykem, krom pití kávy, je pro mnohé spěch. Běh za autobusem, nadávání na automobily, nepříčetnost na zacpaných eskalátorech… Co ještě byste ráno v Praze neviděli? No dobrá, snad by se i našlo něco dalšího, ale jistě mne pochopíte, když se snažím všem těmto nepříznivým faktorům vždy vyhnout.
Docela brzy jsem pochopila, že jízda tramvají je vlastně lepší. Za tmy je Praha nádherná, tisíce rozsvícených oken na vás pomrkávají a prozrazují, že jejich páni právě vstali. Ale stejně jako ráno, obdivuji i odpoledne.
V ulicích je relativní klid a vy máte spousty příležitostí dívat se na věci kolem sebe. Tak, jako lidé nastupují do hromadné dopravy, nastupují s nimi i jejich příběhy. Někdy je se zájmem sledujeme a někdy můžeme mít pocit, že nás zahltí a raději se díváme z okýnka.
Klapka, nový film běží a na pásce se objevuje dívka v tramvaji. Je odpoledne, krásný slunný den a ona s úsměvem projíždí ulicemi města, vyhlíží do budoucna s nadějí.
,,Stop!´´ křičí režisér. Má pravdu. Tuhle scénu vymažme. Já vám povím jak to bylo, ale ty růžové brýle mi dovolte odložit.
Každý den není zrovna nejlepší a někdy se prostě nedaří. Nesvítilo slunce a ani jsem se neusmívala. Ve skutečnosti jsem byla smutná a trochu sem se i mračila. Jen náhodou jsem kousek od místa, kde bydlím podívala z okna tramvaje a zahlédla jsem jí. Obyčejnou lidskou panenku na střeše domu.
Byla vlastně maličká, celá pokroucená, jak jí někdo kdysi vyhodil, nebo upustil z okna. Růžové tělíčko téměř zaniklo, místo toho na ní sedal těžký černý prach a barva oblečku už nebyla poznat vůbec.
Najednou mi jí bylo líto. Došlo mi, že tam někde doma, v dětském pokoji, mám stejnou panenku, která dopadla také odloženě, ačkoliv důstojněji.
Hleděla jsem na její tvář a vpíjela jsem se do jejích očí. Byla tak krásná a najednou, jakoby zmizelo všechno kolem.
Přenesla jsem se pryč. Už jsem neseděla v tramvaji, nemračila jsem se a ani jsem na sobě necítila kritické pohledy ostatních.
Vzhlédla jsem a znovu jsem jí uviděla, ležela osamocená na střeše domu a celá černá. Ale pak najednou zvedla svou maličkou hlavu a černým očkem na mne mrkla. Musela jsem se usmát, připadala jsem si volná a pak se to doopravdy stalo.
Bílé světlo, dlouhý zpěvný tón a vzdálený smích drobounké panenky.
Byla jsem tam, cítila jsem, jak mé nohy opět nalezly pevnou půdu a já zlehka dopadla do trávy. Všude kolem mne voněly květiny a v dálce šuměla voda.
Ještě chvíli sem ležela na zádech, oči zavřené a doufala jsem, že se z tohoto krásného snu hned tak neprobudím.
Podvědomě jsem rukou nahmatala tu měkkou podestýlku a zachumlala se víc, nechala jsem se unášet krásnými představami.
Nakonec mě teplo a vůně ukolébaly a já blaženě usnula.
Nejspíš si teď říkáte, že jsem jen bláznivá holka, co prostě spala. Nebo vás napadlo hned několik různých teorií co se mohlo stát, ale když řeknu, že se dozajista mýlíte, neuvěříte mi.
Ta panenka, jak jsem se časem dozvěděla, byla skutečná.
Ani jedna z nás nečekala že se to přihodí, ale nějakým zázrakem jsme obě našli svůj ztracený svět.
Probudila jsem se a bylo už pomalu šero, všude kolem vládl klid a příjemná atmosféra. Nebyla mi zima, jak by si každý mohl myslet. Naopak, ač je to podivné, mě bylo krásné teplo a v srdci jako by mi vzplál malý ohníček štěstí. Po dlouhé době jsem se mohla zase volně zasmát a ten smích naplňoval zem kolem mne. Byla jsem svobodná.
