O tom, jak umírají nesmrtelní - ČÁST PRVNÍ

Co vám vždycky dá sílu vstát z gauče?

Mě čokoláda.

Nesmrtelným piña colada.

***

Nikdy nebyl moc kurážný ani výrazný a nehodlal to měnit.

  Seděl na lavičce v parku, kde nepřekvapivě nikdo nebyl. Ještě, aby byl, když byly přesně dvě minuty po půlnoci. Kdyby v parku někdo byl a v tuto pozdní hodinu, něco by už na tom bylo podezřelé. Samozřejmě seděl tam on. Ten na lavičce. Ale ani by se nemusel počítat – patřil mu jenom jeden malý zakrslý obchůdek zastrčený kdesi v rohu ulice, kde se vždy v pět hodin ráno linula sladká vůně máslových croissantů z nedaleké pekárny, a prodávalo se tam velice staré starožitné zboží z druhé až sto padesáté osmé ruky, pokud si to správně zapsal. Pán, který mu ty hodinky prodal, totiž neskutečně mumlal a smrkal.

  Ten na lavičce hodně mžoural – nejspíš, že tam nebylo dost světla, jelikož lampa nad ním už poněkud skomírala, nebo měl už něco málo upito a došoural se zrovna z nevábně páchnoucí hospody asi čtyři míle od pekárny se sladkým pečivem a sladkou vůní. Lidé si mohli oddechnout, protože se jednotlivé vůně, jedna patřící nevábné hospodě – pro někoho i možná vábné, a druhá slaďoučké pekárně, se díky všem bohům na nebesích i na zemi a v podsvětí, neproplétali a netvořili žádné odporné čichové kreatury.

  Lavička se prohnula, když se na ni ten sedící něžně položil. Ještě se několikrát přetočil ze strany na stranu, než začal příliš hlasitě, ale pravidelně oddechovat. Jeho hruď pomalu klesala – naráz s jeho chraptivým oddychováním.

  V parku opravdu nebylo žádné lidské stvoření včetně toho ležícího na lavičce. Ten oddechující možná kdysi člověkem byl, ale nejspíše to muselo někdy opravdu hodně, hodně dávno. Své stáří totiž přestal počítat, když se dostal k číslu tisíc dvě stě sedmdesát pět. Od té doby mohl žít... ne opravdu nevěděl, kolik by mu mohlo, ani přibližně, být.

Ale nyní ten spící byl už několik vteřin ve své zasněné části svého mozku, pokud jeho druh nějaký měl. Ale pokud byl kdysi člověkem dalo by se předpokládat, že nějaký měl. Tedy za předpokladu, že je myslící inteligentní bytost, se ten snící odebral do spánku prodchnutým štěstím překypujícími sny nebo hrůzostrašnými nočními můrami.

  A tak spal rušen pouze tichým šepotem brouků, listím padajícím ze stromů a nažloutlým světlem pouliční lampy, která osvětlovala jeho spící tvář.

***

Ten spící však nebyl dlouho jedinou nelidskou bytostí, které vkročila do ponurého a spícího parku. Tu nelidskou bytost si však mohla každá lidská bytost splést s obyčejnou příliš bohatou a možná i aristokratickou lidskou bytostí. V lidských měřítkách to byl tmavovlasý muž s několika denním strništěm na bronzové tváři, v na míru ušitém černém obleku s tenkou purpurovou sametovou šálou. Když šel, polovinu své váhy přenášel na obratně vyřezávanou vycházkovou dubovou hůl se vzory lidskému oku neznámé.

Nerušené ticho parku protnulo skřípení a klapání dřevěné hole té nelidské bytosti.

Ten snící se zavrtěl a celým tělem mu projel krátký třes. Avšak jeho oči zůstávaly zavřené a dech pravidelný. Jeho spánek pokračoval dál jakoby se v jednom parku, v jednom městě, v jedné zemi, na jednom kontinentě zrovna přesně ve stejnou dobu nesešly dvě nelidské bytosti velice odlišného stylu.

