Našel jsi mě

Pomalu otevřel oči a stejně pomalu je zavřel. Stačil mu jediný pohled skrz mlžnou clonu napůl slepených a polomrtvých očí, aby zjistil, že se nic nezměnilo. Ale občas, když otevřel oči, všechno bylo jiné. Byl na jiném místě a netušil, jak se tam dostal. Proto musel občas oči pootevřít, aby zjistil, kde je. Nepatrně pohnul prostředníkem, a ten jediný pohyb ho vyčerpal. Alespoň ale zjistil, že leží na zemi, na pevném podkladu; občas nebyl schopný určit, kde se v prostoru nachází. Pomalu, tiše a s námahou vdechoval vůni zeminy. Ucítil blízko sebe nějaký pohyb a znovu pootevřel oči - lezl k němu osamělý zatoulaný šváb, téměř vyskočil na jeho bradu, přelezl po jeho tváři a zmizel mu ve vlasech. Přeběhl mu mráz po zádech, ale vůbec se nepohnul. Když mu brouk lezl po tváři, instinktivně zavřel oči, jakmile ucítil na víčku jednu z jeho drobných nožiček. 

Kdekoliv se ocitl, tam jako by byl prostředek cesty; vždy tam chodila spousta lidí. Kdosi o něj zakopl, až se mu bahno rozstříklo po tváři, a jak se vzdaloval, vztekle a sprostě při tom nadával. 

Většinou ho překročili jako padlý strom v cestě, někdy o něj zakopávali, jindy kopali schválně a dokonce brali klacky a píchali jimi do něj.

Potkával známé i neznámé tváře a jejich nadávky, zlostné poznámky a kopance mu byly buď cizí, nebo mu připadalo, že se opakují.

Kdysi dávno toužil po někom, kdo by se k němu sklonil, aby ho pohladil. Kdysi dávno toužil, aby na něj kdokoli laskavě promluvil. Kdysi dávno se ještě choulil před ranami od těch známých i neznámých pocestných, snažil se odplazit pryč. Kdysi dávno dokonce plakal a prosil je, aby toho nechali. 

Znovu nad sebou ucítil něčí přítomnost. Cítil, jak se k němu sklání. Držel oči zavřené; odvykl si dívat se na svoje trýznitele, neboť v jejich očích viděl vždy stejnou nenávist a pohrdání. Očekával další útok, další bolest a nenávistná slova či křik, ale nic z toho se nedostavilo. Namísto toho ucítil na tváři něčí ruku - byl to jemný dotek. Cítil ho tak dlouho, až mu začal důvěřovat; věřil, že mu už neublíží. 

Když odešel, pootevřel oči a chtěl se za ním podívat, ale nikdo tam nebyl. Ten jemný dotek se však vracel každý den, a byl stále častější a něžnější. 

Po dlouhé době znovu usnul. 

Vždy, když se odvážil usnout, zdával se mu sen: vídal postavu, která i na dálku vyzařovala ochranu a klid, ale nikdy nezahlédl její tvář; občas za ní běžel a volal ji, ale nedokázal se k ní dostat, vždy mu zmizela. Po probuzení vždycky ležel v blátě a ve tmě, kolem sebe kruh lidí, kteří ho mlátili. 

Ale teď, když se probudil, ucítil svěže vonící vzduch a skrz víčka mu pronikalo světlo. Otevřel oči; ležel v suché trávě a byl sám. Dlouho měl otevřené oči a viděl, že k němu kdosi míří; ale už se nebál. Poznal ho, když se k němu přiblížil s úsměvem na tváři. 

“Kdo jsi?” 

Tak dlouho nemluvil, že to skoro zapomněl; hlas měl chraptivý a slabý. 

Neodpověděl, jen se stále usmíval a klekl si k němu, aby ho pohladil. 

A on ucítil, jak jeho napětí ustupuje klidu a míru; i poslední rány přestávaly bolet s každým jeho dotekem. 

Najednou intenzivně pocítil svoji součást, která přichází a odchází. Pocítil svou touhu po vědění a svůj strach z něho. Pocítil svou touhu po přijetí a odpuštění. Pocítil svou touhu po zapomnění a svůj strach z něho.

“Já tě znám… Díky, že jsi mě našel.”

Usmál se ještě víc a promluvil láskyplným hlasem: “Ale já tě přece nenašel. To tys našel mě.”