O tom, jak umírají nesmrtelní - ČÁST DRUHÁ

***

Představoval si ji jinak, to byla první myšlenka toho kulhajícího na temné, ale poměrně teplé útroby jeskynního systému. Myslel si, že Jeskyně světel bude prosycená světlem a barvami a kdoví čím infantilním ještě. Možná sochami mistrů? S tichou hudbou vycházející ze stropů? Nebo snad knihovnou se starodávnými svitky? Představoval si ji jakkoliv, ale ne jako tichou, nevýraznou a ponurou.

Zasvítil rukou, v které držel kempovací lucernu, na okolní stěny a chodby.

Při klapání hole, jejíž zvuk se bezútěšně řítil po celém systému jeskyní, se ten kulhající obrátil na svého druha.

Ten snící měl na tváři nervózní pohled, který rozhýbával tmu kolem. S baterkou svítil na stěny poseté krápníky, nikdy si nezapamatoval – ani za těch devatnácet let, co žil – co jsou stalaktity a stalagmity nebo stalagnáty. Nikdy to nepotřeboval vědět. Avšak nyní, ať už to bylo cokoliv, u toho snícího vyvolávalo dlouho zapomenuté vzpomínky, a že nebyly zrovna hezké.

Když byl malý nevěděl nic o nesmrtelnosti ani o nelidských bytost, které potajmu vládly jeho světu. Nebyl nesmrtelný, byl obyčejný. Žil ve světě, který pomalu vzkvétal a každý den se v něm rodily přírůstky s novými vynálezy. V životě mu nechybělo nic – měl milující rodinu a dobrou školu, dokonce potkal i jednu moc milou dívku.

Na svůj život si prostě nestěžoval, dokud nedošla do jejich města legie vojáků, kteří nabírali nové rekruty do armády. Nebylo to nic neobvyklého, náběr se konal každý rok, a jako každý rok se jej neúčastnil.

Právě se procházel se svojí dívkou, pokud si dobře pamatoval, jmenovala se Lyene. Měla nádherné hebké kadeře v barvách karamelu, které lemovaly její nadpozemsky krásné mořské oči s dlouhými tmavohnědými řasami. Zamiloval se do jejího malého nosíku, který byl vždy zaprášený od mouky. Ani mu nevadilo, že byl jejich sňatek už dávno naplánovaný – vzal by si ji i bez dohodnuté smlouvy.

Právě vyšli z malého pekařství, které patřilo Lyeniným prarodičům, když jim cestu zatarasili tři vojáci v onyxově černých uniformách. Nad srdcem měli vyšitý erb jejich země, ale nezapadali sem. Nejen kvůli černé zbroji, ale i kvůli zlatě lesknoucím se očím.

Jeden z nich uchopil ho i strnulou Lyene za rameno. Chudák se snažil vyprostit z jestřábího sevření, ke kterému štěkal urážky a zákony za svobodu. Lyene byla v takovém šoku, že sotva nezapomněla dýchat. Tiše šeptala jeho jméno.

„Sklapněte už!" zahřímal velitel a vlepil mu pohlavek.

Mezitím je odtáhli do úzké uličky sousedící s tyrkysovým mořem, kde na ně čekala malá dřevěná loďka. Vojáci do ní hodili prvně Lyene a pak i jeho, poté do ní sami naskočili a začali veslovat. Velitel jim, zatímco jeho podřízení veslovali, svázal ruce k lavičce tlustým provazem a nechal je ležet na zemi.

Velitel se ohlížel kolem sebe jako kočka vyhlížející myš a uneseného páru si nevšímal. I když jej mladík kopal do nohou a řval ať je pustí. Jako odpověď mu velitel strčil do pusy hadr napuštěný slanou vodou moře, na kterém pluli.

Lyene tiše vzlykala. „Cye, udělej něco."

Její snoubenec se na ni obrátil. I když měl v pusu špinavou látku něžně ji pokynul očima, a přestože mu to chvíli nešlo, ji chytil za ruku.

Přečkáme to, zahuhlal do hadru a nevěřil, že by mu Lyene mohla rozumět. Jen stále tiše vzlykala do líbezného šplouchání vln.

Když se vylodili už byla tma. Na nebi svítily miliony hvězd a v šedé záři se rozvaloval Měsíc. Celá nádherná scenérie se odrážela na klidné hladině moře, které líně omývalo břehy, na kterých přistáli dva zajatci i jejich tři obrovští věznitelé. V horké noci se zdáli být vojáci ještě více nápadnější, jak jejich oči nelidsky svítily zlatavým světlem.

