Princezna a čarovný sen: 4. část

„Dobré ráno,“ probudil ji teď už celkem známý hlas. Bětka se posadila, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Ospale se rozhlédla okolo sebe.
„Děláš jako kdybys mě nepoznala,“ zasmál se Martin. Ona však stále bez odpovědi. Nechápala to. Je zase ve svém snu, tak skutečném. Teď už to však bylo velice děsivé.
„Kde to jsem?“ zeptala se po trochu odhodlání Bětka.
„Přece u mě. V úkrytu. To mě nepoznáváš?“
„Poznávám, ale nějak mě to děsí.“
„A proč tě to děsí? Včera jsi mi v poklidu usnula v náručí. Dnes se chováš prapodivně.“
„Promiň, ale jsem nějaká zmatená. Jednou jsem tady a jednou jinde. Nedokážu to vysvětlit. Měla jsem se probudit ráno a vyrazit do vašeho království.“
Po těchto slovech Martin vůbec nic nechápal. Kdyby se k tomu ještě tak zvláštně Bětka nezasmála, myslel by si jeden, že je ta holka blázen. Martin však věděl, že je obdařena magií. Nevěděl sice ještě jakou, ale jistě velikou. Tak teda její prapodivnou ranní náladu přehlédl.
„Pokud to dobře chápu, říkáš, že tam u vás jsi princezna, která se má vydat sem, se svými rodiči a sestrou na královský hrad na pozvání. Že si tvá sestra vybrala našeho prince a zalíbila si ho?“
„Ano, přesně jak to říkám.“
„Takže teď jsi tady a až půjdeš spát, tak se vrátíš zpět tam k vám.“
Pokývala hlavou. Ať se to však snažila nějak popsat, aby to pochopil, stejně to nepochopil.
„Prostě magie. Jeden ji umí a druhý nechápe. Ale třeba to taky jednou pochopím. Teď ale budeme muset jít. Stále tě hledají. Stráže chodí okolo a prohledávají dům od domu. Každou škvíru. Včera jsme byli v bezpečí, ale dnes už ne. Navíc, co je královská rodina pryč, tak správce chce mít vše pod kontrolou. Je na tebe Bětko vypsaná odměna.“
„Aha. Odměna říkáš? A kampak jela královská rodina?“
„To netuším, nestarám se o dění v paláci.“
„A kam půjdeme?“
„Za dlouhou loukou je mlýn. Je opuštěný, tam se na chvíli schováme. Možná bychom tam mohli v klidu strávit den.“
„Jsi moc hodný, že se o mě staráš. Děkuji. Proč ale jsi vlastně se mnou? Se mnou jsou jen samé trable.“
„Víš Bětko. Cítím, že jsi výjimečná. Sice ještě přesně nevím čím, ale moje srdce říká, že to tak je. A já to chci zjistit. Pokud budeš chtít, budu ti nablízku, princezno,“ řekl Martin a usmál se. Bětka se červenala, a i když se to snažila skrýt, poznal to. Dělal však, že to nepoznal, aby se nečervenala ještě více.
Martin zkontroloval, jak to vypadá za dveřmi. Zjistil však, že situace není moc dobrá, a proto navrhl, že se vydají zadním vchodem a nějakou cestu si najdou.
„Drž se mě blízko,“ řekl a chytil ji za ruku. Vyšli ven a objevili se v malé zahradě plné stromů.
„Musíme se dostat pryč z města. Dá se odtud dostat jen velkými branami, nicméně by to bylo velice riskantní. Ale nemusíš se bát, znám ještě jednu tajnou cestu,“ usmál se šibalsky.
Bětka nešpitla jediné slovíčko a v tichosti ho následovala. Šli opatrně a nepozorovaně a měli štěstí, že opravdu nikoho nepotkali. Zastavili se až u malého otvoru v hradní stěně.
„Co to má být?“ zeptala se Bětka.
„To je otvor na dešťovou vodu. Víš, co to znamená, ne? To aby se v ulicích nedržela. Velice chytré, viď?“
„To já vidím, co to je. Díra ve stěně. Jen ale nechápu, proč jsi nás sem přivedl. Snad to není ta tvá cesta ven. Řekni prosím, že ne.“
„No, na to nemám odpověď, ale ano, je to cesta na svobodu.“
„Snad si nemyslíš, že tam vlezu.“
„Já myslím, že ano. Co nevidět tudy budou procházet strážní a přece nechceš, aby tě objevili. Pro ně jistě princeznou nebudeš. Hledají čarodějku a jako takovou tě čeká jistá smrt. Tak pojď. Jsou tam schůdky, tak se nemusíš bát.“
„Ale nikomu ani muk. Nesluší se, aby princezna lezla do kanálu na splašky.“
Martin se usmál a jako první vlezl dovnitř. Bětka se chvilku odhodlávala, ale když zpovzdálí slyšela přibližující se hlasy, vlezla dovnitř taky.
„Co to tady smrdí?“
„No víš, ono to není jen na vodu. Odtékají tudy i jiné nepěkné věci. A výpusť končí na útesu. Bohužel ten zápach je kvůli tomu, že několik dní nepršelo a voda neodplavila tu špínu, co se tady dole usazuje.“
„Víš co? Už mi nic neříkej a veď mě odsud pryč. Nechci být tady déle.“
Martin se opět usmál, chytl Bětku za ruku a vedl ji pryč. Nakonec nešli ani moc daleko a zastavili se na konci širokého tunelu. Naskytl se jim krásný výhled na krajinu. Podél hradeb tekla řeka, do které výpusť ústila.
„Teď musíš jít opatrně, ať se ti noha nesmýkne. Skončila bys dole.“
Líbilo se jí, že někdo o ní jeví takovýto zájem. To, co teď v tomto snu zažívala, se jí vlastně velice líbilo. Najednou si nepřipadala jako princezna, ale jako nějaká válečnice, která jde dobývat svět. Nevěděla však, zda je to opravdu skutečné nebo ne.
Šli podél řeky a dlouhou dobu si povídali. Na večer se konečně dostali až ke starému a opuštěnému mlýnu.
„Proč je vlastně opuštěný?“
„Protože tu nikdo nevydržel. Jakmile se vybudovala výpusť na této straně a vše z města teklo do řeky, nebylo to tady k žití. Teda to já znám jenom z vyprávění. Opuštěný je již léta.“
„Já jen, že nevypadá až moc zchátrale. Možná by se dal obnovit. Místo je to tady krásné.“
„To asi ano. Ale to by se musel najít mlynář, který by chtěl.“
„Myslím, že je nejvyšší čas si najít místo ke spaní,“ navrhla Bětka a jako první vlezla do mlynářské chalupy. Martin ji následoval a při společném posezení něco z jeho zásob pojedli. Evidentně to vypadalo, že Martin je dobře připravený.
„A ty jsi vlastně kdo?“ zeptala se Bětka. Doteď vlastně ani nevěděla, zda se na to ptala nebo ne.
„Já jsem Martin, jen tak obyčejný kluk.“
„A co děláš tady v tom království?“
„Protloukám se a dělám, co chci, kde chci a s kým chci.“
„To zní lépe, než mám já. Ale tady je to vlastně jedno. Tady můžu být taky kým chci.“
„Třeba čarodějnicí?“ utahoval si z ní. Usmála se.
Bylo už pozdě. Našli si vhodné místo na spaní a popřáli si dobrou noc. Dnes to byl pro ně náročný a namáhavý den. Usnuli.