Brox, ork se špetkou cti

Anotace: Brox žije na dně. Už nějakou dobu. A přišel čas to změnit.

23. Sklizen

 

Neříkám, že se mi daří. A neříkám, že jsem na sebe hrdý. Ale je to lepší než nic. Když se mi povedlo utéct, zkoušel jsem žít v divočině. A i když je tam klid a mír, jsem tam také já. Já, spolu s mojí hlavou. A myšlenky v mojí hlavě mi nedovolí být v klidu. Ne když jsem s nimi sám. 

Musel jsem někam do civilizace, někam mezi další lidi, ale žití mezi lidmi vyžaduje peníze. Nějakou dobu jsem se potloukal po ulicích, a dělal všechny práce, ke kterým jsem se dostal. 

Ale samota se na mně podepsala, a málokdo chtěl pobudu, kterým jsem se stal, na delší spolupráci. 

Tu jsem sekal dříví, zde pomáhal se stavbou domu, tu jsem tahal káru. Jednou jsem zkusil souboje v aréně. Na první pohled jsem si jim líbil, orský gladiátor je evidentně žádané zboží. A to až do chvíle, než jsem zjistil, že nedokážu tasit. 

Prsty jako by mne nechtěly poslouchat, a musel jsem se snažit, aby se mi do očí nevehnaly slzy. Ze slušnosti mi byl vyplacen malý obnos, který sotva stál za můj zlámaný nos a ránu na ruce, a bylo mi řečeno, ať už se zde víc neukazuji.

Ale i tak se sem tam se našel i nějaký ten zlaťák navíc. Možná by ale bylo lepší, kdybych neměl peníze, které jsem nepotřeboval. Brzy jsem totiž zjistil, že žal se dá dočasně utopit v chlastu. A dalších věcech. Na ulicích přijde člověk do styku se vším možným, a mne učarovalo vdechování výparů z jakési směsi mízy stromu, který jsem neznal, a halucinogenních hub. 

Pravda, přivádělo mne to do radostných stavů, ke kterým jsem neměl jediný důvod, ale i tak to byla jediná radost v mém životě. A to až do chvíle, než jsem si začal brát na dluh. 

Brzy jsem se ocitl v situaci, kdy jsem nebyl schopný svou závislost financovat. To vedlo k tomu, že za mnou všichni mí “přátelé”, kteří mi tak rádi dávali na dluh, přišli svůj dluh vybrat. 

Měl jsem dvě možnosti, dát svůj meč, štít a zbroj, jediné věci, které v mém životě ještě měly hodnotu, a nebo se přidat, abych si dluh odpracoval. Vybral jsem si to druhé. 

To s sebou neslo i jisté výhody. Měl jsem střechu nad hlavou, něco poskrovnu peněz, a stálý, i když omezený, přísun mého umělého štěstí. A tak jsem zde. Mé staré já by řeklo, že na dně. Pašuji “radost”, a vydávám se za podomního prodavače oleje… Jak jsem řekl. Nejsem na sebe hrdý. Ale žiju.

 

2. Větran

 

Letos přišel Větran brzy. Nezlobím se, horké dny mi jen přitěžují, daleko radši mám chladnější dny, a déšťivé počasí jako kdyby vždy na moment smylo mou minulost. A stejně tak mají rádi takové počasí i lidé, pro které pracuji. Takové počasí totiž na spoustu lidí přenáší chmury. A jak lépe zahnat chmury, než “radostí”. Dařilo se mi víc než kdy jindy, a poptávka stále stoupala. 

Často se stalo, že jsem lidem dával na sekeru. A často se také dělo, že jsem byl poslán jejich dluh srovnat i s úroky. Málokomu se chtělo vzdorovat, i přes strniště na mé bradě a přerostlé vlasy jsem stále vzbuzoval respekt, a nikdy jsem nemusel použít násilí. To bylo dobře. Nevím, jestli bych se k němu zmohl. 

Dnes to mělo být to samé. Byl jsem poslán vybrat náš dluh od nějakého elfa, který bydlel v boudě za městem a živil se žebrotou. Mělo být lehké ho poznat, mnoho jednonohých elfů v okolí nežilo. 