Nová příchozí nelidská bytost s klapotem hole o dlážděný chodník procházela mezi stromy dubu, jasanu, topolu i jinanu a dalšími, které nebyla schopna určit. Lampy, jež byly rozmístěné po celém parku bezstarostně svítily zažloutlým světlem a ozařovaly obou nelidským bytostem tvář.

Ten kulhající se pomalu, znuděným klapáním, dostával k tomu snícímu, který k jeho neudivení pořád spal.

Vždycky to býval lenoch, pomyslel si v lidské řeči ten chodící.

Za pravidelného klapotu hole dorazil k lavičce toho spícího. Jeho druh vesele podřimoval jako by nepadaly blesky z nebe. Ony blesky z nebe nepadaly, oni přímo sršely, prskaly a jiskřily z nelidských zlatých očí toho kulhajícího. Nějakou dobu vraždil toho snícího pohledem, avšak jakmile jej to omrzelo, přestal. On by možná i pokračoval, kdyby neměl něco jiného na práci než vraždění pohledem svého druha.

Přestal na něj civět a převedl váhu na zdravou nohu, poté zvedl hůl a zašťoural jí do ramene druhé nelidské bytosti.

Připomnělo mu to jeho mládí: bylo mu zase šest set dvacet tři a hrál si v písku. V ruce držel klacík, kterým prošťourával každou píď malého kousku pláže. Přehrabával zrnka písku z jedné strany na druhou, aby našel malé broučky se zelenýma a duhovými krovkami. Štěstí mu však nepřálo a osud měl asi zrovna jiné starosti, jelikož žádného lesknoucího se broučka nenašel. Byla pro něj nesmírná potupa, když přišel domů bez úlovku. Všechny děti měli své překrásné broučky jenom on ne. A proto se to po šesti stech letech rozhodl změnit.

Druhý den ráno vstal časně a vyrazil na pláž – tentokrát nešel na své potupné a nešťastné místo – vyrazil do revíru starších chlapců. I když bojácně, se chlapec posadil do jejich kousku pláže a začal hrabat. Netrvalo ani osm minut a jedenáct sekund, než našel svého prvního a nejkrásnějšího broučka. Ten den byl na sebe tak pyšný, že nepochyboval o dalších úspěších a nebyl daleko od pravdy. O dvě stě let později zdědil nehorázné množství peněz, které by mu záviděli i starší kluci (nejeden rozbil chlapci okno, když se mu vloupával do jednoho z mnoha zámků). Od té doby se od něj štěstí neodvrátilo a osud mu byl milostivý. Až doteď.

Za jeden týden si stihl zničit nohu tak, že by se i Achilles v Podsvětí obracel, a stihl zkrachovat se svou nejvýdělečnější firmou na planetě Zemi během deseti minut, tak že se i prezident chytal za hlavu. Tentokrát jej štěstěna opustila.

Proto stál nyní před svým mladším druhem, který se nespokojeně probouzel ze svého zrušeného spánku. Nelidská bytost zamžourala na svého bohatšího druha, který neklidně přešlapoval na své zdravé noze, druhou nohou kroužil nízkými obloučky ve vzduchu.

Když se ten probouzející konečně probudil dostatečně na to, aby pochytil, kdo před ním stojí a ruší ho ze spánku. Jeho panenky se překvapeně zvětšily, jakmile rozpoznal toho kulhajícího.

Toho musel vypít, ale slušně, že má už i vidiny. Protože proč by za ním jinak chodila jedna z nejvýše postavených nelidských bytostí? Začal pochybovat o tom, že to, co si v hospodě dal nemohly být jenom dva panáky.

Raději si protřel oči a protřepal hlavu. Poté se chrčivě zeptal v lidském jazyce toho kulhajícího: „Mám snad kocovinu? Nebo jsi to vážně ty?"

