Brox, ork se špetkou cti

*Broxova připsaná poznámka pro potenciálního čtenáře - omlouvám se za svůj pravopis v mladém věku, vím že to stojí za nic. Neodsuzujte mne prosím. Zápis hodný čtení začíná někdy v mých čtrnácti letech, spíš od sedmnácti. Nebojte se prvních pár let mého života přeskočit.

     Brox sedum let

Nigdy sem nevjeřil, že mně bude psaní a todlencto fšecko co k čemu. Stará paní Áma ždycky říkala, že kdo nepíše a nepočítá ten jako by byl dneska ve svjetě slepej a že to musim umňet. A asi jo, i tu v siročinci.

Našel sem tudle kníšku práznou a řek sem si že to tomu šmejdovi nikdy nezapomenu a že si tu budu šecko psát co nigdy nezapomenu. Tak že tady si to píšu, že Ezmek je šmejt a že nigdy nezapomenu že se mně smáli z dalšíma že sem zelenej.

U Ámy sem se mněl dobře a štve mi že musela umřít, ale já nevím, jestli s tím šlo ňák pomoc, starý lidi umíraj. A že mně nemohli nechat baráček po ní šak bych to ňák zlád. Furt lepší jak tady. Dříví sem nosil stejně já a k jídlu bych si něco šloch co by nenadojila kráva. A stejská se mi a chci domú.

     Brox, 8 let
Neska sem zistil, že celý mý méno je Broxar. Je to divný. Řikala mi to Hili, naše opatrovnice, že to bylo napsaný na mejch vjecech, a mně to nikdo neřek. Asi to Ámě přišlo dlouhý, tak to dala do šuplíka.

Ale jasně že se mi za něj smál Ezmek. Jak já toho šmejda nesnáším. Na svoje narozeniny sem se dost těšil. A von mně nemůže prostě dneska nechat. A mně je to jedno Broxar je dobrý méno a prej je po ňákým orským rytířovi v knížce v mejch vjecech a o tom von ví prt. Je to dobrý méno. Je to dobrý méno.

Broxar, 10 let
Dneska přišli ňáký elfi se ptát v siročinci po děckách co sou silný a chytrý, a umněj psát a počítat a napřed mně nechtěli vidět, ale pak sem jim ukázal, že to umím. Tak mně prej vozkoušej.

Dostat lepší práci by bylo fajn. Ne že se předřem a neštve mně to, ale leštění bot a zbírání odpadků a nošení dopisů je nudný, ale ček si sotva vydělá na chleba. Prej by ze mně pak moch bejt rytíř. Ty krávo, to by bylo vostrý. Doufám že to víde.

Dneska byly ty zkoušky. Trošku se bojim, protože počítat sem zlád ale psaní se jim moc nelíbilo, a hlavně po tom, co sem rozbil na zkoušce dršku Ezmekovi tak říkali že mám spoustu tem peramentu a že to bude ekecelentní při správný edukaci a kordinaci, i když se žádnym kordem bojovat neci. A to nevím co znamená, tak doufám že toho peramentu nemám až moc. Tak nevim jak to dopadne.

Tak mně vzali! Prej to že sem ekeceletní znamená že sem fak dobrej. Eště abi ne když je Ezmek o hlavu viší a o čtyři roky starší. Prej za to může moje kref. Asi je to dobře. Říkali, že mně daj přečíst kníšku o orkech, že nebili ritíři ale že sou hodně silný a statečný bojovníci.

Ani nevim jak dlouho sem se na todle těšil. Konečně můžu pryč. Zbalenej a aspoň sem mněl čas se rozloučit s ostatníma klukama, co taky nebyli lidi co nás tu bylo nejmíň. Po některejch se mně bude stýskat a nezapomenu na ně takže si je tady píšu.

Borik, zrzavej trpaslík co mně naučil po hospodách dopíjet nedopitý pivo a rváce pořádně. Je to kamarád a nenechal mně nikdy když sme se chytli s Ezmekem.

Lehir mně zas pučoval svuj luk co má schovanej v parku ve stromně a rát sem snim nosil dopisi protože to byla fakt sranda. A když si kupoval něco dobrýho, tak mi vždycky dal vochutnat.

A já jsem byl jedinej, komu Akko prozradil že je mňeňavec. Škoda že ho pak vodvedly strážný.

A taky sem moch vidět jak Ezmek čumněl a trošku i brečel a byl naštvanej a to se mně líbilo. A má to.

Žít mezi elfama je divný. Vůbec to není jak ve mněstě. Žijou prostě v lese a nigde nejsou zdi postavený. Mají na to druidy a ty jim dělaj baráky ze dřeva a ne že to postavjej ze dřeva ale vyjedou kořeny ze zemně. Taky tolik nejeděj chleba a tak, vlasně nikde moc nemaj pole, asi žádný sem neviděl jenom sem tam zahrátky.