Lyene byla vyčerpaná neustálým vzlykáním a kňouráním a sotva se držela na nohou. Cye, její snoubenec, ji, i přes neurvalé poznámky vojáků, podpíral a utěšoval – tady na odlehlém ostrově už je nikdo nemohl zachránit, proto mu s úsměškem velitel vytrhl z pusy ten nechutný hadr.

Ještě, než vystoupili tak jednomu ve vojákovi uštědřil pěknou ránu do oka a stihl sebrat pádla, ale pak vojákův druh přidržel nůž u Lyenina nevinného hrdla. Poté už byl Cye poslušný.

Trojice je vedla do hloubi hory, z které se skládal celý ostrov. Nad hlavami drželi louče a osvětlovali jimi cestu. Když se ocitli dost daleko ve vchodu do hory, hvězdy přestaly vrhat své matné světlo na jejich cestu. Všichni se ocitli jenom v černočerné tmě.

Avšak netrvalo dlouho a ozval se zpěv doprovázený flétnami. Hlas, jenž zpíval byl měkký a překvapivě mladý – skoro jakoby zpívalo dítě. Cyeovi to nešlo do hlavy. Jaké dítě by zpívalo v hoře?

Na odpověď nečekal dlouho.

S tichým kolébáním hladil Lyene po vlasech, když jim znenadání do očí udeřilo silné světlo pocházející z kamenné studny. Vyšlehávalo své nafialovělé světlo do řad lidí, kteří hráli na flétny ty nejlíbeznější tóny, jaké pár, kdy slyšel. A ve středu před studnou stál malý chlapec, který když vypustil z úst jediný tón neznámé písně, jakoby se celá hora třásla.

Snoubenci stanuli v úžasu, avšak dvojice vojáků je nemilosrdně strčila do zad, div se chabá Lyene neskácela.

„Hej!" vykřikl Cye a starostlivě chytil svou snoubenku za rameno. Tiše ji uklidňoval a dodal letmý polibek na její pobledlou tvář.

Vojáci jen zavrčeli a postrčili je kupředu – přímo do davu flétnistů. Avšak flétnisté, všeho možného věku, si jich nevšímali, jenom dál hráli a hráli. Další a další překrásné tóny.

Jenže pak chlapec otevřel oči, přestal zpívat a všechna hudba ustala. Jenom někde ze stropu padaly kapky, jejíchž zvuk se nesl celým ztichlým prostorem.

„Pojďte blíže," řekl chlapec a jeho kudrnaté vlásky se roztančily, jak potřásl hlavou. A pokynul unesenému páru.

Jeho hlas, jakoby je vábil jít blíže. Jakoby to byl rozkaz od císaře, jenž se musí splnit. A tak oba, unešení celou scénou, se vydali k tomu dítěti.

„Vítejte," usmál se chlapec na snoubence. Měl mladou tvář, avšak jeho oči – zlaté oči – byly staré a moudré. „Musím se omluvit za vaše neurvalé unesení, bohužel to byla nutnost. Naše řady řídnou a vaše krev je stále mladá. Vaše mysl se toho může ještě mnoho naučit, když je tak nevyčerpaná. Moje už je příliš stará, ale abych se pochlubil pořád mi dobře slouží." Usměvavě si poklepal na hlavu a přistoupil ke strnulé dvojici. Chytil každého svýma hubenýma ručkama za zápěstí a přitáhl je blíž ke studně, která nepřestávala vysílat své fialové světlo do pozorujícího davu.

„Řekl bych vám toho více, ale mohu vám vše povědět a vysvětlit až po obřadu..."

„Po obřadu?" vyštěkl Cye a vytrhl se z chlapcova sevření – mysl se mu začínala rozjasňovat. Pohlédl na Lyene, která byla stále v úžasu z chlapce. „Co má tohle sakra všechno znamenat?"

„Dítě," oslovil jej chlapec, oči mu plály, „jak jsem řekl teď podstoupíte obřad a poté vám vše vysvětlím."

„Ovšem," řekl Cye, znovu ponořený do chlapcova rozkazu. Poslušně přišel ke chlapci a nechal jej dělat, co měl v úmyslu, ať už to bylo cokoliv.

„Skvěle," usmálo se dítě a dovedlo je ke kraji studny, „nyní podstoupíte obřad."

A neuvěřitelnou silou je strčil do zářivé studny.

Lyene to tehdy nepřežila, ale Cye – ten snící, se stal nesmrtelným.

Ten snící poklepal hlavou – do zlatých očí se mu draly stříbrné slzy. Posvítil baterkou, tam kde si myslel, že je ten kulhající

„Proč jste mi nechali moje staré jméno – Cye?" zeptal se do hustého ticha ten snící. „Ostatní nesmrtelní si svoje bývalá jména mění, tak proč já ne?"

