O tom, jak umírají nesmrtelní - ČÁST ČTVRTÁ

Ten snící se ponořil pod hladinu čiré vody jednoho z mnoha jezírek. Bylo osvobozující nad ničím nepřemýšlet a jenom se nechat omývat okolní vodou. Všechno se nyní zdálo tak nereálné – boj s drákonem, Aether ležící na jeho hromádce oblečení a Nex koupající se ve vedlejší jeskyni. Jediná realita byla pouze ledová voda a světélkující dno plné kamínků a zkamenělé pryskyřice.

Cyeovi už začal docházet dech – nesmrtelné bytosti možná měly výbornou vytrvalost a cit pro kouzla, ale neměly nafukovací plíce.

Vynořil se a prudce se nadechl zvětralého vzduchu. Drákonova lesklá krev byla pryč tak jako špína a prach jeskyní.

Po této výpravě se znova cítil jako člověk. Nesmrtelný člověk. Spokojeně se usmál všechno se zdálo být tak já být.

Zatímco se kochal svým životem, voda kolem něj vytvořila pomalý vír. Vír byl velký jenom tak, aby obklopil celé jeho ponořené tělo. Bubliny všemožných tvarů proudily ve vodních proudech, které se zde zjevily jen tak náhodou. Poté následovalo tenké bílé světlo protínající jeho holý hrudník.

A pak to vše přestalo.

Možná bych měl svůj obchod prodat – připadám si zralý na zahradničení, přemýšlel vážně Cye, když se oblékal.

***

Na cestě k Cyeovu malému obchůdků bylo ticho. Ten skoro neschopný chůze trval na tom, že toho snícího doprovodí až ke dveřím. Cye se proklínal hned, jak mu to dovolil – cesta trvalo dlouho a vládlo mezi nimi trapné ticho.

Nex promluvil až u Cyeových dveřích.

„Díky," zamumlal.

„A za co děkuješ?" podivil naoko jeho nesmrtelný chodící druh. „Vždyť to, jak jsme porazili drákona a málem přišli o kejhák, nic nebylo. Nemusíš za nic děkovat." Cye se polovičatě usmál a poplácal Nexe po líci.

Poté se otočil a zastrčil poněkud zrezavělý klíč do zrezavělého zámku. Když mechanický systém zámku zacvakal, Nex chytil Cyeho za zápěstí. „Hej!"

Ten sotva stojící měl tvrdý výraz, který rázem zjemněl. „Promiň," zamumlal a uhnul před Cyeovýma očima. Zase jeho ruku pustil.

Cye na něj vrhal podezřívavý pohled – oči měl přimhouřené a obočí skoro propojené. „Hm, dobře..."

„Ne, jenom...já jsem..."

„...idiot," doplnil Cye.

„Ne, to nejsem!" ohradil se rozzuřeně Nex. „Možná trochu.... nicméně, chtěl jsem ti říct, že si opravdu vážím toho, že jsi mě tam zavedl a riskoval svůj život kvůli mně. Chtěl bych ti za to nějak poděkovat."

Ten snící se zasmál. „Tobě to asi nikdy nedojde, že?"

„Co mi nemá dojít?" podivil se Nex zaraženě.

„Ale nic," usmál se Cye a přemýšlel o slíbené piña coladě, „a navíc já nic nechci. Mám vše, co potřebuji. Ale jednu prosbu bych tady měl..." Nex se lehce naklonil a pořádně napnul uši. „...už mi nikdy nelez na oči," dořekl spokojeně Cye a založil si ruce.

Nex mu oplatil úsměv a podíval se na hodinky, které za celou dobu jejich neúspěšné výpravy vůbec nezaregistroval. Poté se podíval zpět do Cyeových temných očí plných pobavení. „Myslím si, že tohle budu schopen splnit."

„To jsem rád."

Na ulici zatroubilo auto a z okénka vykoukla hlava jednoho z mnoha Nexových řidičů. „Ech, pane, omlouvám se za své obtěžování, ale vaše příkazy..."

„Pamatuji si své příkazy," utnul ho Nex a pohlédl zpět na toho snícího. „Tak tedy sbohem – jak říkají lidé."

„Tak tedy sbohem," přitakal ten snící, jehož úsměv mu už z tváře zmizel.

Nex pokýval hlavou, ale ještě, než se otočil nastavil Cyeovi ruku. Cye se usmál a chtěl si s ním popřát. Ale když se Cyeova ruka dotkla té Nexovi jako by jimi projel elektrický proud. Což se vlastně stalo – bledě modré jiskřičky jim ani ne sekundu tančily po rukou, vlasech i nohách. Oba od sebe poplašeně odskočili.

„Co to bylo?" zašeptal znepokojeně ten sotva stojící a po očku se ohlédl na svého lidského řidiče. Zdálo se, že si ten člověk ničeho nevšiml – byl příliš zaměstnaný sledováním čehosi na netu. Nex by se nebál vsadit svůj krk, že si prohlíží videa s roztomilými koťátky.

„Já-já nevím," vykoktal Cye, ale pak rychle dodal: „Asi ve mně ještě zůstala trochu magie z té drákonovské bitky."

„Nejspíš ano," zamumlal Nex, „…drákonovská bitka."

„Tak tedy sbohem!" zvolal znenadání ten snící až řidič za volantem poskočil a bolestivě se praštil do nízkého stropu černého auta.

Ten kulhající, jako by se probral z transu, vyhrkl: „Sbohem."

S těmi slovy vyrazil ke svému řidiči. Když se k němu dokulhal, člověk mu otevřel dveře se zatmavenými skly. Nex se, s labužnickým povzdechnutím, zabořil do polstrované sedačky a vyhlédl z okna. Cye stále stál u svých starých dveří a koukal se přímo do Nexova okénka. Ale jakmile svým nelidským zrakem postřehl, že zpoza okna na něj taky někdo zírá nervózně se zasmál, rychle zamával a ztratil se ve dveřích.

„Pane, kam to bude?" zeptal se člověk s rukou na volantu.

Ten kulhající, ale nevnímal, stále měl oči upřené na Cyeovy dveře a přemýšlel nad tím šokem. Že by zase jeden z Cyeových vtípků? Nex se tím nebyl sto procentně jistý. Jenom doufal, aby tomu tak bylo.

Povzdechl si a promnul si znavené svaly na obličeji. „Poletíme zpět do San Antonia." 

To zase bude únavná cesta, pomyslel si hned jakmile to vyslovil. Avšak musel získat zpět svůj byznys, ať už s kouzly nebo bez nich.

„Jak si přejete, pane," odpověděl řidič a vyjel.

Nex se znova ohlédl za Cyem a pomyslel na uplynulé události. Až když se jim ztratil jeho domek/krámek z dohledu, přestal na všechno myslet. Všechno bylo za ním. Už si bude dělat starosti jenom se svým byznysem a Řádem.

Příliš kuráže mu to nedodalo, ale bylo to lepší než nic.

 

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

a nebo ne?