Brox, ork se špetkou cti

Vesnice byl až dost honosný název pro těch pár chaloupek, roztroušených na obou březích malého potůčku. Spíš šlo opravdu o původně dočasnou dřevorubeckou osadu, kam si místní drvoštěpové přivedli své rodiny, aby od nich nemuseli být odloučeni. 

Byla to škoda. Bez hrozícího nebezpečí to vlastně mohla být celkem idylické místo na život. Ale přítomnost nebezpečí se na místních podepsala. 

Už z dálky jsme slyšeli, jak strážný na věži buší kladivem o kravský zvonec, aby upozornil na nově příchozí. Věž samotná byla spíše improvizovaným hnízdem z provazů mezi dvěma stromy, kam se dalo vyšplhat po žebříku. Okolo vesnice byly haldy klád, vedle nichž stály povozy na koně, kterými se klády tahaly z lesa. Mezi domy byly zapíchlé naostřené kůly mladých stromů, které měly nejspíš sloužit jako provizorní hradba.

Během mého pozorování okolí se pod věží uskupila linie pěti dřevorubců. Defenzivně se postavili před vchod do vesnice, aby zastrašili případného nevítaného hosta. Jejich nedůvěřivost poněkud pookřála ve chvíli, kdy si všimli jednoho z jejich, kterého jsem vedl domů. Hoch se rozběhl směrem k nim, a po tváři se mu kutálely slzy štěstí. 

Vůdce dřevorubců, o hlavu je převyšující půlobr s potetovanou hlavou, na mě pohlédl, a děkovně pokývnl hlavou. Ostatní mezitím vzali chlapce pryč, aby se trochu uklidnil.

‘Díky. Sám?’ zeptal se hrubým hlasem, který zněl jako dva kameny drhnoucí o sebe, a kývl směrem ke chlapci. Přikývl jsem. ‘Otec ne?’ zkřivil ústa do smutného úšklebku. Zavrtěl jsem hlavou, a bylo mi hocha líto ještě o to víc. 

Pokynul mi rukou, ať jdu za ním. Zavedl mne do jedné z chalup, podle velikosti futer a stropu patřila jemu. Na kamenné podlaze byla trocha jednoduchého nábytku, a v každém z rohů zděný sloup, mezi nimiž byly podélně naskládány klády a tvořily zeď. 

Půlobr otevřel malá dřevěná dvířka v podlaze, a odhalil v kamenných základech malou studánku, ve které se chladil soudek a několik lahví. ‘Pivo, víno ostružina, pálenka. Chceš?’.

Souhlasil jsem. Pití mi opravdu přišlo vhod. Hlavou se mi honila spousta otázek, a bylo třeba si je trochu uspořádat. 

‘Dám. To ostružinové. Jsem Brox. Tohle je ten problém, kvůli kterému jste psali? Ten šavlozubý tygr v lese?’ zeptal jsem se, abych začal od nuly a postupně se k něčemu dopracoval. Půlobr se díval do prázdna směrem ke studenému ohništi při jedné ze stěn. ‘Trag. Nevím.’ odpověděl jednoduše. Nijak mi to neulehčoval. A trochu mě tím štval.

‘Promiň, ale snad víte, co vám útočí na vesnici. Snad jste si něčeho museli všimnout?’

‘Ne na vesnici. Okolí. Nás ne.’ Trag stále zíral do ohniště ‘Vozkové. Karavany. Poslové… Otcové se syny na lovu.’ pokývnul opět hlavou směrem, kam zbytek osadníků odvedl zrzka. ‘On první kdo přežil venku. Začalo v Zralci. Nikdy tady.’

To mi přišlo trochu divné. Dva měsíce šavlozubá kočka terorizuje lesy, a tady nic. Rozhodl jsem se trochu podívat po okolí. Tihle lidé toho moc nevěděli, kdyby ano, nepotřebovali by, aby tenhle problém někdo řešil za ně. 