Toho elfa bych ale poznal, i kdybych byl slepý na obě dvě oči. Když jsem přišel k jeho chajdě, a zabušil na dveře, ozval se kupodivu známý hlas, který mě posílal nevybíravým způsobem pryč. Nedbal jsem, a vešel dovnitř. Na svůj úkol jsem napůl zapomněl. 

Přede mnou se otevřela jediná místnůstka domečku sbušeného z prken, sudů, větví a látky, vybavená haldou sena na spaní, několika miskami s vyžebranými zbytky, a špalkem, který nahrazoval stůl. 

Na kupě sena seděl můj starý známý. Nailo. I ten krátký čas, který jsme se neviděli, jej postaršil snad o sto let. Vrásek měl tolik, že jeho obličej vypadal jako poškrabaný kočkou, ruce hrubé od berlí, a nos a oči zrudlé od pití a vdechování radosti. 

Jen jsem tam mlčky stál, a zírali jsme na sebe. V jeho očích odpor, ke mně i k sobě samému zároveň, a zároveň apatičnost vlastní lidem, kteří holdovali “radosti”, ale již nějakou dobu se k ní nedostali. Nedokázal jsem ten pohled snést. Zavřel jsem dveře. A odešel. 

 

3. Větran

 

Dnes jsem se byl zeptat na Nailův dluh. Napadlo mne, že kdyby dlužil jen pár zlatých, nanejvýš desítek zlatých, tak bych mohl jeho dluh vyrovnat, a zároveň tím alespoň trochu očistit sám sebe. Bylo mi ale jasné, že smazáním dluhu se Nailova situace jen tak nezlepší, i když jsem si to namlouval. 

O to méně jsem si byl svým plánem jistý, když jsem zjistil, že Nailův dluh se vyšplhal na pět set zlatých, po připočtení úroku. Takové peníze neseženu, ani kdybych prodal vše, co mám na sobě, natož z mých nuzných úspor za poslední dva měsíce. 

 

5. Větran

 

Mám plán. Zní to šíleně. Ale je to plán. A když vyjde, možná dám Nailovi šanci na lepší život. Dnes jsem vymáhal dluh z jakéhosi šarlatána. Úlisný chlapík, ale dlužil jen několik zlatých, které jsem se rozhodl zaplatit za něj. Nabídnul mi totiž něco, co sice samo o sobě nejde prodat, ale cenu to mělo. Informaci. 

Prý cestoval spolu se dvěma kupci, které hodlal odlehčit od jejich některých pozemských statků, když je přepadla skupinka skřetů, doprovázená ogrem. Vzali vůz, koně, i kupce, a utekli do lesa. Bůh ví, co všechno mohli vézt. Ale na Nailovo vykoupení by to snad stačit mohlo. 

 

6. Větran

 

Šel jsem po cestě až k místu, které mi slizoun popsal. Netrénované oko by si nejspíš stop po boji ani nevšimlo. Ale ohlá tráva, rozrytý mech a místy i kola od vozu mi prozradili, kudy se mám vydat. Na jednu stranu jsem se bál, že zase zamrznu. Že nedokážu udeřit. Ale třeba se mi povede se k nim dostat nepozorovaně. 

Jeskyně. Nijak mne to moc nepřekvapilo, ba naopak, dalo se to čekat. Schoval jsem se do vysoké trávy na pahorku, a čekal. Vybatolilo se pár skřetů s oštěpy, kteří se vydali na sever. Krása. Ale to nebyl můj cíl. Já si hlídal, až vyleze ogr, a odejde někam pryč. Skřety zastraším. Nebo přemůžu. Ogra nejspíš ne. 

Trvalo to déle, než bych chtěl, ale i tenhle kousek se eventuelně vyvalil na čerstvý vzduch, možná aby se napil, najedl, vykonal potřebu, vlastně mi to bylo jedno. Důležité pro mě bylo, aby odešel, a ne se potuloval okolo. Mezitím se vrátili skřeti, chvilku s ogrem brebentili, a pak spolu odešli. To byla moje chvíle. 

Zelená kůže v trávě splývá celkem dobře. Skrčený jsem přeběhl k jeskyni, hlídajíc si okolí. Ogr i skřeti byli dávno mimo můj dohled. Naposledy jsem se rozhlédl, a vklouzl do jeskyně. 

