Brox, ork se špetkou cti

13. Zralec

 

Už skoro dva týdny prší, je mlha, a nebo hřmí. Nějak se mi to nechce líbit. Bouřky ve Zralci nejsou nic divného a neobvyklého, a nedokážu říct proč, ale už jsem pár dní jako na trní. Navíc jsme přišli o dvojici strážných, hlídkujících v lese, a ztratil se kurýr. 

Ostatní to dávají za vinu banditům, možná bude potřeba další čištění hvozdu. Ale já tomu nevěřím. Občas dobrovolně jezdím s hlídkou, a když odpočíváme, snažím se prozkoumávat les. V poslední době není ani moc zvěře. Když teda nepočítám vlky, těch je až moc. 

Nejspíš taky proto je tu zvířat míň. Ale nějaký hlásek vzadu v hlavě mi říká, že tím to není. Většinou poznám, co se v přírodě děje. Když ji jeden umí dobře pozorovat, dá se v ní číst jako v té nejlepší knize. A tohle nejsou jen vlci. 

 

24. Zralec

 

Dny teď většinou trávím tréninkem nováčků. Je jedna věc si osvojit ladné umění šermu a čestných duelů s žihadly. Ale bandita, nepřátelský voják, nebo divoké zvíře nebudou čekat na úklonu, nebudou čekat, až jejich soupeř tasí. Mezi soubojem a duelem je rozdíl, a oni to musí pocítit. 

Někteří z nich mě za to nesnáší. Pár chudákům jsem zlomil nos, a jednomu křuplo žebro. Ale jednoho dne mi poděkují. Občas trénuji i s Kae´ranem. Dávno už to nejsou výukové souboje, oba už si můžeme dovolit jít do střetu naplno, a každé zkřížení čepele je pro nás oba cenné, i když vyčerpávající.

Naet odjel do Kladivaru, města všech paladinských řádů, spolu s Udari, tak mám na tohle všechno dost času. Nevím proč, ale mám neurčitý pocit, že to má co dělat s Nae´thanielovou sestrou. Nedávno se tu zastavila, prý na příbuzenskou návštěvu, a ač nikdo nic neřekl, celá rodina Moudrých byla jako na trní. 

Sám jsem s tou ženskou měl co do činění. Byla milá a slušná. Navenek. Moje teorie se jen potvrdila, když jsem ji omylem zaslechl, jak Naetovi říká, že si pořídil hezkého domácího mazlíčka. Jestli prý umí i nějaké triky. A Moudrý, ani jeho děti, žádnou zvěř nechovají.

 

5. sklizen

 

Naet mne požádal, abych se tyto dny více držel po boku Udari. Nechci dělat předčasné závěry, ale myslím, že vím proč. V poslední době špatně spím, a nedávno jsem při svojí noční procházce zahlédl otevřenými dveřmi v pokoji u strážního stromu dětskou kolébku. Udari také v poslední době vyšívá malé erby na látku. Dost malé na to, aby se vešly na oblečení pro novorozeňátko. 

Nechci se ukvapovat, ale pokud tomu tak je, moc jim to přeji. Nevídám je v poslední době v dobrém rozmaru, a potřebují trochu štěstí. A i když nejsem členem rodiny, vím že jsem jim přirostl k srdci, stejně jako oni mně, a hodlám být tomu malému oporou, ať už mne bude vnímat jako služebnictvo, učitele, či nevlastního bratra. 

 

8. sklizen

 

Nešlo s tím nic udělat… Nešlo s tím nic… Já nemůžu… Nemůžu to napsat, nedokážu to.

 

 

Šlo s tím něco udělat. Neměli mne brát za svého. Měli tehdy vzít kohokoliv jiného, a nespoléhat se na orka. Bože, jak já se nesnáším…

 

 

 

Pro ty, co najdou tenhle deník, je můj. Toho orka co visí tady na stromě. Vezměte si z mých věcí, co chcete, už je nebudu potřebovat. Mohu-li vás poprosit o jednu věc, pohřběte mne v neoznačeném hrobě. A kdyby to nevadilo, rozřízněte mi břicho, a vložte do něj kaštan. Stará orská tradice, tak bude moje tělo alespoň k užitku na tomhle světě…

 

 

 

 

Praskla mi větev. Asi je to dobře. Teprve až v oprátce jsem si uvědomil, že nechci umřít. Asi. Ale jestli mám přežít, musím se někam nebo někomu vyzpovídat. 

Přišli v noci. Jak taky jinak. Doteď úplně nevím jak, se dostali skrz hradby, hlavní brána byla zavřená, když jsem utíkal, a branka zapečetěná zevnitř. 

 

Vzbudil mě křik. První moment jsem byl naštvaný, protože už jsem dlouho pořádně nespal, ale dnes jsem po večeři zabral jak nemluvně. 

Pak mi ale okamžitě naskočila husí kůže. Něco není v pořádku. Něco HODNĚ není v pořádku. Navlékl jsem si přiléhavou zbroj z kožených plátů a šupin, sundal meč a štít ze stojanu a vyrazil kupředu. 

Instinktivně jsem vyrazil rovnou ke komnatám Moudrých. Po cestě jsem zahlédl strážného, který vypadal, jako že se opírá o zeď a spí. Jeho otevřené oči a dvě ranky na krku mi prozradily, že nespí. Jeho kabát, zahákovaný o suk, bylo to jediné, co ho drželo na nohou. Život z něj dávno vyprchal. 

Naetův průchod byl otevřený, jeho pokoj prázdný, a do komnaty Udari se někdo vsekal sekerou. Obě dvě místnosti byly prázdné. Alespoň jsem tady neviděl žádnou krev. To jsem považoval za dobré znamení. Ale celá situace dobrá rozhodně nebyla. 

