Shinobu-kapitola 5.-Příliš mnoho energie

Slunce,jakoby se už na to všechno utrpení nechtělo dívat,zapadlo za obzor a s Shinobinými dlouhými vlasy si začal pohrávat ledový vítr.Dívka si stále vybavovala Keičina slova:"Držela jsem ho za ruku a on se pak strašně rozčílil.Myslel,že jsi Franka očarovala,mlel hrozné nesmysly!!A pak,ještě než naposledy zavřel oči řekl,že jeho poslední přání je,aby si Frank vzal mne a ty Shinobu,abys od něj odešla a už se k němu nikdy nevrátila!Potom popáleninám podlehl...",,To není možné,ne!Ráno se zdálo všechno tak jasné a krásné a..."Tuto větu už Shinobu nedořekla.V tom všem si ani nevšimla,že se dostala až na okraj srázu.Podklouzla jí noha a dívka se už kutálela dolů po strmém kopci."Proč se bránit,proč se pokoušet vstát když už není důvod dál žít..."pomyslela si Shinobu než se dostala do bezvědomí.

,,Vstávej!Vstávej!"po chvíli volá mužský hlas.,,Kde to jsem?V nebi,v pekle,nebo někde úplně jinde?Franku,jsi to ty?"ptá se Shinobu hlasu,který se odkudsi ozývá.,,Já nejsem Frank.Jmenuji se Martin.Právě jsi v mé kovárně."vlídně odpovídá hlas.Náhle Shinobu otvírá oči.

Opravdu leží na posteli v kovárně.Na stěně před ní je umístrěn obraz jakési krásné ženy a všude kolem něho jsou pověšeny malé poskovičky.Že by jí právě ty přinesly štěstí?,,Au!To bolí!"zasténala Shinobu,jakmile začal cítit svou nohu.,,Neboj,je to jen vyvrknutý kotník!"usmívá se kovář.Teprve teď si ho Shinobu všimne.Sedí hned vedle ní.Má laskavou tvář,zelené oči,hnědé vlasy a na bradě mu roste hustá bradka.,,Měla jsi štěstí,že jsem tě našel."říká stále usměvavý kovář.,,Ještě chvilku a byl by z tebe rampouch!"

Shinobu ale uhýbá jeho pohledu a pokouší se vstát.Náhle ale zjišťuje,že to nebude tak snadné.,,Au!"křičí dívka a padá na zem,při čemž ztrhne ze zdi obraz i všechny ty malinké podkovy.,,Dávej pozor!Ten kotník potřebuje ještě pár dní čas!"říká se zděšením kovář a shýbá se,aby pomohl dívce zpět na lůžko.,,Kdo je ta žena?"ptá se Shinobu a se zájmem si prohlíží nádherný obraz mladé ženy asi kolem třicítky s hnědými vlasy a nádhernýma oříškovýma očima.,,To je má žena."smutně odpovídá kovář a vytrhává Shinobu obrázek z ruky.,,Zemřela před deseti lety.",,Promiňte,to jsem nevěděla.Je mi to líto..."skloní hlavu Shinobu,,...Mě zase zemřeli rodiče při autohavárii,když mi bylo čtrnáct.A nedávno mi zemřel můj dědeček.Vím,jak to bolí...au."Shinobu se sice vysápala na postel,ale noha jí stále hodně bolela.,,Víte,já jsem měla dědečka hrozně ráda a od té doby,co jsem se dověděla,že zemřel jsem byla přesvědčená,že se za něj pomstím!"Shinobu nyní vypadala tak pomstychtivě,až se kovář lekl.