Ten stojící vrhl znova ten svůj vraždící pohled na toho sedícího. Zuby zuřivě tiskl k sobě a oči neustále protáčel k temnému nebi. Za kým se to proboha vydal?

„Bohužel kocovinu nemáš." V ruce drtil svou hůl div ji nerozpůlil na dva krásné kusy dřeva.

„Ale copak? Nemáš snad radost, že vidíš svého dávného přítele? Tedy já jsem ohromen – nejen tvým lidským oblekem, ale také tím, proč jsi mě poctil svou drahou přítomností," ten snící se ušklíbl – očividně se bavil vidět svého druha nervózní a potupeného. Ten na lavičce byl škodolibý a byla to jedna z mnoha věcí, které na sobě zbožňoval.

Ten stojící zaskřípal zuby. Nezabíjej ho, říkal si, ještě ne... „Příteli," pronesl s pohrdáním, „víš známé se už dlouho-"

„Co si vzpomínám, tak je to asi osm set let, co jsem tě naposledy viděl-"

„Nepřerušuj! Tak. Minulý týden byl pro mě opravdu těžký..."

„To vidím," ukázal na jeho pochroumanou nohu.

„Ještě jednou mě přerušíš a zaškrtím tě, hodím vlkům a vakoveverkám dám na svačinku tvoje oční bulvy!" Ten sedící zmlkl. „Fajn." Po chvíli přidal i díky, čemuž se ten nekulhající přiškrceně zasmál. Ten kulhající jej zpražil pohledem, že ten druhý nesmrtelný už ani nepípl.

Ten kulhající si dával na čas – stálo jej spoustu trpělivosti, cti a nezaškrtitelnosti, aby řekl: „Potřebuji tvou pomoc."

To už ten sedící nevydržel a svalil se z lavičky v záchvatu smíchu. Zajíkal se slovy jako pomoc, ode mně, ty, trapný a blbec. Kdysi by mu ho možná bylo líto, ale potom, co se stalo...

Úsměv na tváři mu zjihl a smích ustal.

„Tak, co chceš?" vyštěkl a postavil se před toho kulhajícího s rukama pevně zkříženýma.

Tomu kulhajícímu přeběhl po tváři ledový pohled. Jeho oči zkoumali toho mladšího nesmrtelného, který jej s nečitelným výrazem pozoroval. Byl mladý a nezkušený, ale věděl něco, co on, moudrý a zkušený nesmrtelný, potřeboval. A potřeboval to hodně.

„Určitě už jsi slyšel o Jeskyni světel," začal ten kulhající a odmlčel se. Čekal, že jej ten nezkušený znova přeruší, nikoli se to však nestalo. Překvapen pokračoval. „A také jsi určitě slyšel, jakou moc to přináší, když se jakákoliv bytost potopí do hlubin jeskynního jezera. Nemýlím se snad?"

Druhé nelidské bytosti se po tváři přelil temný úsměv. „Máš v plánu mě krmit pohádkami? Kdysi by se ti to možná povedlo, ale já na žádné kouzla s nedoloženými fakty nevěřím," řekl a naklonil hlavu. Zvenčí se držel své nečitelné a temné tváře, ale v hloubi duše si kousal nehty až z nich prýštila krev. Byl nervózní a nesvůj – kdyby ten kulhající zjistil, co vím o té Jeskyni stal by se příliš mocným. Může si zkrachovávat jak chce, ale on mu na to neskončí. Ne znova.

„Víš, kdysi jsi za mnou přišel s prosbou o pomoc, ale jak to dopadlo? Sotva jsem se držel na nohou a ty jsi utekl s pohárem nad hlavou a ani se neohlédl. Ani jednou," procedil skrze zuby k tomu kulhajícímu.

Ten kulhající mu věnoval kamenný pohled. „Ohlédl jsem, a navíc to byla nutnost."

