Brox, ork se špetkou cti

 

13. Větran

Tak dobrá, proč to nezkusit. Výbavu mám. Zkušenosti taky. Už mi chybí jen úkoly. A ač jsem nedospěl tady, jako malý jsem tu žil a slýchával příběhy velkých hrdinů. Vím přesně, kam vyrazit. 

V hospodě bylo celkem prázdno. Několik místních si v tichosti vychutnávalo svůj trochu brzký oběd, a lokál krásně voněl brambory, rybou a poctivou zeleninovou polévkou, která bublala nad ohněm. Za servírovacím pultem stál na štokrli pan majitel, čistil sklo, a něco si mumlal pod své husté trpasličí vousy, po očku sledujíc dvě obsluhující děvčata, zda příliš neodpočívají. 

Chvíli jsem se pozastavil u místa, kde jsme včera s Malkolmem a jeho společníkem oslavovali naši nově nabytou svobodu, a přesvědčil se, že jsem po sobě nezanechal nic, co by… mi mělo u hospodského vysloužit špatné jméno. Židle i stůl však vypadaly neposkvrněně. A tak jsem se usadil k jinému stolu v temném rohu, nasadil si kápi, a tvářil se tajemně, opírajíc se o svůj meč v pochvě. 

Netrvalo dlouho, a přišlo jedno z místních obsluhujících děvčat. Naporoučel jsem si tuplák piva s trochou medoviny na chuť, a misku polévky s chlebem. Po včerejším výkonu mi řádně vyhládlo, a jídlo vonělo po celé hospodě. Dojedl jsem, poručil si další pití, a čekal. 

Někdy okolo západu slunce se mě přišel hospodský zeptat, jestli čekám na někoho konkrétního. Odvětil jsem, že jsem se přišel podívat po nějaké práci. Chvíli se na mě zvláštně díval, a nabídl mi, že mohu pomoci v kuchyni. S úsměvem jsem odvětil, že nehledám tenhle typ práce. 

 Vysloužil jsem si tím další moment napjatého a zvláštního ticha. A pak se srdnatě rozesmál, tak jak to dokáží jen trpaslíci. Když se dochechtal, utřel si slzy, a oznámil mi, že takhle to již dávno nefunguje. V knížkách možná ano, ale my nejsme v knížce, no ne? Jestli hledám pravou dobrodružnou práci, mám se jít poptat k městské stráži. 

Trochu naštvaný, že jsem promrhal celý den, jsem po několika nasměrováních došel k hlavní strážní věži. Městské prapory pleskaly o kameny omšelé zdi, a jako by už tak trochu pochmurný a zamračený večer nebyl dost depresivní, začalo trochu mrholit. 

Ač mi jindy déšť nevadí a lehké bubnování kapek na ušlapanou cestu by bylo dokonce trochu uklidňující, nechtělo se mi úplně promoknout. Zabušil jsem tedy na těžké dubové dveře, a po malé chvilce se otevřel průzor se strážným, ptajícím se co potřebuji. V rychlosti jsem odvětil, že nějakou práci, a byl jsem vpuštěn dovnitř, abych si uklidňující bubnování kapek užil ze sucha a tepla věže.

Po několika prošlých chodbách a vystoupaných patrech jsem byl uveden do malé, ale celkem útulné kanceláře. Pokoj měl hřejivý naoranžovělý nádech od plápolajících polen v krbu a několika svíček, a voněl medem a meduňkovým čajem, vařícím se v železné konvici nad ohněm. 

V křesle u okna seděl mladý poloviční elf s bílými vlasy po ramena v mořsky modrém kabátě s našitými koženými pláty pro ochranu. Posunul si brýle na spodek nosu, když jsem vešel, a zaklapl tlustou knihu s koženými deskami, do které cosi zapisoval.

‘Koho to sem čerti nesou takhle k večeru’ pronesl, avšak s lehkým náznakem úsměvu. ‘Prosím’ pokývl hlavou směrem k jedné z židlí. ‘Nějaká žádost o práci’ sdělil mu strážný, a bylo mu pokynuto, že může odejít. 

