Tak trochu jiný život II

Zahrádka

Mám tady svojí malou zahrádku. Ze všeho nejkrásnější je na jaře, když celá kvete. Dědeček mi vyprávěl, jak vypadaly květiny na souši. Jaké byly? No, prý měli spoustu okvětních lístků takové tu vůbec nemáme. Byli zelené jako ty naše, ale prý jinak. A ty barvy, ty snad nejde ani slovy vyjádřit. Žluté jako malé chobotničky, oranžové jako ryba klaun, modré jako ty nejhlubší oči a červené jako krev. A jaké kytičky tu teda mám? Oni to jsou spíš řasy, jako třeba řasa Virginia, maková a pryskyřičná. Ale krásné jsou a jak, pro mě jsou to ty nejkrásnější. Schválně jim nosím říční vodu. Jedem přízemní proud totiž neseme sladkou vodu až sem. Stačí do něj vnořit ruku a trošku nabrat, je krásně chladivý a takový měkčí. Kvete mi tu i pár sasanek, v nich se mi zase schovávají malé rybky. Minulý měsíc se mi tu z ničeho nic objevila i perlorodka, už se těším na úrodu.
Ohně

Z našich řas mícháme různé směsi, které se pak zapalují při zvláštních příležitostech a pak všechno tak krásně voní. Není to jen tak ledajaká vůně. Uvolňuje všechno napjetí, stres a regeneruje celé tělo. Nejsou to ale takové ohně jak je znáte vy. Oni nehoří červenooranžovým plamenem, oni se jen tak samy šíří a jiskří, dokonce i tu u nás pod vodou.Teď se zrovna snažím přijít na nějakou speciální směsku na vyrovnanou a uvolněnou mysl a klidné spaní.

Svítání

Hladina se začíná jiskřit, poplavu k hladině.Ráda se dívám na východy slunce. Je to jako by se slunce vždy rodilo, malé ještě ospalé ptáče, protáhne se a něž stačíš říct švec, roztáhne křídla a rozletí se do celého světa. Rackové už taky vstali, medúzy plachtí vodní tříští. To věstí jen všechno dobré, bude pěkně.

Přání

Každý den se nám splní nějaké přání. Stačí zavřít oči, nadechnout se, chvíli na něj myslet, pěkně v duchu poprosit, poděkovat a jednoduše žít dál. Potom stačí chvíli počkat a sen se změní ve skutečnost. Nevěříte? Tak věřte! Není důležité si jen přát, ale hlavně věřit, když věříte stane se všechno. Dokonce i skála se pohne nebo z nebe budou pršet perly, nevěříte? Zkuste to a uvidíte samy. Není to žádná nadpřirozená věc, je to stejně obyčejné a normální jako, že mám hlad, a tak se jdu najíst. Tohle jsme ale nevěděli vždycky, taky jsme dřív pochybovali, až jednou z ničeho nic. J

Rodina

Mám to štěstí, že mám svojí velkou rodinu, oba rodiče, bráchu, ségru, dvě mořské želvy, dva mořské psy, nějaké koníky a snad milion tet, strejdů, sestřenic s bratranců, nemluvě o pratetách. Občas za soumraku se sejdeme u velkého stolu, který se prohýbá pod dobrotami jako jsou zavinuté řasy, chaluhy se solí, houby s kmínem, vodní meloun, zkrátka lahůdky. Povídáme si, tančíme, hrajeme člověče nezlob se s kamínky. Mám je moc ráda. Pak pozdě v noci končíme a já jsem vždy k smrti unavená, políbím rodiče a jdu do hajan.

Procházka

Už těch lidí je na mě moc, mám jich plný zuby. Potřebuju se projít, vím já koho potkám? Procházím se, jdu, vandruju, znovu se procházím, zabloudím, to se mi stane vždycky, když hledám novou cestičku, nový proud, když se snažím prozkoumat sasanky a korály. Už jsem si na to docela i zvykla. Naposledy jsem tahkle zabloudila, když jsem šla s našim psem, Dastym. Chtěla jsem mu udělat malou osvětu, aby se provětral a očůral jiné končiny, a on takhle. No, abys se vrátila, tam kde jsem skončila, dostala jsem se až ke skále a koho nevidím.
Uprostřed mých úvah jsem došla až ke staré známé skále.Mám úplně vytřeštěné oči, protože to jsou hned dvě náhody. Ta první je, že jsem vůbec tu a ta druhá, ta příjemnější, že tu někdo je a ne jen tak někdo. Kali je tu taky, Blaženě se usmívá, že by na někoho čekal? Že by na mě? To snad není možný, nebo jo? Teď na mě i mrká. Docela mu to trvá a zase ho musím políbit já. A to si říká chlap, pán tvorstvaJ. Když si chci stoupnout zpátky na zem, přitáhne si mě k sobě. A mě se strašně líbí stát na špičkách, je to nedefinovatelné.
„ Jsem rád, že tu jsi. “ vlepím mu pusu na tvář. „ Tak pa.“ Zase jdu a plavu

Plavání

Taky se vám líbí jen tak proplouvat vodou spolu s rejnoky? Pěkně mořem křížem krážem, vidět ty zlaté vodní bublinky, slyšet tajemné dunění i jemné žblunkáni. Mezi blánami to chladí a vlasy se vznášejí jako pavučinky. A u srdce to krásně hřeje.
Co teprve splývání. Hlavu ponořit do nižší vody a nechat se unášet. I když třeba takové rochnění se v bahýnku není taky k zahození. Pěkně to klouže mezi prsty, slizké, měkké, skvělé, ale nemyslete si o mně, že jsem prase.

Večer

Jen co se dostanu domů, je zase večer. Čas si dělá co chce, někdy se tak vleče a jindy letí jak splašený. Zalezu si pod svojí peřinku, utkanou z té nejjemnější vody, průzračnou, s vůní levandule. Zavřu oči, poděkuju za dnešní krásný den a spím, teda, tak to dělám vždycky, ale dneska nemůžu, něco mě tíží a škrábe v krku. Něco není v pořádku. Vycourám se z pelechu a jdu si sednout k sobě na zahrádku mezi chaluhy. Svítí měsíc a jako by mi něco chtěl říct. Ozařuje vše, co má v cestě, mění vodu ve rtuť a mlíko se skořicí. Povídá, že jsem na něco zapomněla. Ale na co? Vzpomenu si na Kaliho. Co asi dělá? Taky si vzpomenu, co semnou dělají jeho dotyky. A najednou mi to dojde. Kali a já. To není nic, to je snad jenom vášeň, touha, ale nic víc. Chybí tomu to správné koření, zapomněla jsem na lásku. Spadneme kámen ze srdce. Měsíc se na mě usměje a přikývne. Vydá se na cestu po obloze a volá, abych šla taky. Ale to já přece chci, já chci procestovat celou Zeměkouli, vidět všechny a všude, objevovat nové i staré světy. A teď mě tu už ani nic nedrží, ale jak to řeknu doma? Z toho nebudou asi moc nadšení. A nebo?

Příprava na cestu

„Mami, něco bych ti potřebovala říct.“
„Tak povídej.“
„No víš. Já nevím jak začít. Ono….“
„Copak se stalo?“ vykřikne vyděšeně.
„Ale nic, jen jsem se chtěla zeptat, jestli bych mohla, jestli bys mě pustila ven, do světa. To jsem ti chtěla.“
„To víš, že jo,ale opatruj se.“
„To víš, že jo, mami.“

A tak jsem si sbalila svých pár švestek, vzala ranec přes rameno a vyrazila.