Skřetím i ogřím očím nevadí tma, ale orkové mají stejnou výhodu, a tak šel můj sestup celkem tiše, až jsem se dostal ke vchodu do většího prostranství, a schoval jsem se za krápník. 

Přede mnou se rozprostíral klasický skřetí pelech, haldy slámy, listí a oblečení na spaní, poházené kosti a tretky na zemi. V jeskyni byly dvě malé postavy, které se potloukaly okolo mršiny koně, pověšeného na kůl, který možná částečně sloužil jako totem, a vyvrhovaly vnitřnosti. Další dva leželi v kůžích, doufal jsem, že spí. 

Na druhé straně jeskyně, byli k sobě dva svázaní půlčíci, a seděli na zemi. Za nimi byl odstavený vůz, téměř nepoškozený, i s druhým koněm, který byl uvázaný k velkému balvanu. Dobře. Kdyby se mi povedlo dostat se k nim blíž, možná by se mi je povedlo i osvobodit, za předpokladu, že oba žili, což by mohlo znamenat odměnu navíc, ale kdo ví. 

To bych ale musel přes otevřené prostranství, a k tomu by mi musela sakra přát štěstěna. V tom jsem uslyšel skřetí vřískot zezhora z chodby. Zelená kůže v tráve splývá celkem dobře. Je celkem jedno, jestli je skřetí, nebo orská. Ti šmejdi nejspíš měli nahoře zvěda, nebo dva.

Nebyl čas čekat, nebo se rozmýšlet. Vyrazil jsem kupředu. Povedlo se mi tasit meč, a přiběhl jsem k prvnímu skřetovi, který se sotva stihl vzpamatovat. Těsně před skřetem jsem se zastavil. Vypadal vyděšeně. Netvářil se, že by kladl odpor. Zastavil jsem, zuby zaťaté, ale ruka s mečem mi poklesla. Tihle malí lidičkové živořili v divočině jak nejlépe uměli.

Než se mi ale tělem rozšířil soucit, zadrnčela struna, a já se tak tak schoval za štít, abych unikl šípu z kuše, který vystřelil druhý skřet. Do té chvíle jsem přemýšlel o tom, že mi přece zlato nestojí za zabití inteligentní a civilizované bytosti. A bylo tomu tak. Nestojí. Zato se ve mně ale probudil instinkt, který už jsem dlouho nepocítil.

Tihle malí šmejdi neměli jediné právo okrádat lidi, připravovat je o život, jen kvůli jídlu a cetkám. Myšlenka na zlato byla ta tam. Zato jsem věděl, že musím ochránit půlčíky za každou cenu. Neovládala mne vypočítavost, ale čest, o které jsem si myslel, že mě dávno opustila.

Skřet blíž u mne mi to usnadnil tím, že mne bodl kostěným nožem do holeně z boku. Vykřikl jsem bolestí, a švihl mečem, který se zasekl do ošklivé poloplešaté gobliní hlavy. Druhý již přebíjel kuši. Zasadil šíp. Namířil dopředu, a vystřelil.

Šíp vyletěl do stropu, protože se mi povedlo kuši těsně před tím naklonit štítem směrem nahoru. Skřet začal couvat, nebo se alepoň pokusil. Než tak udělal, přišlápl jsem mu nohu, otočil si meč v ruce směrem dolů, a záškodníka zabodl. Zakřičel, a začal se vleže plazit směrem dozadu. Již dávno jsem vyšel ze cviku, a nezasáhl jsem tak, jak bych si představoval. Stále to ale stačilo na to, abych jej vyřadil z boje. 

Otočil jsem se, abych se postavil nově příchozím. Dva skřeti s oštěpy se vyvalili z chodby, a dva se začali zvedat z lůžek. Kdysi by pro mne byli čtyři skřeti vyrovnaným soupeřem. Dnes byli přesilou, a proto se mi v duchu ulevilo, když jsem ty dva neozbrojené spáče viděl zvednout se a utéct tunelem pryč. 

Zbylí dva, strážní, kteří mi chtěli naběhnout do zad, si situaci takžéž uvědomili, a pomalu se stáhli mimo můj dohled, nejspíš za dvojicí utíkajících skřetů. Asi jsem musel vypadat dost odvážně, když jsem naběhl do skřetího hnízda. To, že si mou pošetilost spletli s odvahou, nebyl můj problém.