Neměl jsem žádnou lepší stopu, a tak jsem se rozhodl vrátit k místu, kde jsme se potkali s tygrem. Po cestě mne napadlo, jak vlastně tygra porazím? Takovýhle kus se z pasti vyrve, a nevím, jestli jsem schopný jej porazit mečem. Myšlenky se mi vrátily na okamžik, kdy se se šelmou vypořádaly kořeny. Pokud jsem to opravdu byl já, tak to byla má nejlepší možnost. 

Sešel jsem trochu z vyježděné lesní silnice, a vyhlídl si práchnivý kůl, který kdysi býval stromem. Chvíli jsem se soustředil, pak jsem vyrazil kupředu, zabořil ruku do země, a vyslal zničující energii na trouchnivý kmen. Nebo, alespoň jsem chtěl. Realitou bylo spíš to, že jsem hodil chuchvalcem mechu, který ke svému cíli ani nedoletěl. A s magií to nemělo nic společného. Poblíž začala kukat kukačka, jako by chtěla okolí dát najevo, že se opravdu nemá čeho bát, rozhodně ne ode mně. 

Absurdnosti situace rozhodně nepomohlo to, že se mi okolí začalo chechtat. To mne zarazilo. Čekal bych všechno, jen ne to, že se mi někdo bude smát. Došel jsem k místu, kde jsem podle sluchu odhadoval, že by se posměváček mohl schovávat. Nic. A nejen že nic. Povedlo se mi šlápnout na nějaký volnější kus mechu na vodou nasáté zemině, ujela mi noha, a spadl jsem obličejem do mraveniště. 

Okamžitě jsem vyskočil, a začal si oprašovat kousající hmyz, mezitím co se neviděný posměváček dusil smíchy. Tohle už bylo moc. Nevím, jak vyřešit úkol. Bestie je na mě moc velké sousto. Dřevorubci nic neví. Chlapcova otce jsem nenašel. Čaruju tady jako skřet se záchvatem. A ještě k tomu padnu držkou do mraveniště, a nějakej kretén se mně bude smát. Sáhl jsem po čutoře, abych si loknul trochu darovaného vína na uklidněnou. Jen abych zjistil, že se mým pádem odšpuntovala a byla prázdná.

‘DO-PRRR-DE-LE!!!’ zařval jsem si z plných plic a mrsknul vzteky čutorou. Čutora letěla, ve vzduchu vydala dutý kovový zvuk, jak do něčeho narazila, odskočila zase zpět a na zem. V místě, kde se nádoba zastavila v letu, se zhmotnila postavička kratší, než je můj meč, a padla s roztaženýma rukama a nohama na záda bez hnutí. 

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mi snad vzteky přeskočilo, ale i když jsem se štípnul, človíček tam byl pořád dál, nebo spíš človíčka. Z pod čepečku jí zpoza špičatých oušek čouhaly dva bílé copánky. Lehce pohnula hlavou, šilhajíc a snažíc se zaostřit na nějaký konkrétní bod, než jí hlavička zase padla. 

Polil mě stud, že jsem takovému stvořeníčku ublížil. Posadil jsem ji, opřel o strom, a sundal si tornu ze zad, doufajíc, že se neotevřela i čutora s vodou. Namočil jsem šátek, a udělal jí z něj provizorní obvaz na hlavu, a lehounce ji popleskal po tváři. 

Otevřela oči, zazubila se polonepřítomným úsměvem, a pitomě se uchechtla. ‘Musím si příště dát pozor na králíky. Asi už se začínají rojit, a to potom foukají tam a zase zpátky.’ řekla mi vážně, a já jen přikyvoval, jako kdyby to dávalo absolutní smysl. 

