Princezna a čarovný sen: 5. část

Bětka se probudila a posadila na svou princeznovskou postel ve své komnatě. Chvilku rozmrzele přemýšlela, s jakým pocitem šla vlastně spát. Ach ano, dnes se mají vydat na dobrodružnou cestu do Jižního království. Akorát nechápala, že je okolo všude tak ticho. Takové přípravy totiž vždycky znamenaly zmatek, ruch a křik v celém zámku. Teď však nebylo slyšet ani cinknutí špendlíku.
Bětka tedy nelenila, oblékla si přes sebe své oblíbené purpurové roucho a vyrazila zjistit, co se děje nebo spíše neděje. Komnata rodičů byla prázdná a vše již bylo služebnictvem uklizeno. Ani svou sestru nemohla najít. Když konečně dorazila do královské kuchyně, našla tam svou známou Tetku Zlatku. Tu měla ze všeho nejraději.
„Kde jsou všichni? To je od nich nějaká legrace?“ zeptala se Bětka
„A co myslíš, děvenko?“ odpověděla ji Tetka.
„Jako že nikoho nemohu najít. Snad by beze mě nikam neodjeli.“
„Nevím, jak se to stalo, ale všichni už dávno vyrazili do Jižního království. Z královské krve jsi tu zbyla jen ty.“
„Jak mi to mohli udělat? Proč mě nevzbudili?“
„Ale oni se vás pokoušeli vzbudit,“ řekla služebná, která zrovna vstoupila v tichosti do kuchyně, „ale vy jste prostě spala. Několikrát jste jim ve spánku řekla, aby vás nechali spát a i když vás opravdu budili, stejně se jim to nepovedlo.“
„To jako opravdu? Ty jsi tam u toho byla taky, Haničko?“
„Byla jsem tam, princezno. Nikdy se vám nestalo, že byste něco promeškala. Váš pan otec mi řekl, ať u vás ještě chvíli jsem, kdybyste se náhodou vzbudila. Ale vy jste se nevzbudila.“
„A já se tak moc těšila na cestu,“ litovala Bětka.
„Ono to vypadalo, jako kdybyste měla zlé sny. Byla jste ve spánku velice neklidná.“
„Hm. Co tu jako budu dělat?“
„Možná bychom mohli začít tím,“ vstoupila do hovoru opět Tetka, „že bychom mohli královské výsosti něco uvařit. Ono už je totiž čas oběda.“
„Ani mi nepřišlo, že jsem spala tolik. Ráno, nebo teda spíše v poledne jsem se cítila velice nevyspale.“
„To je z toho zlého snu určitě,“ dodala služebná Hanička, ale jen se v tichosti rozloučila a šla si po své práci.
Bětka si odfrkla a přemýšlela o svém prapodivném snu. Kde by tak mohla něco zjistit? Po dobrém obědě se tedy rozhodla, že navštíví zámeckou knihovnu.
„Pohádky, povídky a zase samé nepovedené čtení,“ rozčilovala se, když hledala něco pro sebe v první polici, kterou měla hned u vchodových dveří.
„Královna a vdovec, kdo to asi mohl napsat? A kdo by to asi četl. A co je tohle? Kráska a zvíře? To snad je ještě horší než ta první. Každý přeci ví, že nějaká parádnice se nebude zajímat o nějakého chlupáče.“
Jakmile však chtěla vrátit knihu do regálu, všimla si, že úplně na nejvyšší polici se něco zablyštilo. Vzbudilo to v ní zvědavost, a proto přitáhla z rohu žebřík.
Ale jak už to tak u Bětky bývá, nedomyslela to a dala ho tak nešikovně, že když byla nahoře a natahovala se po knize, kterou chtěla vzít do ruky, smýkla se jí noha, vysypala všechny poličky z celého regálu a zahučela do kupy knih pod sebou.
„Au,“ zakřičela celkem bolestivě nahlas. Nikdo ji naštěstí neslyšel. Aspoň, že tu nebyla Lucie, určitě by se jí vysmála.
Postavila se na nohy a začala hrabat, až nakonec vyhrabala knihu v pevné vázané vazbě s drsným překrytím. Asi už byla hodně stará. Neměla žádný název, aby nebylo poznat, kdo je autorem. Otevřela ji.
„Cože? Prázdné stránky? Celá kniha je plná prázdných stránek?“ naštvaně listovala Bětka knihou. Ještě navíc se řízla o jednu ze stránek.
„Sakra,“ naštvaně s ní mrskla o stěnu, „kdo může v knihovně ukrývat knihu beze slov?“ Podívala se na svou krvácející ránu na ruce. Zhluboka se nadechla a uklidnila se.
Její pohled se upřel zpět za odhozenou knihou. Změnila se. Uchopila ji zase do rukou a pocítila podivné pouto. Kniha si začala odebírat tekoucí krev z Bětčiny dlaně a vypisovala řádky na každý prázdný list.
Nebolelo ji to, jen pociťovala jisté brnění v prstech. Jakmile se kniha blahodárnou tekutinou dopsala, tak se Bětce řezná rána na ruce zacelila.
„To je divné kouzlo,“ řekla potichu, protože slyšela přibližující se kroky. Věděla, že se musí někam ztratit.
Jakmile byla už celkem vzdálená, slyšela jen nadávky starého komořího, který našel spoušť v knihovně. I kdyby byla mučena, tak k tomu se Bětka nepřizná, myslela si princezna, když se blížila do své komnaty. Lehla si na postel a otevřela knihu.
Čarodějná kniha to byla, psaná cizím jazykem, který neznala, ale přesto ho dokázala číst. Začalo ji to celkem děsit. Kdo tedy opravdu je? A pak to v té knize objevila. Obrázek zrcátka, které kdysi vlastnila a omylem ho rozbila:


Zrcadlo zrádné, druhý svět,
Abys prošla, ohneš hřbet,
Tady stejná a tam jiná,
Krví stvrdilas, že tvá vina.

Vybrat chvíli, správná strana,
Rozhodnutí však učiň sama,
Neb zlo dává rány vzad,
Záleží, jak budeš stát.

Tys otevřela magii dveře,
S ní porazíš dravé zvěře,
Tak jest, někdo zemře,
Zvol, když tě zlo sevře.

Temný les, zlá krajina,
Dokaž, jakýs ty hrdina,
Pospěš, ať neskončí tvá hodina,
Zemře jinak tvá rodina.


Bětka si vzpomněla opět na říkačku, co princ Lukáš vyprávěl při společném tanci. Povídal o temném lese a tady o tom četla taky. Listovala knihou dlouho do noci, až únavou usnula.

pokračování příště...