‘Nevypadáš jako typ, který by se chtěl dát ke stráži. Kouká ti to z očí.’ pronesl s vševědoucím úsměvem, který mu neopouštěl tvář. ‘Ale musím tě zklamat, místní populace obřích krys ve sklepech je držená v bezpečné míře.’ zazubil se, evidentně pobaven vlastním vtipem. 

‘Něco by se samozřejmě našlo. Já a moji chlapci na tyhle práce nemáme buď čas, a nebo kapacitu.’ znovu zašustěly stránky předtím zavřené knihy, a půl-elfovy oči si pročítaly několik poznámek. 

‘Jestli jdeš po penězích, můžeš stopovat obry. Není potřeba je zabíjet, ale úplně bezpečná práce to taky není. Místní cech alchymistů se nás poptal, jestli bychom nedokázali donést… no, řekněme tělesný odpad, ale začerstva, dokud se do toho nepustí červi a podobná havěť to nerozvrtá. A na tohle já svoje kluky uvolňovat nebudu, ani nemůžu, i kdybych chtěl.’ zvedl na chvíli oči od knihy směrem ke mně.

Už už jsem si počítal, co by se dalo s větším obnosem peněz udělat. Ale zastavil jsem se uprostřed představy o novém zdobeném meči, koni a panošovi. Tohle já přece nepotřebuji. Chci přece pomoct lidem. A přepych zrazuje. Pár takových prací, a zkysnul bych jako pupkatý štamgast po hospodách, nebo hůř, lakomec, kterému nejde o nic jiného. ‘Ne.’ řekl jsem. ‘Nic takového. Chci konat dobro. Jakkoliv to zní zvláštně, když to teď říkám nahlas. Penězům se bránit nebudu, ale daleko radši přijmu vděk lidí.’

‘A můj děda se živí jako bankéř pro draky a jejich poklady. Ale jak chceš. Na, vezmi si zlaťák, ať se ti ve svatyni podívají na hlavu. Pokud tě to nepřejde ani potom, pak můžeš zkusit tohle.’ Chvíli jsem zíral na list plný poznámek. Pak jsem jej zastrčil do kapsy, přikývl, a vyrazil ven.

 

14. Větran

Na druhý den jsem u místního kováře pořídil něco málo okovaných oštěpů, řetězů, a pár sklapávacích pastí. Nevyrovnaly se sice očarovaným elfským smyčkám, ale nebyl jsem úplně v pozici, kdy bych si mohl vybírat. Na trhu jsem pak ještě pořídil něco málo zásob, rozloučil se s Malkolmem a, jak jsem zjistil, Shawnem, a vyrazil.

Několik dní jsem se trmácel skrz luka a lesy, až jsem došel ke kopci s majestátním modřínem na vrcholku a pomníčkem u stezky, k cíli mé cesty. 

Za kopcem se rozprostíral hustý černý les plný smrků. Když půjdu po cestě, narazím na dřevorubeckou osadu u malého jezera. Pokud mne dřív neuloví to, co mám ulovit já. 

Pomalu jsem se plížil lesem, cestu na dohled dost na to, abych ji neztratil. Oči mi lítaly z jedné strany na druhou, oštěp v ruce, štít ve druhé. Se zatajeným dechem jsem využíval všechny smysly. Byl jsem zase jako doma. Když pomenu nebezpečí, které tady hrozilo. Takže… Když tak o tom přemýšlím… Úplně jako doma…

Myšlenky na chmurnou minulost zahnal zvuk, který v lese vyčníval jako nemrtvý ve svatyni. Dětský pláč. Přidal jsem do kroku, ale ne příliš, abych se případně nedostal do nežádoucí situace. 

Přibližně devítiletý chlapec se toulal po cestě, přes slzy sotva dýchal, a vystrašené oči civěly do černoty hvozdu. Zrzavou čupřinu měl plnou malých větévek, rozcuchanou, a na obou rukou spoustu škrábanců, jak běžel trním. Chvíli jsem se rozmýšlel, zda na sebe upozornit, nebo ne. 

Dusot za mými zády tohle dilema vyřešil za mě. Otočil jsem se a nastavil oštěp vstříc stínu letícímu vzduchem ke mně. Dopadl na mě těžce pár předních končetin, a zaryl se do mě drápy, které ze mě střídavě začaly rvát zbroj spolu s kůží. Přímo nade mnou zela rozevřená morda plná slin, z jejíhož horního patra čněly dva dlouhé zuby. Rezavá srst s hnědými fleky se chvěla, jak do mě obří kočka s tělesnou stavbou medvěda zarývala všechny své přirozené zbraně. 