Čekal jsem, než se probere úplně. Předchozí úvaha ji evidentně zmohla, a dala si krátký odpočinek. Ač nebyla vzrůstem vysoká, v obličeji připomínala spíš dospívající dívku. Kdybych nevěděl lépe, tipl bych ji na půlčíka. Ale na to nebyla dost podsaditá, tělíčko měla spíš úzké, samá ruka, samá noha. Byla k půlčíkům asi to, co by byl elf k lidem. 

Když začala konečně přicházet k sobě, chvíli jsme se na sebe dívali. Pak na mě vyjekla. ‘Ty jsi mě trefil konví!’.

Na jednu stranu bylo dobře, že nemá výpadek paměti, nebo tak něco. ‘Čutorou. A já tě nechtěl trefit. A navíc ses mi posmívala, a i když netvrdím, že si to zasloužíš, vyprovokovala jsi mě k tomu ty.’

Skřítka vyskočila na padlý strom, a začala naštvaně pochodovat sem a tam s rukama za zády. ‘No dobře, dejme tomu. I když ne, víš co? Nebo ne, prosímtě, poslouchej mě chviličku, potřebuju, abys mě chvilku poslouchal, slibuješ?’ zabrebentila, skákajíc sama sobě do řeči.

Slíbil jsem, a v zápětí od té zubejdy přišla žádost na to, abych si zažongloval se šiškami, které se válely opodál. Poslechl jsem, ač jsem nikdy nežongloval, a ač jsem žonglovat ani trochu nechtěl. Ale ve chvíli, kdy to řekla, jsem se pustil do artistického čísla. Moje tělo nezajímalo, že mu hlava říká, že to nemá dělat. Moje tělo si teď totiž dělalo tak trochu co chtělo. 

Ta malá mrcha se zařehnila, a poručila si, ať mluvím jen s jazykem vyplazeným ven, co to půjde. 

‘Nef ně bejf potffofo’ pokusil jsem se říct přísně, ale jazyk mi na to překážel až moc. A holka se bavila až moc na to, aby mě jen tak nefala bejf. Po tom, co se pobavila, luskla prsty, a šišky mi spadly na zem. ‘Tak jo, myslím, že jsme si kvit.’ řekla, a nabídla mi ruku na potřesení. Trochu uraženě jsem si s ní přece jen potřásl, protože jsem netoužil po dalším cirkusovém vystoupení. 

‘Já jsem Frída. Kdo jseš ty? A co tady vlastně děláš?’ zapípala zvědavě. 

‘Brox. Zdejší dřevorubci mají nějaké problémy, tak se je snažím vyřešit. Poslyš…’ napadlo mě, a podezřívavě jsem se zeptal. ‘Nemůžeš za ně ty, že ne?’.

Frída se zamyslela. ‘Občas jim odčaruju z piva všechen alkohol, když se v noci potloukám okolo. To myslíš?’ tohle jsem opravdu nemyslel, a pověděl jsem Frídě, co jsem zatím stihl v lese zažít.

‘Tak o tom nic nevím. Nevíte o tom něco?’ houkla do stromů, a odpovědělo jí několik různých opeřenců. ‘Taky prej nic. Ale můžeme se zeptat přímo jeho, no ne?’ zeptala se mě, jako by byla mluva se zvířaty samozřejmost. Než jsem se stihl z jejích taškařic vzpamatovat, zapískala, a z křoví pomalu přiklusal vlk. Olízl Frídě obličej, a měřil si mě pochybovačným pohledem. 

‘Neboj se Zoubku, to je Brox, neublíží nám. My teď půjdeme s ním, najít tady v lese tygra.’ řekla, vyskočila vlkovi na záda, a čekala, kterým směrem se vydám, jako by jí vše dávalo perfektní smysl. Nebyl jsem si jistý, že s sebou chci někoho, koho neznám. 'Já ale nepotřebuju...' pokusil jsem se říct, než mi bylo skočeno do řeči. 'Prdlajs, potřebuješ. Po tom, co jsem tě viděla se utkat se stromem, by se ti mohla hodit pomoc i proti rozzuřenému králíkovi, nebo nedejbože, kdyby na tobě přištála moucha.'.