Zdaleka jsem však neměl vyhráno, a rychle jsem si spočítal své možnosti. Jeskyni právě opustili čtyři. Další tři byli s ogrem na lovu, a pokud se vrátí tahle skupina, pak jsem zahodil svůj život zbytečně. Bylo mi jasné, že ti čtyři budou čekat nahoře. A že budou rychlí. Mě by mohli stačit, a půlčíky doženou určitě. Bylo potřeba vymyslet plán, a bylo potřeba jej vymyslet rychle.

Dva čekali nad jeskyní, připraveni svrhnout na nás balvan. Ti ozbrojení oštěpy byli schováni ve vysoké trávě. Předpokládám, že nás měli dorazit po tom, co mi balvan rozdrtí kosti. A možná by se jim to i povedlo, kdybychom tryskem nevyrazili z tunelu na koni. Jeden se sice pokusil vsadit na štěstí a vrhnout oštěp, ale ránu jsem vykryl štítem, a projeli jsme kolem nich dřív, než nám ti nahoře zasypali hlavu kamením.

Periferně jsem viděl, jak toho bez oštěpu zasáhla šipka z kuše. Půlčíci se během mého krátkého plánování vyzbrojili tím, co našli po jeskyňce, a pálili po skřetech z kuší. Ten silnější z nich, který skřeta zasáhl, se vítězoslavně zasmál, a poslal skřeta do prdele s takovým svérázem, až jsem si říkal, jestli v sobě ten pacholek nemá trochu trpasličí krve. Byli jsme volní.

Na okamžik.

Příště budu myslet na to, že skřetí žabikuchy můžou být otrávené všelijakým svinstvem. Během chvilky jsem ucítil, že jed začíná působit,  jak mi ochabují nohy, a já se poroučím do boku k zemi. Kdybych nebyl pevně v sedle, možná bych s sebou na zem nestrhl i koně a oba půlčíky. Kůň se zvedl, oklepal, a splašeně odběhl dál, přirozeně že bez nás.

Tohle bylo zlé. Zakřičel jsem na půlčíky, ať utíkají. Ale sami věděli, že je skřeti doženou, a tak se pustili do střelby z kuší. Já mezitím ležel na zemi, a doplazil jsem se s ochablýma nohama ke štítu. Zuby jsem o sebe drtil bolestí, chroptíc námahou při každém přisunutí. V dáli jsem viděl na palouk vlézt ogra se zbývajícími skřety.

Alespoň umřu v boji. Ne možná moc důstojně, i tak to ale bude smrt za dobrou věc. Kdybych alespoň mohl stát, pomyslel jsem si, a chytil se za nohu, která v tu chvíli už neudržitelně pálela. Ten dotek byl jako pohlazení jarní rosy, jako vykoupání se v potůčku po náročném dni na slunci. A bolest na chvíli přestala.

Překvapený jsem zjistil, že se ani nevrací. Zato se mi do nohou vrátil cit. To už byli skřeti u mě. Škodolibě okolo mně kroužili a posmívali se mi řečí, které nerozumím, jistí si svým vítězstvím nad paralyzovaným orkem. Jaké asi muselo být jejich překvapení, když jsem se odrazil do kotrmelce směrem dopředu, srazil při tom jednoho k zemi ramenem a naslepo sekl mečem široce do boku, což, jak jsem zjistil, zasáhlo jednoho z nich do krku.

S nově nabitou silou jsem rychle zhodnotil situaci. Nebyl čas se divit mému zázračnému uzdravení. Tři tady, a tři s ogrem tam. Dobře, pořád to nebylo nic moc, alespoň se do nich ale můžu pustit postupně, a zemřít až v boji s ogrem, to už je dobrá smrt.

Zadrnčela kuše, skřet zaječel a chytil se za hruď, padajíc k zemi. Dobře, vypadá to, že půlčíci to se mnou ještě nevzdali. Když se oba dobře trefí, třeba ogrovi vypíchnou obě oči a já pozabíjím jen pět skřetů a pak utečeme… Hlavou už se mi honily pološílené myšlenky, a začal jsem se smát smíchem muže, který nemá co ztratit.