Zvuky boje mě zavedly až do trůnního sálu. Dvě postavy se zplihlými vlasy, a jak jsem později zjistil, velmi ostrými zuby, byly skloněné nad Kae´ranem, který stále ještě dýchal, obě zakouslé do jeho krku, každá z jedné strany, jako obří hladové štěnice. Prohnal jsem jednomu z nich meč krkem, a druhého odrazil štítem. 

Alespoň jsem se o to pokusil, ale netvor se zapřel, a odrazil mně ke kořenové stěně. Cítil jsem drcnutí hlavou o tvrdou kůru, a na moment jsem bolestí mrknul. Otevřel jsem oči dost včas nato, abych se lehce sklonil, a nad hlavou mi sekla dýka. 

Tlačil na mojí pozici, a já rychle ustupoval, nešlo s ním nic moc jiného. Snažil jsem se krýt štítem, ale ten hryzal byl rychlý, až moc rychlý, i na elfa, a vždycky se mu podařilo mne oběhnout a seknout z boku, a já ucítil, jak se mi šupiny zbroje dřou o čerstvou a teplou ránu. 

Vůně krve nejspíš netvora ještě víc rozdivočela, ale zároveň trochu polevila jeho pozornost, a tak se mi ho povedlo zalehnout. Stihl se sice zakousnout, vzápětí jsem mu ale zabodl do oka jeho vlastní dýku, kterou při tom upustil. Zavřískal, a já se nadzvedl, přiklopil jílec dýky druhou rukou, abych si příliš neublížil, a plnou vahou jsem do dýky narazil.

Klekl jsem, a se zatnutými zuby jsem si zatlačil na ránu, a bolest trochu polevila. Dokonce i krvácení trochu přestalo. Chopil jsem se svojí zbraně, a měl jsem konečně možnost si prohlédnout celou bitevní scénu ve zbytku sálu. 

Na zemi leželo několik jejich. Žalostně málo jejich. Spolu s nimi tam ale ležela i spousta našich. Někteří byli stále ještě naživu, a naříkali, brečeli, a nebo se jen snažili umřít rychle a potichu. Nad většinou z nich byli oni. 

Špičaté zuby, svítící oči, a krvavé sliny kapající z jejich mord. Viděl jsem Moudrého spolu s přibližně čtyřmi vojáky, jak drží formaci v rohu. Za nimi se krčila Udari s Ilith a Melao. Okolo nich kroužila ta nechutná hladová chamraď. Neprobíhal žádný boj. Oni měli jistou výhru. Bylo to jako pozorovat smečku koček, která si hraje s myší. Občas někteří z nich udělali bleskurychlý výpad dopředu, aby chytili jednoho z vojáků a vytáhli jej z řady. Podle těl okolo nich se jim tahle taktika několikrát předtím vyplatila. 

Mé a Moudrého oči se setkaly. Já i on jsme v nich měli strach. Jejich skupinka byla přes celý sál. Musel bych se dostat přes celý sál. Plný krvelačných stvoření, silnějších a rychlejších, kteří si tu podali celou lesní stráž v našem zámku. Já nechtěl utéct. Já vážně nechtěl. A mohl jsem ten den umřít hrdinskou smrtí, jakou si každý ork přeje. Ale jsem z části člověk, a něco se ve mně zlomilo. 

Naet to viděl. On to ve mně viděl. A trhnutím hlavy mi pokynul, abych utekl. V jeho očích bylo vidět, že je smířený se svým osudem. Že moje smrt by ničemu nepomohla. A já utekl. 

Ten den ve mně převládla lidská stránka. Ustrašený jsem se schovával po nádvoří. Brečel jsem. Měl jsem strach. A nemyslel jsem na nic jiného, než sobecky na svoje přežití. Obvykle ke mně v takových momentech přicházely vidiny minulosti, aby mi dodaly sílu. Ne dnes. 

Běžel jsem temným borem, dokud nevysvitlo slunce. Pak jsem se vrhl do potoka, a v panické úzkosti ze sebe smyl veškerou krev. Pak jsem vzal svoje věci na záda, zavázal je do pytle, a brodil se proti proudu, aby mě ani můj pach nemohl prozradit. 

Tři dny jsem se toulal hvozdem, než jsem došel k nějaké osadě. Za pár stříbrných jsem si koupil provaz. A šel vstříc svému osudu, který měl končit na větvi vzrostlého javoru. S pláčem jsem si vázal oprátku, za slov ukolébavky, kterou jsem občas slýchal Udari zpívat Melao a Ilith. Pomodlil bych se, ale žádnou modlitbu jsem v jejich jazyce neznal, tohle mi mělo být jediným rozloučením s jejich rodinou. 

Mojí rodinou, která mě přijala, i když jsem nebyl z jejich krve, a ani jsem to tak neměl cítit. Ale pouto, které jsem k nim měl, bylo příliš silné. Měl jsem říct Naetovi s Udari, že jsou mi rodiči, které jsem nikdy neměl.

Možná by se zhnusili, možná by mně nesnášeli jen za to, že mne něco takového napadlo. Ale nikoho bližšího jsem nikdy neměl. Vzpomínám si, jak sedím na větvi, smyčku na krku, provaz uvázaný. A pak jak skáču. 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že zemřít nechci, chytil jsem vyděšeně oprátku nad svým krkem, ale bylo pozdě. 

Nebo, mělo být. Namodralé světlo, které jsem neviděl poprvé, mi vyblesklo z rukou, a do provazu, který se jím také rozzářil. Ucítil jsem trhnutí, to sice ano. Ale dopadl jsem na zem. A upálená větev vedle mně.