Konec světa

26.5. 2005

Mladý muž se jen více zachumlal do svého dlouhého černého pláště, když se ulicí prohnal další poryv ledového větru.
Mohlo mu být tak čtyřiadvacet, a byl velmi vysoký – něco málo přes dva metry – avšak, protože na studeném betonovém chodníku seděl velmi shrbeně, nikdo si jeho nadměrně vysoké a hubené postavy ani nevšiml, stejně tak ani toho, jak mu v silném větru dojemně povlávaly krátké světle hnědé vlasy.
Jeho tvář byla nádherná, plné rty, příjemně řezaný nos, bradka a konečně oči. Měly nádherně tmavohnědou barvu a obyčejně v nich hrály jiskřičky radosti a mládí.
Dnes ne. Jen seděl, smutným pohledem pozoroval kolemjdoucí a doufal. Doufal, že ho někdo osloví a nabídne mu pomoc, protože jeho nešťastné oči o ni přímo volaly.
Nic. Mladík potlačil další záchvěv zimy a potlačovaného smutku a opatrně přistoupil k jedné z mnoha procházejících dívek, asi metr sedmdesát vysoké blondýnce.
„Prosím tě, nevíš, kde je tu nějaký hotel, kde bych mohl přespat? Před hodinou mi totiž ujel poslední vlak domů a…“
„A co mně je do toho? Kdybys nebyl blbej, nic by ti neujelo. A nezdržuj, nemám dnes čas je na tebe.“
Mladík se ji už dále nesnažil zdržovat, poraženě se od ní odvrátil a pomalým krokem odcházel pryč. Nejen pryč z této ulice, ale dál, mnohem dál.

Ten samý mladík se po chvíli setkal na smluveném místě, v úplně jiné časové i prostorové sféře s jiným, který byl stejně jako on zahalen v plášti. Na rozdíl od něj však na hlavě měl pod lopatky černé vlasy a jeho oči měly chladně ocelovou barvu. I on byl však neskutečně krásný.
„Tak co?“ otázal se ho zvědavě, nesmírně ho totiž zajímal výsledek dnešní výpravy jeho nejlepšího kamaráda.
„Měl si pravdu, Chámeši. Těm už nemá cenu pomáhat.“
„Neříkal jsem ti to, Charífe? Takže ,jak jsme se dohodli. Zítra to vše skončí. A ty se tím netrap. Udělal si, co se dalo.“
„TO mě netrápí. Spíš…“
Černovlasý mladík na Charífa upřel vyčkávavý pohled, ale ten jen mávl rukou, aniž by myšlenku dokončil.

27.5. 2005

„A ty jsi mu opravdu neporadila? Ale proč? Vždyť ten blbej hotel stál za rohem, snad by tě neubylo, kdyby si mu to řekla,“ osopila se na vysokou blondýnku její nejlepší kamarádka, Alena, a vzápětí jí začala přizvukovat celá její parta.
„Jo, je fakt, že si mu to mohla říct," přidal se dokonce i její kluk, takže holka se urazila a odešla z pokoje.
V místnosti nastalo trapné ticho, ale jen díky němu parta mladých lidí slyšela rozhlasové vysílání, které je doslova ochromilo.
„Je to otřesné, ale silné zemětřesení, které dnes zcela nečekaně zasáhlo Antarktidu, spolu se vzrůstajícím skleníkovým efektem způsobilo, že se utrhl ledovec nezměrných rozměrů a sklouzl do oceánu. To vyvolalo zvýšení hladiny v takové intenzitě, že více než 85% celosvětové pevniny se během dvou hodin octne pod vodou.“