‘A navíc, jak si můžeš být jistá, že já vám nechci ublížit?’ zeptal jsem se. 

‘Jednoduše. Moje životní poslání je dělat si z lidí srandu. A jsem v něm sakra dobrá. ’ Frída se na mě otočila za jízdy, a zazubila se. ‘Občas nechám lidi usnout na pár dní, měním jim chleba na kus dřeva toho samýho tvaru, nechávám jejich koně, aby s nima uměl mluvit, ideálně sprostě, čím víc chaosu, tím líp. A daleko líp se tyhle věci provádí zlým lidem. Jednak jsou pak víc naštvaní, druhak si to zaslouží, a dobráci si to buď tolik neberou, nebo jsou z toho jen smutní. Takže jsem se rychle naučila rozpoznávat dobrýho člověka od zlýho. A u tebe se fakt nebojím.’ řekla, a já pomyslel na svojí minulost. Necítil jsem se jako úplně dobrý člověk. Ještě ne. Ale hodlal jsem to napravit. 

‘Pozor, bejt zlej, a dělat zlý věci, protože nemáš tak úplně na výběr, jsou nebe a dudy, aspoň v mejch očích!’ houkla po mě Frída, a já si pomyslel, jestli snad umí číst myšlenky. 

‘Umím.’ odpověděla mi. ‘Ale jen na chvilku, a hodně  matně. Jakože, nevím, co jsi měl dneska ke snídani, ani jestli jsi někdy přemýšlel o tom, jestli se dá oholit obouruční sekerou. Ale slyším to, o čem přemýšlíš zrovna v tuhle chvíli. A cejtím, že se utápíš v nějakých sebelítostivých blbostech. Nech toho a přestaň si hrát na nějakou tragickou postavu, to by byla nuda. Radši mi řekni, kdyby sis měl vybrat, chtěl bys radši milenku, u který ráno po vášnivý noci zjistíš, že jsou to tři skřítky v kabátě, a nebo že je to převlečenej chlap?’ absolutně jsem na takovéhle otázky nebyl připraven, a moje rozpačitost mi od ní vysloužila další dávku škádlivého posměchu. 

‘Poslyš, a když můžeš s tím tygrem mluvit taky, nemohla bys ho očarovat, aby úplně odešel?’ napadlo mě, jak jsme se tak šourali po cestě. 
‘To nejde, to by nebyla sranda.’
‘Ty bys to neudělala jen proto, že to není sranda?’ místy jsem si její přítomnost lehce užíval, ale tahle neochota mě trochu popudila. 

‘Nee, takhle to není. Kdyby to šlo, tak jo, klidně. Umíš čarovat Broxi?’. Chvilku jsem přemýšlel, a pak jsem přikývl. ‘Dobře, podle tvojí rozpačitosti v tom nejspíš nebudeš moc dobrej. To je proto, že nevíš, co je tvůj spouštěč. Každej kouzelník má nějakej spouštěč, bez kterýho to ven prostě nejde. Většinou jsou to silný pocity. Já mám spouštěč takovou tu dobráckou srandu, která nemusí být vždy dobrácká. Ale kdybych měla čarováním usilovat o pokoření světa, šlehání plamenů po příšerách, nebo uzdravování, tak nevyplivnu ani jiskřičku.' sdělila mi, a máchala přitom dramaticky rukama.

'Samozřejmě to záleží na situaci. Kdybych měla vyšlehnout plamen proto, abych lakomýmu sedlákovi tajně na dálku spálila kupní smlouvu, ke který donutil chudáka souseda, tak by to šlo. Kdybych chudáka souseda uzdravila, protože to znamená, že už zase může na svým políčku pracovat, a nemusí ho prodat lakomýmu sedlákovi, možná by to šlo taky. Ale nechtěj po mě, abych se vrhala do bitvy, nebo se stala kněžkou.’. To mi dalo důvod k zamyšlení nad mým spouštěčem. Než jsem se stihl ponořit do myšlenek, naskytl se mi povědomý pohled. 

