Brox, ork se špetkou cti

Broxar, 19 let

Karavany k nám přestaly jezdit. Banditů bylo v kraji moc. A bylo třeba tenhle plevel vytrhnout i s kořeny. Kdyby ti lidé, a podle chování jsem si byl jistý tím, že se jedná o lidi, žili v míru s elfy a s přírodou, nikdo by si jich nevšímal. Ale podepsali si verdikt sami. 

Dostal jsem malou jednotku, a šli jsme vyčistit starý opuštěný důl na severu. Trpaslíci z něj odešli ještě před tím, než jej před věky obestoupil les, a teď se sem stáhla škodná bez respektu. 

Cítil jsem odvahu, která se do jednotky vlila mojí přítmností, když zjistili, že je povedu. Broxar, bijec mrtvých. Jeden z Moudrého osobní gardy. Nae´thanielův nejvěrnější společník. Jeden z nejlepších lesních strážných, kterého jste po svém boku mohli mít, a dobrý velitel. Cítili jsme se neporazitelně.

Tunely dolu byly spletité a bylo jich mnoho. Postupně jsme se rozdělovali, abychom je všechny pročesali. Pamatuji si, jak jsme vyrazili jako jeden, já a lesní strážný jménem Nailo, abychom dobili skupinku tří chatrně vyzbrojených banditů v jedné z chodeb. 

Zbytek na tom byl podle zvuků vítězně, a bylo by lepší na ně počkat. Ale já šel po krvi, jistý si vítězstvím. Měli malinkou početní převahu, ale co je o jednoho nuzáka víc proti dvěma trénovaným zabijákům. Zahnali jsme je do kouta, dva vyrazili po Nailovi, jeden po mně. Srazil jsem tomu svému starou plechovou přilbu z hlavy plochým úderem meče, a…

Přes všechny ty uhry, jizvu, vrásky a špínu jsem napřed tvář třiadvacetiletého mladíka nepoznal. Ezmek evidentně nevyrostl do krásy ani do síly, a jeho povolání bylo stejně hnusné jako on. Ooo, jak já si chtěl vychutnat ten moment, o kterém jsem ani nesnil, že přijde.

Jedinou ranou jsem mu zasekl meč do pravé ruky, ve které držel dřevorubeckou sekeru, na kterou evidentně neměl ani dost síly, ani dost svižnosti. Druhou neměl nejmenší šanci svoji zbraň udržet. Ne že by na to měl dost odhodlání. Padl na kolena a fňukal o milost, slzy mu crčely ze strachem doširoka otevřených očí. 

Matně jsem slyšel za sebou Nailovo volání o pomoc. Určitě je zvládne sám. Je to dobrý voják. Kopnul jsem do uhrovaté tváře svého dřívějšího tyrana. Musel zemřít tak jako tak, a já si to hodlal vychutnat. Plivnul jsem na něj a usmál jsem se. 

On tasil dýku, a sekl po mně, spíš ze zoufalosti než se záměrem mě zranit. Evidentně byl pravák, ta rána by ale stála za nic i se zdravou pravačkou. Uhnul jsem, a popadl mu ruku tou svojí. Levou jsem pak vzal za jeho loket, a prolomil jej na druhnou stranu. 

Padl na zem. Brečel. Chtěl jsem, aby se zvednul, a bojoval dál. Ale on jen ležel. A fňukal. Kopl jsem do něj, a zavrčel. A on nic. Jen se tam choulil do klubíčka. A já čekal, kdy se dostaví to zadostiučinění, které mi náleželo. A ono nepřišlo. Ani potom, když jsem mu zběsile dupl na hlavu, ozvalo se křupnutí, a objevila se rychle se šířící kaluž krve. 

Ani potom, když jsem skolil k zemi zbylé dva bandity, kteří mezitím vzali Naila každý z jedné strany takzvaně do kleští, a nějak se jim povedlo se dostat přes jeho obranu. 

Ani potom. Když jsem ohledával Naila, kde je zraněný. 

Ani potom, když se mi ho nějakým zázrakem povedlo přivést zpět k vědomí, i přes to, že byl na pokraji smrti. 

Ani potom. Když jsem zjistil, že přežít sice může, ale chodit už nikdy nebude. Nohu měl na maděru, palcát jednoho z banditů se na ní podepsal, a krvácení z břicha jsem zastavil jen velice chabě. 

Rozhodně ne po tom, co jsme se vítězně vrátili do města se zprávou, že doly jsou čisté. 

Ani potom…

I když Nailo přežil, musel odejít z jednotky. Než jsme se dostali do města, bylo již příliš pozdě na kompletní uzdravení. Následky si ponese do konce života. Ten den jsem hrdost nepocítil.

P.S.: Děkuji všem mým předchozím komentujícím. Nedokážete si představit, jak moc mě Vaše komentáře povzbudily. Nebojte se prosím i případné negativní kritiky, chtěl bych příběhy o Broxovi vypilovat k co největší dokonalosti. Ještě jednou moc děkuji.