Pode mnou byl stále svíjející se skřet, sražený mým kotrmelcem. Měl sice kopí, to ale bylo moc dlouhé na to, aby jej na mne na tak krátkou vzdálenost namířil, alespoň ne hned. A tak jsem sekl po posledním skřetovi z téhle skupinky. Kdyby ten šmejd nebyl připravený, a nevyrazil mi meč z ruky, mohl jsem si na vteřinu dvě odpočinout.

V tu chvíli mi ruply nervy. Viděl už jsem jenom rudě, u huby jsem měl krvavou pěnu, ale cítil jsem, že předkové jsou se mnou. Pustil jsem štít a hodil jej po skřetovi. Bohužel pro mě uskočil, s celkem minimální námahou. Bohužel pro něj zaměřil svou pozornost na štít, ne na mě. Když se po mně ohlédl zpátky, bylo už pro něj pozdě.

Skřeta sraženého kotrmelcem jsem držel za torzo, a vrhal jej po jeho kolegovi. Oba zakvičeli jako podsvinče, srazili se, a padli k zemi. Než se stačili rozplést a zvednout, projel jimi oběma najednou můj meč, a přikudlil je k zemi jak kuře na rožeň. Bože já si to užival. Po dlouhý době jsem jen nepřežíval, ale žil naplno. Mečem jsem zakroutil, zvedl se, a poslal je šecky doprdele. V totálnim rauši jsem zvedl šutrák ze země, a mrdnul sem ho po skřetech s vogrem, který vode mně byli už jenom na tři flusy daleko. 

Pokavaď je jeden z půlčíků druid, tak mi to dodnes neřek. Zemětřesení jsem ten den taky nepozoroval, a “radost” jsem si na ten den vodepřel, abych měl čistou kebulu. Proto mě celkem překvapilo, když spolu s oblázkem, kterej dutě klepnul do ogrovo šišky, vyjely ze země čtyři budry jak kráva, obepnuly ogra, a zastavily toho špekouna v pohybu. Hystericky sem se začal smát. Je to tady. Ten jed se přesunul z nohou do mozku, a já mám vidiny, nebo mi z toho mrdlo v palici. Měl jsem to v piči. 

Ty tři malý kokoti se zastavili, co jako dál, a já mezi ně vlít jako blesk čéče, švihal sem mečem tam a sem a sundal je jak hovno. Jednomu tomu malýmu pičusovi sem vykop zuby. Druhýho sem srazil tim držákem vod meče, no, jak se tomu řiká, topůrko ne, jílec. A rozpůlil mu šišku. Vogr se tam furt ňák motal v tich šutrech, a nemoch vylízt. Tak sem si vychutnal toho třetího zelenáča, a domlátíl ho na zemi.

Vogr zatim ňák vyles, a mně se zas po dlouhej době rosvítil meč a dal sem mu šlupku po koleni a pak druhou na ceck. Řval jak hovado, tak sem mu aj palici vodštíp a pak sme nabrali ten jejich vozejk vjecma no a svištěli sjme dohajzlu.

A ve mněstě mně klucí pozvali do hospody na pívo, jeden se menuje Malkolm a druhej už nevim, tak mu řikám prcku a jeho to mrtě sere. A tak se to tu snažim v hospodě ňák dosesmolit do notesu ale moc mně to už nejde. Ty vole co takovej pulčik vydrží vypít to je neskutečný todle. Ale mám radost. Jo a klucí maj knihovnu tady. Sem jim říkal že sem todle chtěl udělat pro kamaráda že dluží peníze a je úplně v prdeli a prcek řek že to ňákvyřeší. 

 

7. Větran

 

Cítím se trochu trapně. Ode dneška jsem si dal zásadu, že nebudu dopisovat deník v putyce. Skvrny od pití už se mi vyčistit nepovedlo. Ale můj problém je z velké části vyřešený. Malkolm s… tím druhým mi dali dostatečnou odměnu na to, abych vykoupil sebe i Naila z našich dluhů.

Dokonce to vystačilo i na menší očistu v klášteře, na kouzlo, které by nás mělo zbavit našich závislostí. A do třetice všeho dobrého, nabídli Nailovi práci u nich v knihkupectví, na kterou by měl víc než stačit. Mě byl také nabízen pracovní kontrakt. Ale nevím. To dobrodružství mi nějak zachutnalo…