,,P-pomstíš?A komu?",,Sul Chánovi!To on ho zabil!On může za to,že jsou teď můj dědeček i další lidi z vesnice mrtví!"zakřičela Shinobu.,,To ne!Nesmíš se nechat ovládnout vztekem!!!"skáče ji kovář do řeči.,,Co??",,Jestli chceš se Sul Chánem bojovat,musíš mít tři věci-dobrou zbraň,odhodlání a vnitřní klid!Jinak ho nikdy neporazíš!",,Tak dobře...já se o to pokusím...ale kde vezmu zbraň?"Shinobu zaskočilo kovářovo chování-že by už se taky jednou pokusil běžet hlavou proti zdi?,,Poslyš děvče,jestli mi teď a tady slíbíš,že nikdy neztratíš svoje odhodlání a vnitřní klid,vykovám ti takovou zbraň,že s ní srazíš Sul Chána na kolena raz dva!"prohlásil rázně kovář.Shinobu ještě chvilku dělala,že váhá,ale pak temperamentně odpověděla:,,Já,Shinobu Shui slibuji tobě,Martine,že nikdy neztratím svou odhodlanost a vnitřní klid!"

,,Dobrá tedy!"usmál se Martin.,,Hned se do toho dám a než budeš uzdravena,tvé zbraň bude na světě!Ale ještě něco-podej mi ten přívěsek,co máš na krku!",,Ne!To nesmím!To je rodinná památka!Co s ním chcete dělat?!"zhrozila se Shinobu a otočila se k Martinovi zády.,,Shinobu,prosím,věř mi!Bez toho přívěsku nebude ta tvé zbraň fungovat!Vyzařuje z něj úžasná energie a ta ti v boji se Sul Chánem hodně pomůže!",,Tak dobrá."odpověděla nejistě Shinobu a podala kováři svůj přívěsek.

Dny plynuly jako voda-jako hodně pomalá voda!Třeba jako voda ve sklenici,ano asi tak.Kovář neustále usilovně pracoval na speciálním meči pro Shinobu,což by nebylo tak zvláštní,kdyby na něm pracoval ve své kovárně a ne někde venku.Ano,každé ráno se kovář nechal Shinobu na stole něco k jídlu a sám šel ven.Pokaždé,když se ho Shinobu zeptala,kam jde,řekl jen:,,Jdu dělat svou práci!"A tak Shinobu jen ležela na posteli a příšerně se nudila.Pomalu se v ní tak hromadila obrovská energie.Nejraději by vyběhla před dům a křičela z plných plic,ale jakýsi hlásek ji vždycky zastavil slovem "trpělivost".

Uběhl zhruba týden.Shinobu už mohla normálně stát a nic ji nebolelo a tak trávila den tím,že si prohlížela kovárnu.A právě,když počítala podkovičky na zdi,někdo vešel do domu.Byl to Martin.,,Už je to hotovo!" V ruce držel meč.Nablýskaný a krásný a do jeho rukojeti byl zasazen-Shinobin přívěsek!Shinobu se rozeběhla ke kováři a uznale si prohlížela svou novou zbraň.,,Ani nevím,jak ti dostatečně poděkovat,Martine!"vyhrkla dívka a samou radostí kováře objala.Co,objala!Téměř ho umačkala!

Potom si meč přidržela před sebou tak,aby na něj dobře viděla a rozeběhla se co nejrychleji mohla.,,Sul-meč-Shinobu!"zakřičela tak hlasitě,že se i ptáci na nedalekém stromě vyplašili.Potom sekla svým mečem do vzduchu,kde se objevila bílá,zářící čára."Co to je?!"pomyslela si Shinobu,ale než stačila udělat cokoliv dalšího,byla otvorem vcucnuta dovnitř.

"Kde,kde to jsem?"ptala se sama sebe Shinobu.Stála na opuštěném náměstí.Kolem ní bylo spoustu stavení od zelinářství po kovárnu,před ní stála poměrně malá,bílá kašna s holubicí,z jejíž zobáčku vytékal čůrek vody.Nic,co by znala.Náhle zaslechla podivné šramocení ve křoví.Zpozorněla.,,Ať jsi kdo jsi,ukaž se!"zakřičela.Ale nikdo neodpovídal.Stmívalo se a atmosféra byla čím dál tím strašidelnější.Kolem byly jediné dva zvuky-tekoucí voda a Shinobin dech.Její oči se upřely na křoví."Něco tam musí být!"pomyslela jsi.A najednou-,,Áááá!Pomooooc!"