Bidlet v elfským zámku je dost jiný. Je to spousta stromů na kopci a sou upletený do sebe, ale dobře, ne jako kdyby človjek bydlel v lese. Maj tam normálně střechi a zďi a nefouká a neprší tam. Vzali mně i na tu střechu a ta je celá pokritá hlínou a roste tam tráva a neni to skoro vidět že pot tim něco je. A vevnitř maj malí svjetýlka co si prostě poletujou a trošku i hřejou, a když je chytim tak lochtaj. To se mně líbí. Ale mislel sem že budou víc jíst maso. Ale včera sme mněli maso a to mně moc chutnalo i když tu neni moc. Jo a nemaj dveře, ale když někam du tak to jde projit protože se ty vjetve otevřou. To je supr.

     Broxar, 14 let
Člověk by neřekl, kolik se toho za čtyři roky změní. A bože, to psaní bylo hrozný, ale co se dá dělat.

Po čtyřech letech jsem tenhle deník našel ve svejch starejch věcech, které jsem chtěl vyhodit. Ani nevím, proč provádím další zápis. Asi chci ukázat svýmu starýmu já, že to dokázalo. Že já jsem to dokázal.

Moje vzdělání jde dobře. Už píšu dobře, znám historii, etiketu, trochu medicíny, a osvojil jsem si meč a štít. Dokonce mi dělají zbroj na míru, protože opravdu nemám tělesnou stavbu elfa. Pravidelně mi co půl roku musej rozšiřovat nárameníky.

Zvládám už těžší trénink. Mistr Kae´ran říká, že kdybych teď nastoupil k lesní stráži, neměl bych se za co stydět. Je to vlastně docela sranda, tím že orkové místní země už dlouho nijak nenapadli, tak to ušáci při tréninku se mnou moc nezvládají.

Elfové bojujou hodně s grácií a jsou o rychlejší než já, to jim neberu. Ale já jsem silnější. A pomalu si na jejich rychlost zvykám. Navíc se až moc spoléhají na to, že mohou útočit ze zálohy z křoví, korun, stínů a podobně, protože jsou v lese jako neviditelní. Ale není těžké se tomuhle stylu boje přizpůsobit, a s mou barvou pleti splývám s podrostem dokonce lépe než oni.

Taky mi začaly růst kly. Není to vůbec příjemný, ale v mezi orky se to prej pokládalo za známku dospělosti, tak si je asi nechám, jak jsou.

Často se vídám s Moudrým Nae´thanielem a Moudrou Udari. Jim vděčím za to, že jsem se dostal do téhle pozice, a to pro ně trénuji. Jednoho dne budu součástí jejich osobní gardy, a snaží si mně už dnes držet blízko sebe. Dokonce spolu s nimi denně večeřím, což se málokterému místnímu poštěstí, natož ne-elfovi.

Nae´thaniel se mnou často diskutuje o vladařských věcech a soudech, i když k tomu málokdy řeknu něco kloudnýho, prej mu to pomáhá přemejšlet. A někdy spolu taky trénujem, když si potřebuje vyčistit hlavu. Evidentně nám to prospívá oběma, na blízko se žihadlem jsme více méně vyrovnaní, i když s lukem vede on.

Já radši bojuju s mečem. Líp se s ním dá bránit, i když je kratší než žihadlo, a o dost těžší. Ale žihadlo se s ním dá lehce vyrazit z ruky. O žihadlo se nemůžu opřít, protože se ohýbá. Meč je prostě jednoduchej nástroj, u kterého jsem si dokonale jistej, jak pracuje a funguje, oproti očarovanému prutu, okolo kterého je ostří ze stlačeného vzduchu. Je jedno, kolikrát se mi někdo snaží výrobu žihadel vysvětlit, pro mě je to, jako kdyby se snažili naučit králíka tancovat.

Moudrá se mnou zase často řeší otázku mojí kultury, a oba se spolu učíme orštinu. Je to tvrdej jazyk na výslovnost, a kly v tom asi hrajou dost důležitou rol. Postupně se taky učím naše starý tradice. A byla to ona, která se za mne postavila, když si ze mně pár strážných začalo utahovat kvůli klům.

Trochu se bojím svý budoucí role. Díky rychlejšímu orskýmu dospívání se to rychle blíží, ale ještě tam nejsem úplně. Nae´thaniel mi vyprávěl, že vždycky snil o vlastní vychované gardě, která by byla rozšířením jeho rodiny, a které on může věřit víc než komukoliv jinému. Mě se ta myšlenka samozřejmě zamlouvá, především proto, že mi v podstatě zachránila život. Ale bojím se, že na to třeba nebudu dost dobrej. A nebo že nějak jinak nezvládnu splatit tenhle dluh.