Gideon

Gideon

Byl jsem král. Mocný a obávaný. Mé království se obrátilo v prach před dobou tak dávnou, že po něm není ani památky. Chtěl jsem si podmanit celý známý svět. Byl jsem krutý, nespravedlivý a arogantní.  Nebyl jsem dobrým králem. Zemřel jsem rukou svých nejbližších. Myslel jsem, že to byl trest za moji krutovládu, ale ten teprve přišel. Smrt neznamenala konec. Byla mi uložena věčná povinnost. Stal jsem se sběratelem duší. Stal jsem se průvodcem lidí na sklonku jejich životů. Stal jsem se smrtí.

---

Grace byla člověk, který zasvětil svůj život pomoci druhým. Věřila v to, co dělá a přestože to ona sama nevěděla dopad, který měla na lidi a jejich životy dalece přesahoval její skromné představy. Chtěla prostě jen pomáhat. Nesobecky, bezpodmínečně, čistě. Grace se snažila dělat pro druhé to, co nikdy nikdo neudělal pro ni.

Její matka a otec se hádali každý den. Na její šestnácté narozeniny se ale pohádali opravdu ošklivě. Grace se snažila tvářit, jakože je všechno v pořádku, přestože se jí slova, která slyšela zabodávala do srdce jako ostří nože. Její otec uhodil její matku a odešel pryč. Grace se rozhodla pokusit matku utěšit, ale ta ji odstrčila:

„JE TO TVOJE VINA! NIKDY JSEM TĚ NECHTĚLA. MÁM TĚ JEN PROTO, ŽE MĚ PŘINUTIL SI TĚ NECHAT.“

Zakřičela na ni hystericky, odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Grace zůstala sama. Opuštěná, zraněná a zlomená. „Všechno nejlepší.“ Pošeptala a rozplakala se. Nakonec usnula. O týden později její matka odešla a Grace zůstala sama s otcem. Nemluvil na ní, nestaral se. Grace poctivě studovala a pracovala. Jejím cílem byl lepší život. Jednoho dne, když přišla večer domů, ležel její otec opilý na gauči a sledoval televizi. Nebylo to nic nezvyklého, ale když Grace mířila ke schodům, aby odešla do svého pokoje, uslyšela svoje jméno:

„Grace! Slyšíš mě? Pojď sem!“ Grace váhala, ale nakonec k otci přišla.

„Vypadáš přesně jako ona. Utečeš taky? Hmm? Opustíš mě, jako to udělala ona?“ Mumlal a napil se z lahve, kterou měl u sebe. Grace nevěděla co říct a než se nadechla, otec pokračoval:

„To je jedno. Nikdy se mi nelíbila. Byl jsem opilej, když jsem jí potkal, takže si klidně běž!“ Opile zašermoval rukama a usnul.

Grace už dávno věděla, že v tomto domě ji nic dobrého nečeká, to ale neznamená, že slova jejího otce ji nebolela. Následující den se vše vrátilo do normálu. Otec ji znovu plně ignoroval a tak to zůstalo až do její maturity. Než Grace odjela za novým a rozhodně lepším životem řekla otci alespoň: „Sbohem.“ Jeho hrdost a hloupost ho však přikovali k podlaze a tak se na svoji dceru, kterou už znovu nikdy neuvidí ani nepodíval. Možná to nakonec byla slabost a výčitky co mu nedovolilo se s ní rozloučit. Kdo ví? Jednoho dne, až si pro něj přijdu to zjistím. Grace odcestovala. Chtěla tuhle část života nechat daleko za sebou, přestože oba své rodiče někde hluboko uvnitř stále milovala.

V novém městě si našla malý byt, který byl jejím bezpečným prostorem a kterému mohla skutečně říkat domov. Přes den se věnovala poradenské činnosti v místní charitativní organizaci a po večerech buď pracovala nebo studovala. Grace do svého osobního života nikoho nepřivedla ani nepustila. Ze všech emočních jizev, které jí rodiče za ta léta způsobili, byla tahle nejhlubší a nejhorší. Grace falešně nabyla dojmu, že si lásku jiného člověka nezaslouží. Pravděpodobně i to bylo důvodem proč ji její práce tak naplňovala. Roky ubíhaly a Grace přetvořila malou charitativní organizaci ve funkční azylový domov, který pomohl nespočtu lidí.

Byl slunný den a Grace vyrazila na nákup. Procházela dobře známými ulicemi a lidé ji s úsměvem zdravili. Grace na přechodu pro chodce poctivě čekala na signál k přechodu a když se rozsvítil, tak vyrazila. Uprostřed přechodu jsem se něžně dotkl jejího ramene těsně předtím, než ji srazil nepozorný řidič.

Přišel tvůj čas Grace. Život k tobě nebyl spravedlivý a přesto, jsi dokázala vykonat více dobra než jeden pošetilý, zapomenutý král.