Brox, ork se špetkou cti

Vískou jsem procházel jak na trní. Nevěděl jsem, kdo by to mohl být, nevěděl jsem, jaké může mít úmysly. Mezi domečky právě docházelo k malé oslavě. Zrzek, kterému jsem předtím zachránil život, seděl na ramenou šlachovitého chlapíka s podobně rudou hlavou a knírem propojeným s licousy. Ten s trochu nervózním úsměvem popíjel pivo, a vyprávěl ostatním.

Pravděpodobně se vrátil chlapcův otec. Což tedy znamená, že mu tygr v lidské podobě šel po stopě, a byl zaveden přímo do vesnice. Nebo to je někdo z vesničanů. Nebo mezi nimi žije někdo ve skrytu a utajení. O všech těchhle věcech jsem přemýšlel až do chvíle, než jsme se setkali pohledem. 

Bylo naprosto jasné, co se děje a nemohlo to být jinak. Chlap najednou ztratil svůj úsměv, a vyjeveně na mě civěl. Jindy bych nedělal ukvapené závěry, ale tady jsem si byl jistý. Teď na sobě jen nedat nic znát. 

Sedl jsem si k ostatním, abych se připojil do rozhovoru. Chvilku po mně zavrzala lavice pod vahou těžkého těla, a s hrubým smíchem mě okolo ramen objala Tragova svalnatá ruka.

"Našel?" zeptal se, a já po očku nenápadně sledoval nově příchozího. “Ne. Vůbec nic. Musel jsem to vzdát a vrátit se. Zítra se zase vyrazím podívat, jestli nebudu o něco moudřejší. Teď nás ale musíš seznámit!” kývnul jsem hlavou směrem k chlapcově otci, a natáhl jsem k němu ruku s přátelským úsměvem. Chlapíkovi se z mého neúspěchu evidentně trochu ulevilo, a potřásli jsme si. “Heldam. Zdravím tě Broxi, a děkuju ti za záchranu mýho malýho. Nevím, co bych si bez toho kluka počal.” řekl, a bylo cítit, že tuhle část myslí opravdu upřímně. 

“Tak ten je jasnej.” zašeptal za mými zády tenký hlásek. Trochu mě polil pot, a doufal jsem, že Heldam nic neslyšel. Trag si šel naštěstí nalít další tuplák, dle jeho chůze ne první, a dle jeho úsměvu ne poslední. 

“Co budeš dělat, když mu přeskočí tady?” polemizovala za mnou tiše Frída, a já se jí snažil rukou za zády gestem naznačit, ať jde kamkoliv jinam, nebo ať je zticha. 

Odpovědí mi bylo zahihňání, zarytí prstů do obou boků, až jsem poskočil, a pak klid. 

“Mladej říkal, že jste se tomu tygrovi ubránili spolu. To muselo teda bejt něco…” napil se Heldam, aby zakryl rozpačitost. 

“To teda. V podstatě neměl od začátku šanci, a věděl to, tak vzal do zaječích” pošťouchnul jsem trochu Heldama, a jeho lehce zaskočená reakce z mé upravené verze mi jen potvrdila naši teorii. 

“Noooo, teda ty jo, vy dva jste teda bojovníci…” pokračoval Heldam neohrabaně v rozhovoru. “Poslyš, Broxi, tak mě napadlo, co když ten tygr přece jen není tygr. Teda jako, přece jen se tu objevil teprve nedávno, docela z ničeho nic, co když… To není jenom zvíře. Já o těchhle věcech nic nevím, a mladej říkal, že jseš prej docela zběhlej v kouzlech či co.”musel jsem se kousnout do tváře, abych se nerozesmál. Pro klučinu z lesa, co mága nikdy neviděl, jsem asi v kouzlech zběhlý by. “Co když je to jen nějakej duch lesa? Nebylo by právě možná lepší ho jenom nějak magicky uklidnit, nebo tak něco? Co když on za to nemůže?”

Bylo celkem jasné, kam tím míří, a asi jsem mu to nijak nezazlíval. Možná bychom prostě oba mohli předstírat, že nevíme, o čem mluvíme. A já bych měl čas to nějak vymyslet. Najednou jsem viděl, jak se ze stolu, který rozhodně nebyl nijak nakloněný, začínají sunout malé makové koláčky, a po jednom mizet. A moje pozornost se na tuhle Frídinu čertovinu zaměřila natolik, že jsem si přestal dávat pozor na jazyk. 

“Jasně, že tě zku… teda ho zkusíme napřed nějak magicky uklidnit.” oba dva jsme celí zkoprněli. První vyskočil Heldam, evidentně celý vyplašený tak moc, že vlastně ani nezaregistroval mou preferenci mírového řešení, ve snaze ochránit svou identitu. 