Zoraná brázda, rozrytá půda, kupodivu žádná krev. Že bych měl až tak mizernou mušku? Nevadí. Stopy se mi povedlo najít rychle, tygr byl předtím vysloveně na úprku, neměl čas se plížit. 

Frída seskočila z vlka, a ukázala mu, kudy se dát. Tohle bylo o dost lepší, než muset sledovat zohýbanou trávu a otisky nohou v blátě. Až se rozdělíme, budu si muset pořídit psa.

‘Na to zapomeň. Mě se jen tak nezbavíš, typy lidí jako ty nemají to srdce, aby typy jako já zahnali a zlomili nám srdíčko. A to i ve chvílích, kdy tě budu otravovat. Mám tě přečtenýho. Takže se mě jen tak nezbavíš, dokud se z tebe nestane protivnej ochlasta, nebo něco takovýho.’ uklidňovala mě Frída. Mě to ale moc neuklidnilo, což jí jen přineslo další dávku potěšení. ‘Ale neboj, většinu času se budu bavit na někom jiným, slibuju.’

Šli jsme lesem, pro změnu potichu. Frída si zažertovala do zásoby a ani jí se teď nechtělo na sebe zbytečně upozorňovat. Šli jsme kolem vzrostlých buků, na nichž začalo hnědnout listí, a notně ho také bylo napadáno na zemi. 

Díky bohům za Zoubka, který nás bezpečně vedl kupředu. To jsem si říkal až do chvíle, než se Zoubek zastavil, začal čenichat okolo sebe, potom si sedl, a zmateně koukal. Tasil jsem pro jistotu meč, ale necítil jsem se v bezprostředním nebezpečí. 

‘Není. Prej prostě zmizel, stopa tu není cejtit.’ řekla Frída po malé promluvě s vlkem. ‘Jak to, že spolu vlastně mluvíte?’ napadlo mě. ‘Tobě přijde mluvení se zvířaty srandovní?’. 

‘Zaprvý mi přišlo srandovní, jak jsi byl vyjevenej, když jsem promluvila na ty holuby a kukačku předtím, takže taky. A navíc jsem se na tvůj účet pobavila trochu do zásoby, takže mám něco málo kouzlení v rezervě. Až si najdeš spouštěč, taky se naučíš si dělat zásoby. Eventuelně.’. Přikývl jsem. Vlastně to celkem dávalo smysl. Nebo alespoň začínalo.

Během Frídina vysvětlování jsem obhlédnul terén, a podařilo se mi najít jednu z tygrových stop. A od ní další. A pak další. Stačilo si změřit délku jeho kroku, a hledat v té vzdálenosti. Až jsem se dostal k místu, kde si náš vlčí stopař už nevěděl rady. Otisk se mi povedlo najít. A pak další. A další. A další. Než jsem se nadál, bylo vidět, kudy bytost šla. 

Stopy byly nerozeznatelné od lidských.

Frída přihopkala za mnou, vylezla mi na záda, a opřela si hlavu o moje rameno. ‘Dobrý! Jenom to teda nedává smysl. Leda bychom tu měli druida, kterýmu přeskočilo. No nic, zas můžeme po stopě. Zoubku, šup!’ seskočila, aby navedla vlka na novou trasu, a já odevzdaně následoval.

Zoubek čenichal, a čenichal. Než jsme se nadáli, dovedl nás k cíli. Zamrazilo mě. Před námi se tyčila strážní věž dřevorubecké osady. 

Pohlédl jsem na Frídu, abych se ujistil, že jsme v tom spolu. A nijak mne neuklidnilo, když jsem ji se Zoubkem neviděl ani po svém boku, ani v širším okolí. 

Pokračování příště.