Nebyl čas se ale rozplývat nad tímhle exemplářem šavlozubého tygra. Nebo to také mohl být poslední okamžik. Párkrát jsem naslepo bodl oštěpem. Neměl jsem dobrý úhel, ale stačilo to na to, aby ze mne tygr seskočil, udělal okolo mě půlkruh, a vrhl se na mne znovu.

Hodil jsem oštěp, který se zabodl do hrudi zuřivého predátora. Ten, jakoby si rány ani nevšiml, pokračoval v rozběhu, a vrhl se na mě. Dokonce i oštěp vypadl, jako by nic. Ale tentokrát jsem byl připraven. 

Jeho tlapy tentokrát dopadly na můj štít, který jsem si bleskurychle strhl ze zad. Druhá ruka zasvištěla spolu s dýkou, kterou jsem švihl po tygrově oku, a trefil jsem, uskakujíc přitom do strany. Druhý skok byl ale příliš rychlý, a netvor mne znovu povalil, a jal se mi hryzat do štítu. Měl jsem kratičký moment, než se přes něj dostane, a pak je u mojí tváře. Musím rychle udělat výpad dýkou, a znovu ho odrazit. 

Daleko rychlejší však byla špice oštěpu, bořící se do šelmina stehna. Tygr uskočil, a otočil se přímo na chlapce, který i přes veškerý svůj strach popadl tu chatrnou zbraň, a rozhodl se mi pomoci. 

Viděl jsem, jak kočka krčí zadní nohy, aby se odrazila. Svaly se zavlnily, jak se huňaté tělo, dvakrát těžší než já, odlepilo od země, a řítilo se vzduchem s burácejícím řevem na hocha. Zahnuté drápy namířené na jeho pihovatý obličej, připravené jej zbavit kůže, aby se do něj mohla zakousnout zubatá morda a vyrvat mu lebku i s páteří. 

Ze země vyrazila změť kořenů, narazila do tygra jako beranidlo, a vyzdvihla jej do vzduchu, jen aby se zahnula do oblouku a udeřila s tygrem o zem za ohromně hlasitého nárazu. To ale nebyl konec, kořeny se nezastavily. Místo toho se smýknuly do pozice vodorovné s terénem, a drtily tygra proti hlíně, orajíc s ním několik stop hlubokou brázdu, jak jej tlačili směrem od nás. Ozval se řev, jak se jedna z tlap zachytila o blízký strom a přitáhla se, maníc se ze sevření kořenné pěsti, a zubatý útočník se dal zběsile na útěk.

Celý zadýchaný jsem se díval střídavě na mizející tvar bestie, která nás málem oba připravila o život, a na sebe. Teprve až teď jsem si totiž uvědomil, že mám ruku celou zelenohnědou od mechu a hlíny, jak jsem hrnul svoji vlastní menší brázdu, moje ruka během boje kopírujíc pohyb kořenů. Nebo spíš… Kořeny kopírujíc pohyby mojí ruky. 

Nechápal jsem to. Nikdy jsem se do učení k druidům ve své domovině nedal, a talent jsem také nikdy neprojevoval. Až tedy na ten souboj s ogrem. A některá má zázračná uzdravení. A další podivné menší události v mém životě. Na to ale bude čas pomýšlet později. Musel jsem se dostat do vesnice, dokud byl predátor zastrašený. Sebe a toho chlapce. 

‘Dej to sem.’ zavrčel jsem a vytrhl mu oštěp z ruky. ‘Na to ty nemáš co sahat.’. Chlapec se zadíval do země, a já se zabručením odhalil kly v úsměvu. ‘Hrdina tvojí velikosti by neměl držet naostřený klacek. Hrdina jako ty potřebuje meč.’ řekl jsem, nyní již v plném úsměvu. Chlapcův obličej se rozzářil údivem a nadšením, když jsem mu vtiskl do rukou pochvu se svou čepelí. Poplácal jsem ho po rameni, a počechral mu vlasy, abych mu trochu vymetl větvičky. Byl čas jít.

Pokračování příště...