Brox, ork se špetkou cti

Anotace: Brox se postupně stává čím dál, tím důležitějším pro svou téměř adoptivní rodinu. Své vykoupení z bídy a samoty neváhá splatit krví.

Broxar, 17 let
Zotavil jsem se ze svých zranění dost na to, abych mohl sám jíst a také psát. Oba Moudří za mnou pravidelně dochází, a Udari sama kontroluje mé obvazy. Stalo se to hrozně rychle.

Měla to být jen standardní výletní vyjížďka. Obrašnovali jsme s dcerami Moudrých - Melao a Ilith - jeleny, a vyrazili do hvozdů. Melao se snažila zachytit krásu krajiny na plátno, Ilith zachytávala krásu krajiny poněkud detailněji a sbírala rostliny do svého herbáře.

Já se odhodlával, že vystopuji alespoň zajíce, abych svým svěřenkyním mohl zajistit večeři venku a nemuseli jsme se vracet před setměním. Věděl jsem, že jejich rodičům to vadit nebude, nebylo to poprvé, co mi vládce zdejšího lesa svěřil své slečny dcery do péče.

Vyrazil jsem za stopou do křovin, podél blízkého šumějícího potůčku, kam jistě chodí zvěř pít, a kde bude tudíž bahno se spoustou stop. Stopa, která mne ale zaujala, nebyla zvířecí, a ani úplně lidská. A smrděla. Nedokážu to popsat, ale najednou jsem věděl, že je něco špatně. Že se okolo nás pohybuje něco… nepřirozeného. Něco co do přírody nepatřilo a porušovalo její přirozený řád.

Vyrazil jsem směrem k našemu táboru dost včas na to, abych viděl dvě holé a zablácené postavy s potrhanou zesinalou kůží, které povalovaly Ilith na zem a cvakali shnilými zuby kousky od její kůže. Melao běžela směrem k jelenům, a pronásledovalo ji cosi, co kdysi možná vypadalo jako člověk, ale nyní to běželo po čtyřech.

Najednou jsem viděl rudě, a vyrazil kupředu. Tohle nebyl nával adrenalinu, který jsem znal z tréninkových hodin s mistrem, tohle bylo v mé krvi, a zmocnila se mne zuřivost. V tu chvíli jsem nemohl použít luk. Jednak bych riskoval, že trefím Ilith, druhak si stejně daleko víc věřím nablízko.

Nechápu, že jsem se k prvnímu z nich dostal tak rychle. Narazil jsem do něj ramenem, a slyšel jsem zapraskat kosti, v tom návalu jsem ani nevnímal, zda-li mé, či jeho. Svalili jsme se na zem o dva metry dál, kde se mi jej podařilo chytil do chvatu, obmotal jsem mu pevně obě paže okolo krku, a zabral jsem ze všech sil.

Ozvala se série křupnutí, jak se postupně lámala holá páteř, pokrytá místy shnilým masem a kůží, cítil jsem, jak postupně začíná povolovat, jak se lebka otáčí o 180 stupňů a dál. Vydával jsem zvuky, které jsem ze sebe v životě neslyšel, chroptěl jsem vztekem, cenil kly, a s výkřikem plným vzteku jsem odtrhl hlavu od těla.

Bez meškání jsem vyběhl k Melao, za kterou se pustil druhý netvor, a sesekal jej k zemi srpem na byliny, který ležel opodál. Měl jsem ale mířit rovnou na hlavu. Sice jsem mu znehybnil nohy několika seky do lýtek a prosekl kůži v břiše, zároveň s tím jsem ale cítil, jak se po mě vrhá a zakusuje se mi do ramene, těsně vedle krku, a vydává zvuky, které vůbec neodpovídali člověku, kterým tato živá mrtvola nejspíš kdysi byla.

Dostal se ale příliš blízko mému pravému klu, a já mu hodlal ukázat, že mé rase nerostou jen na ozdobu. Hlavu jsem obejmul, a se zapraštěním si ji narazil na klekták. Trochu jeho černé krve, slin a bůh ví čeho se mi dostalo do pusy, ale slintal jsem zuřivostí tak, že jsem tu chuť skoro ani nepocítil.

V tu chvíli jsem zachytil koutkem oka pohyb. Třetí byl dva skoky od Ilith, a hnal se na ni v plné rychlosti po tom, co se Melao dostala k jelenům a úprkem společně běželi pryč. Nebylo jak jinak zakročit, než se vrhnout mezi ně.

Cítil jsem náraz, naostřené prstní kůstky, které mi jely po zádech, a zarývaly se hluboko do masa. Cítil jsem série rychlých kousnutí, do všech možných částí těla. Svalili jsme se na zem, ale alespoň jsme při tom nepadli na Ilith, která se zvedla, připravila si ohnivou střelu, a snažila se zamířit. Ale bestie byla tak rychlá, poháněná žízní po mojí krvi, že by bylo téměř nemožné nás netrefit oba.

Otočil jsem se na záda, a kryl si orgány a obličej rukama, zatímco se do mě zarývaly nehty a zuby. Kopnul jsem, a odmrštil bestii, která hned dopadla na zadní tak, že se mohla hned odrazit, a to taky udělala.

Dalo mi to ale dost času, abych sáhl po kameni, který ležel kousek ode mne. A byl na jedné straně příhodně špičatý. Jak jsem se jej dotkl, na zlomek vteřiny se mi v hlavě objevily záblesky minulosti, průsvitný orský válečník sekající s řevem po obrovi, poté jakýsi… druid, dosti odlišný od těch elfských, ohánějící se hořící holí po oživlé bažině, když tu se mnou onen druid navázal oční kontakt, a já viděl, jak se letmo dotýká toho kamene.

Bylo to pryč dřív, než jsem ten kus skály popadnul, v tu chvíli se mi zdálo, že i moje ruka s mojí nicotnou, kamennou zbraní, září na moment modře, a udeřil jsem. Pak jsem se postavil alespoň na jednu nohu, druhou v kleče, a čekal další útok, který nepřišel.

Ta věc tam ležela nehybná, hlavu rozdrcenou na černou kaši a úlomky lebeční kosti. A vedle něj jsem padl i já. Matně si vybavuji Ilith, jak mi klade rozžvýkané byliny na rány… Melao, jak běží se stráží směrem k nám… cestu vozem… a pak předvčerejší ráno.
Nevím, zda ti orkové, které jsem viděl, byli mí… předci, strážní duchové, či jen výplod mé fantazie. Cítil jsem ale, že by na mne byli hrdí. Já na sebe hrdý byl.