Rozeběhla jsem se. Louka kolem přímo volala po pohybu, radosti a volnosti a já jí to mohla nabídnout. Tančila jsem, i když nebyla hudba, zpívala jsem a neznala slova.
A pak, jako pták, běžela jsem pryč, dál od toho místa, pořád dál. Nebyla jsem udýchaná a nedokážu vysvětlit proč, snad za to mohla zvláštní síla toho místa, pamatuji si jen, že kolem mne krajina rychle ubíhala.
Stromy, které rostli vysoko a tvořili útulný domov, prostorné pláně, strmé skály, hluboká jezera a rozmanitý terén. Přesně tak vypadala má zem a byla nádherná.
Když jsem zastavila, došlo mi, že takový běh zažije člověk jen jednou. Snad by se to dalo přirovnat k okamžiku, kdy se při úrazu mihne před očima dotyčnému, jako záblesk, celý jeho život.
Ano já vím, zdá se to nemožné. Tohle by přeci nedokázali ani běžci maratónu, natož obyčejná dívka jako já, co občas funí do schodů už ve třetím patře. A přesto, nikdy jste to nechtěli zažít?
Má zem, byla skutečně jako pohádková a když jsem jí tak viděla poprvé, zamilovala jsem si jí. Věřte, nebo ne, na to se nedá nikdy zapomenout.
Za úsvitu jsem seděla na skáte a sledovala pod sebou to probouzení.Lehký vánek mi mírně cuchal vlasy, pohrával si s šaty, bral mi slova z úst, aby je pak odnesl dolů do svítání.
Koruny stromů se napínali víš a víš, jemně se chvěly ve větru, dotýkaly se větvemi. I ony chtěli tančit a snad tak vyjádřit radost z dalšího rozbřesku. Na blatech pokuňkávaly žáby a cvrlikání ptáčků působilo blaze všem, kteří jej slyšeli. Dokonce i kameny chytali každý paprsek, jakoby se ho nemohli nabažit. Ve vysoké trávě zuřivě dováděly malé myšky a čas od času se nějaká zastavila, aby se zahleděla do krajiny.
Ne druhé straně skály, se pode mnou rozprostírala poušť, její červené a bílé písky lahodily očím stejně tak, jako je mírně dráždily. Ze svého místa jsem slyšela tichý šum malých potůčku, i vzdálené šumění moří. Věci na míle vzdálené, mohli být blízké a naopak.
Nad vší tou rozmanitostí se tyčila jediná veliká hora a na ní stál osamělý strom. Všude kolem byl mech a tak jako koberec, lahodí bosým nohám tak i on byl heboučký na dotek.
Samotné místo pak vyvolávalo obdiv a úctu, ačkoliv jsem hned nechápala proč.
Bylo v něm však něco magického. Protože tak, jako oheň vábí oči, aby jej zas a znovu vyhledávali, tak i toto místo vedlo k pocitu nejhlubšího klidu, když jste na něj třeba jen hleděli.
Z té krajiny bych vám mohla popsat ještě mnohé zvláštnosti. Obávám se však, že pokud jste tam nikdy nebyli, asi byste to nikdy nepochopili. A pak, svět každého z nás je odlišný a někdy se stěží hledají slova, nebo gesta, která naváží zpřetrhané poutka přátelství a nebo sympatií.
Jedno mi však pro zatím věřit můžete. Tento můj výlet nebyl první a stejně tak, jako by vás uchvátila krajina, podmanili by si vás zvířata, rostliny a další zvláštní bytůstky, tak blízké mému srdci.
Nebudu však už dnes plýtvat slovy a jen ještě prozradím, že jsem se zase bezpečně vrátila domů. Předtím jsem však spatřila to známé, přátelské zamrkání a letmý úsměv drobounké panenky.
To ona ležela na střeše domu, celá zkroucená,černá od kouře a prachu a já o mnoho šťastnější než poprvé, odvrátila od ní hlavu.
Myslíte snad, že to bylo kruté? Při vší úctě, já myslím že ne. Vždyť se zase uvidíme, jen musíme počkat do zítra.
Do zítra, do večera.