Ten kulhající se obrátil na Cyeho a zvedl svou žlutě svítící lucernu. „Co já vím," pokrčil rameny, „asi ti Balent chtěl nechat tvoje vzpomínky. Anebo to je nějaký druh trestu? Třeba jsi mu něco udělal, co?"

„Fajn!" vykřikl rozzuřeně ten snící. „Možná jsem od něj nemusel hned tak utíkat...," zamumlal rozmrzele a dál už nemluvil.

Ten kulhající na svého druha soucitně pohlédl. Počkat soucitně rozhodně ne. Ihned potřepal hlavou – už tohohle místa začíná blbnout.

I přesto zamumlal: „Když jsem prošel obřadem, všichni si mysleli, jaký jsem slaboch – chápeš neměl jsem opravdu nic. Přišel jsem za nesmrtelnými z nouze. Ztratil jsem práci, kvůli které jsem opustil rodinu a pak už to se mnou šlo z nesmrtelného kopce. Začal jsem pít, hrál hazard, věčně byl bez peněz a scházel se se špatnými lidmi. Jenže mě to přestalo bavit tak jsem došel k Balentovi a on ze mě udělal nesmrtelného. Kvůli své minulosti jsem si vybral jméno, na které už nikdo nezapomene..." Povzdechl si a upřel pohled na Cye, který se snad soucitně usmál. Odkdy jsou všichni tak milý?

„Ale, co plácám," řekl a snažil se tvářit zase nepřístupně. „Tak pohni svou starou kostrou a ukaž mi to jezero."

Cyeův úsměv náhle vystřídal pohled plný pohrdání. Nepřátelství bylo zase zpět. „Tak pojď, Nexi."

***

A bylo to tady znova. Dlouhé, bezcílné bloumání v husté tmě.

Nebylo by to tak špatné, kdyby tady nebyl se slavným Nexem. Nex znamenalo v latině smrt, což se křížilo s jeho nesmrtelnou duší. Ten kulhající byl hold vtipálek.

„Kde je to jezero?" zavrčel netrpělivě Nex, jehož kamenná maska už dávno opadla.

„Jak to mám vědět," řekl Cye a posvítil mu baterkou do očí, „je to už pár let, co jsem tady byl naposled."

Ale věděl naprosto přesně, kde se Jezero světel nachází. Pořád si pamatoval, jak zde podstoupil své Zasvěcení do Řádu. Nestvůry, světlo, tornádo, tma a přesná mapa tohoto jeskynního sytému – to bylo jediné, co si z té noci pamatoval. (Možná to ani nebyla jenom jedna noc – nikdo mu neřekl, jak dlouho tam byl. Ani mu nikdo neřekl, jak dlouho byl poté v transu.)

Schválně vodil Nexe do dlouhých temných chodeb, které vytvářely krásně velkou okliku.

Doufal, že si ten kulhající svůj plán rozmyslí, ale Nex šel stále se zdviženou hlavou stále odhodlaný dosáhnout svého cíle. Kempovací lucerna mu už začala poblikávat, proto se stál do Cyeova stínu.

Ten snící zavrčel a v ruce drtil stále svítící baterku. Nesnášel přítomnost nesmrtelných, a hlavně jeho.

Pokračovali dál a dál, dokud Cye nepozvedl ruku s baterkou, kterou osvítil kulatý průchod. V poloměru mohl mít průchod přes devět stop, kdyby se nepočítaly ostré krátery, vypadající jako rampouchy, tyčící se do všech stran. Některé byly dlouhé až tři stopy.

Ten snící posvítil na okraj vchodu. Znaky odpuzující kouzla a všechna jiná magická udělátka zde pořad byly a lehce poblikávaly. A pod nimi ohořelý nápis ve starém skoro zapomenutém jazyce: Vkročíš živ, odejdeš mrtev.

Velice optimistické.

Pohlédl na Nexe, který si četl nápis. Jeho druh měl svraštěné obočí, jak luštil ten jazyk – očividně jej už dlouho nepoužíval.

Cye se uchechtl. „Už je to dlouho, co ses naposledy setkal s kienren, že?"

Ten kulhající na něj vrhl pohled říkající zastrč-jazyk-za-zuby-nebo-ti-ho-tam-strčím-sám. Poté jeho pohled opadl a unaveně řekl: „Jo, už je to nějaká doba."

Cye si ho podezřívavě prohlédl, pak jen pokrčil rameny a vkročil dovnitř.