“To Brox toho tygra na nás zavolal!” začal křičet Heldam. 

“A… A dává to smysl! Začnou se dít problémy, protože na nás útočí příroda v podobě tygra, a najednou přijde on, a přírodou ho jako jedinej z ničeho nic zažene, no není to divný? Jako jedinýmu se mu nic zázračně nestane. A pak jen přijde a shrábne odměnu za nic. A nebo se třeba mohl spřáhnout s nějakou, já nevím, lesní čarodějnicí, která třeba žije v lese a proklíná ty, co jí vyruší, a prokleli nás! Prokleli celou naší vesnici! Copak to nevidíte? Musíme ho vyhnat!”hulákal na své spoluobčany, a máchal před sebou dýkou, a ukazoval s ní na mě. 

Dost mě to zaskočilo, ale přece jen jsem zachránil Heldamova syna, na vesničany jsem udělal dobrý dojem. Tuhle situaci zvládnu zachránit. A opravdu. Trag vyrazil pomalu k Heldamovi, ruce napřažené před sebe v obranném gestu. A už by ho málem začal uklidňovat.

Kdyby před tím nenarazil do nějaké neviditelné zdi. Nebo, ani ne tak zdi. Zeď by jeho poloobří tělo vydržela. Tahleta zeď ale vypískla, zamotala se Tragovi pod nohy, a ten se na ni svalil. Z pod Traga se vysoukala Frída, a nervózně se uchechtla. “Ahoj?”

Po půl vteřině nevěřícného ticha se zvednul první z dřevorubců, zařval, a zvedl ruku se sekerou. S ním se strhla lavina rozčileného davu.

Stihl jsem zaregistrovat, jak odnikud vyrazil Zoubek, Frída na něj tak tak stihla naskočit, a utíkali jsme, co nám síly stačily. Okolo nás létaly kameny a klacky, a lesem se rozléhal nepříčetný řev. Slyšel jsem zasvištění nějakého většího předmětu, zakníknutí, a dopad na zem. 

Rychle jsem se otočil, abych se ujistil, že Frídě nic není. Zraněná nebyla. Ani Zoubek. Sítě nemají za úkol zranit. To má za úkol člověk, který ke stvoření v síti doběhne jako první. 

“Broxi?” zavolala se strachem v hlase. Nad ní se už už skláněl první z fanatiků, připravený oné “lesní čarodějce”, o které jistě mluvil Heldam, otevřít lebku. 

Byl jsem její jediná naděje. Viděl jsem jí v očích naprostou beznaděj. A rozhodně nebudu zabíjet nevinné vesničany. Vrhnul jsem se po Frídě, připraven ji přikrýt svým tělem. Přeci jen vydržím víc, a moje brnění taky něco zastaví. 

Skočil jsem, narazil do Frídina tělíčka, ale místo toho, abych cítil náraz zespoda a posléze sek zezhora, jsem pod sebou nahmatal nakypřenou půdu, která se provzdušňovala víc a víc. Otevřel jsem oči dost včas na to, abych viděl, jak se půda v mžiku sune dolů, těsně před mým dopadem. Pod námi se otevíral tunel, a kořeny nás táhly dovnitř, chráníc nás před údery seker. Jak rychle se tunel pod námi otevřel, tak rychle se nad námi zase zavřel, a mi chvíli padali, chvíli se kutáleli po zemině, pak chvíli zas padali, a najednou náraz, plesknutí, a studené mokro. 

Byli jsme v totální tmě. Okamžik mi trvalo, než jsem se ve vodě vzpamatoval, kde je nahoře, a kde je dole. Moje máchající se ruka najednou narazila na menší a méně studený odpor. Vyrazil jsem směrem za ní, vystrčil hlavu nad hladinu, a dopřál si pár rychlých nádechů v temnotě. Ne na dlouho.

“Frído? FRÍDO?!?” zpanikařil jsem, a vrhnul se zpět pod hladinu. Máchal jsem rukama, a nořil se hlouběji a hlouběji, až jsem prstem zavadil o konec provazu.

Udělal jsem ještě jedno rychlé tempo dolů, obmotal si oko sítě okolo dlaně, a spolu s Frídou a Zoubkem vyrazil nahoru.

Naše plíce konečně ucítily vzduch, a Frída začala kašlat a dávit ze sebe vodu. V krátké mezichvilce stihla cosi zašeptat, a okolo nás vyrostlo na stěnách několik svítících houbiček, osvětlujíc stěny jeskyně. Doplaval jsem ke břehu, vyhodil síť i s jejími oběma obyvateli, vytáhl se, a praštil sebou na zem. Byli jsme v bezpečí. Alespoň pro teď.

Pokračování... pro změnu příště :D