Sága upíra část 7

Rozjel jsem se v autě přímo do Sídla.Sídla byla útočiště nás upírů.V každém vládl Lord.Za jedním z nich jsem mířil.Potřeboval jsem vzít pár upírů abych dostihl lykany a Garrina.Dojel jsem k bráně a za chvíli jsem byl puštěn dovnitř.Našim Sídlem byla veliká třípatrová vila.Někteří upíři tady i bydleli.
Vběhl jsem předním vchodem a procházel halou.Rychle jsem kýval ostatním upírum a utíkal jsem nahoru za Lordem.Vběhl jsem do místnosti.Rychle jsem se mu poklonil.Díval se na mně svýma rudýma očima.na tváři měl samé jizvy.Jedna se mu táhla od pravého oka až po levou stranu krku.
,,Pane,já a Laacio,Objevili jsme Garrina jak se na něčem domlouvá s lykany.Laacio ty lykany pronásleduje,ale mně Garrin uprchl.Zastavil mně nějaký neznámý tvor!“řekl jsem mu jedním dechem.Při zmínce o neznámem tvoru se na mně Lord upřeně podíval.
,,Co mám dělat?“zeptal jsem se ho a on se otočil ke krbu který stal za jeho křeslem.
,,Vezmi 5 upírů a vyražte za lykany.Potom je zabijte.“Pomalu jsem polkl.
,,A Garrin?“zeptal jsem se ještě a Lord se rozkašlal.
,,Toho zrádce zabijte!“ortel smrti nad ním vynesl bez zaváhání.Přikývl jsem,a i když s těžkým srdcem,vydal jsem se splnit jeho rozkazy.
,,A nezklam mě.“zakřičel ještě za mnou.
Seběhl jsem schody a vydal jsem se dolů ,když v tom mě přepadla závrať.Už přes tři týdny jsem nelovil.Chyběla mi krev.Ale nejdřív jsem musel dostihnout Garrina.
Přišel jsem do zbrojnice kde jsem si vzal ostnaté hvězdíce,meč a tři dýky.Cestou jsem tam potkal Viona.
,,Hej,kam se tak vyzbrojuješ?“zeptal se mě s úsměvem.
,,Vezmi 4 upíry a pojďte se mnou.Jdeme najít lykany a Garrina.“z jeho výrazu jsem viděl že nic nechápe, ale přikývl a vyrazil.Za 10 minut jsme už stály u našich aut.Já jsem vzal dva upíry a nasedli jsme do mého porsche.A Vion jel z ostatníma ve svém Mercedesu.Obě auta byly černé.Vyrazili jsme za sebou k místu kde jsem naposled spatřil Garrina.
,,Běželi do lesa!“prohlásil jsem když jsem byl přeměněný a našel jsem stopu Garrina.Zanechával po sobě pach a stopy krve.
Běželi jsme všichni lesem za sebou.Rozráželi jsme větve.Naráželi nám do obličejů ale my jsme je necítili.Téměř jsme letěli.Lidské oko by vidělo jenom šmouhy.
Vítr kolem nás fičel a rozcuchával naše vlasy.Byli jsme jako temní andělé.
Ucítil jsem jiný pach.A zastavil jsem se .Upíři na mně vrhli tázavé pohledy.Rozhlídl jsem se a asi 50 metrů od nás někdo ležel v křoví.Laacio.Rozběhl jsem se k němu.Srdce mi tlouklo.Od té doby co zemřel Laaciův mistr-upír, který ho zasvětil jsem za něj přebral zodpovědnost.Sklonil jsem se, ale Laacio měl otevřené oči a dýchal.
,,Já….už jsem dlouho neměl krev!“sípavě řekl a já se zamračil.Nikde v okolí jsem nic živého necítil a tak jsem přistoupil k razantnímu kroku.Jiný upír by to vydržel ale Laacio byl poměrně mladý upír.I když jsm byl vysílený a taky delší dobu bez krve,kousl jsem si do žíly a nechal mu téct svou krev do jeho úst.Hladově ji pil.Když jsem usoudil,že mu to vystačí,svalil jsem se na zem.Potřeboval jsem si odpočinout a nabrat síly.
,,Děkuju…“zašeptal Laacio.