Princezna a čarovný sen: 2. část

Bětka se probudila ve své posteli.
„Dobré ráno, ospalko,“ přivítala ji Lucie, která seděla v její komnatě hned vedle ní.
Bětka si otřela oči a rozhlédla se okolo: „Jsem doma.“
„A kde bys jinde byla? Jsi měla nějaký sen. Už je to nějaký čas zpět, co míváš špatné sny.“
„To je pravda, ale tento byl jiný.“
„To asi ano. Volala jsi ze spaní nějakého Martina. Asi nějaký princ, ne?“
„Ne, obyčejný kluk.“
„Obyčejný?“ zhrozila se Lucie, „žádný princ? No fuj.“
„Ale no tak. Byl to přeci jen sen. Hezký sen, ale nic víc.“
„Dobře. Hádej, co je dnes za den?“
„To já nevím. Víš, že mě dny v týdnu nezajímají. Prostě si jen tak plynou.“
„To je ta tvá nevázaná povaha. Dnes je přeci můj den.“
Bětka se usmála a svou sestru objala. Jak mohla zapomenout na dnešní její den. Možná to bylo tím reálným snem. Rychle vstala z postele a nasoukala se do svých krásných slavnostních šatů. Byl nejvyšší čas se připravit.


Má sestra má svůj den,
Vše krásné ať má jen,
Srdce, ať každé plesá,
Štěstí, ať do náruče ji klesá.

Ať princ, co pravý si ji zalíbí,
Pod rozkvetlou třešní políbí,
Ať se zamiluje do jejích očí,
Modrých,
ze kterých se i nebe točí.

Ať si zamiluje její zlaté vlásky,
Pro její úsměv předá mnoho lásky,
Přeji Lucince dnešní den,
Ať se jí splní její sen.


„Zase jsi se zasnila?“ zeptala se Lucka své sestry, která obdivovala výzdobu dnešního plesu.
„Jen trochu, však mě znáš.“
„Pojď, musím ti něco ukázat,“ řekla Lucie, chytla Bětku za ruku a vedla ji do svého pokoje. Přitom ji však nabádala, aby měla zavřené oči. Nabádala ji, aby nepodváděla. Postavila ji doprostřed místnosti a pustila ji.
„Koukni se, můžeš,“ řekla Lucie, která se postavila před ní.
„No teda. Promiň za ten výraz, ale normálně mě to skoro posadilo na zadek. To jsou nejkrásnější šaty, jaké jsem viděla.“
„Táta mi je nechal ušít k dnešnímu dni. Líbí?“
„A moc. Už jsem říkala, že jsem z nich skoro odpadla.“
„Třeba mi pomohou najít toho správného prince,“ zasmála se Lucie.
„Myslím, že to nejdůležitější je, jaká jsi ve svém srdci. Ale ty šaty jsou opravdu nádherné.“
„Děkuji, vím, že ty máš vždycky pravdu. Vždy se tváříš tak moudře, občas ale rozjíveně.“ Bětka se pousmála a svou sestru objala. Tak moc ji měla ráda a přála ji jen samé štěstí.
K odpoledni už bylo ve velkém sále celkem veselo. Urození pánové a jejich synové se představovali králi a jeho rodině a samozřejmě především princezně Lucii.
Bětka seděla hned vedle své sestry a trochu se nudila. S minimálním zájmem pozorovala celé to dění okolo, ale přitom by se radši nacházela někde jinde. Nicméně dnes to byl velký den její sestry, tak se tvářila mile a neměla v plánu nic zkazit. Ale tak moc by se ráda někam ztratila nebo zatoulala.
„Pane králi,“ řekl královský rádce, který si dnes vzal na starost představování všech hostů, „toto je král Mojmír Vznešený z Jižního království a přijel se svým nejstarším synem Lukášem.“ Všichni se navzájem poklonili a tím si tak projevili úctu. Bětka ale zpozorněla. Na něco povědomého si vzpomněla, ale nevěděla teď přesně na co.
„Podívej, ten princ je celkem pěkný,“ řekla Lucie Bětce, „slyšela jsi někdy o tomto království?“ Ta ji však neodpověděla.
„No tak, zasnila ses?“ šťouchla do ní.
„Co? Ne, jen jsem si na něco vzpomněla a nevím na co,“ omlouvala se Bětka.
„Když ty stále myslíš na blbosti. Jako kdybys létala v oblacích.“
„Už vím,“ přerušila ji Bětka, „ten můj sen. To království bylo v mém snu.“
„V tvém snu? Nikdy jsem o něm nic neslyšela, až dnes.“
„Já poprvé v tom snu. I jméno krále si z něho pamatuji. Král má tři syny.“
„Kdo ti to řekl? Pokud je to pravda, začínáš mi nahánět hrůzu.“
„Řekl mi to kluk z toho snu, Martin. Skoro jsem na ten sen zapomněla. Běž si s ním zatančit a zjisti to.“
„Co? Už teď mám jít tančit?“
„No jistě.“
„Ale podle tradice mám jít tančit s prvním princem, který se mi představí, a princ Lukáš byl až poslední. Ale ty si můžeš jít zatančit s kým chceš, tak běž ty.“
Bětka vstala a na svou sestru se zle ušklíbla. Pak se ale rozesmála: „Tati? Možná je čas zahájit ples a jít tančit.“
„Už? To jste tak nedočkavé?“ zeptal se a podíval očkem i na Lucii. Ta jen rychle pokývala hlavou na souhlas. Král si myslel, že jim dá ještě chvíli, ale nyní své plány přehodnotil.
Vstal a pravil: „Vítejte moji hosté. Sjeli jste sem ze všech koutů země na mé pozvání. Přijeli jste z království, které jsou hned za humny, ale i ze vzdálených království. Za to vám moc děkuji. Dnešní ples nepatří však mě, ale mé nejstarší dceři Lucii. Dle našich tradic si zatančí s každým princem, který se dnes dostavil. Měl by si ji vyzvednout princ, který se představoval nejdříve. Má dcera Alžběta si taky ráda zatančí, vybere si dle sebe.“
Mezitím si přišel pro Lucii celkem mladý princ. Nebyl sice ošklivý, ale ani krásou příliš neoplýval. Snad to ale vyváží svou bystrostí. Zatím se jevil spíše neohrabaně.

pokračování příště...