„Ne, nebyla!" rozkřikla se druhá nelidská bytost vztek s ní lomcoval jako burácející řeka. „Byli jsme spojenci a přátelé! Nikdy bych tě nezradil! Vždy jsem v tobě viděl otce, jehož mi dávno sebrali. Byl jsem tvůj nejvěrnější učedník a rádce. Ale ty ses toho vzdal – zničil to, toho dne, když jsi se ke mně otočil zády... kdysi jsem ti byl věrný, ale ta doba už dávno pominula."

Ten kulhající poklepal znuděně holí a povzdechl si. „Tak nic, asi si budu muset vystačit s Balentovými schopnostmi..." S tím se otočil na zdravé noze a vykročil k bráně parku.

Tomu nekulhajícímu se rázem na tváři objevil vyděšený výraz. Nečekal a vykřikl: „Ne, hlavně mistrovi, ne!"

Rychle jej doběhl na stále mladých nohách a chytil ho za kabát. „Nesmíš mu nic říct, musí si stále myslet, že jsem mrtvý. Nechci, aby zjistil, že žiju." Nechci se vrátit do Řádu, dodal v duchu a vysílal k lidským bohům prosby. Nevěřil na ně, ale v zkusit se má vše, ne?

Ten kulhající se otočil a vytrhl ruku z druhova sevření. „Takže jsi změnil názor na moji prosbu?" zeptal se jakoby udiveně.

Dostal ho a oba to věděli.

***

„Mám jen jednu otázku...proč?" zeptal se ten snící toho kulhajícího do hučícího větru. Stáli na hřebeni nejvyšší hory na světě, na Mount Everestu, kde jim vítr skučel kolem uší a mlha zamlžovala zrak. S námahou kladli před sebe nohy, ztěžklé nasáklou vodou, která jim na kalhotách velice nepříjemně zamrzala.

Ten kulhající na něj pobaveně pohlédl, i když všude bylo pochmurné šero.

Na druhovu otázku neodpověděl, a ani neměl v plánu ji zodpovědět. Rád se bavil jeho zlostí a netrpělivostí.

Šli dál, nezastavovali se na žádné přestávky, vždyť jsou nesmrtelní – mocné nelidské bytosti vládnoucí světu. Na co by zrovna oni potřebovali zvolnit? Mohli spát, jíst, dýchat i pít, ale nebylo to nijak důležité k fungování jejich tělesným i duševním funkcím. Dělali to jenom proto, že chtěli. A také aby lépe zapadli do lidského světa. Mohli jít klidně i deset dní a neunavili by se, mohl nejíst dva roky a nevyhladověli, ale přece žádný kousek dobrého čokoládového dortu nikdy nepřijde na zmar.

A tak šli dál. Nevšímali si – teda ten kulhající – ledového sněhu, do kterého bořili nohy, někdy i ruce, pás i hlavu. Nebyla to žádná procházka růžovým sadem.

Trvalo jim dobrých osm hodin a třicet sedm minut, aby se dostali ke vchodu do jeskynního systému, ve kterém se skrývala slavná Jeskyně světel. Obyčejná lidská bytost by její vchod přešla a dál bloudila mlhou a deštěm, dokud by neutonula na hlad, zimu či únavu. Pokud by ještě v té době žila. Avšak oni nebyli lidské bytosti, a vchod nepřešli.

Kamenitý vchod byl pokryt sněhem a ledovými krami, a kolem se líně proháněly divoké proudy větru. Vchod byl nízký a sotva viditelný, čímž opravňoval lidské bytosti z jejich obyčejných nevýjimečných očí, které by přehlédly tento, bohy zapomenutý, vstup do jeskyně zapadané sněhem.

Ten snící doběhl toho kulhajícího, který už čekal před vstupem. Ten kulhající nervózně poklepával holí do sněhu a ledu, když přišel ten snící. Oba dva se na sebe chmurně podívali, zabalení v šálách a teplém oblečení, jim vykukovaly sotva oči.

Věnovali si dlouhý chápavý i nechápavý pohled, než se vydali do temných útrob Jeskyně světel.