Brox, ork se špetkou cti

Anotace: Brox si tak trochu přestává vědět rady. A ač se snaží být tím silným a nezávislým orkem, za kterého ho všichni mají, přece jen je napůl člověk.

Runám na stěně jsem ani za bohy nerozuměl, a Frída si s nimi také nevěděla rady. Po tom, co jsme opustili jeskyni s podzemním jezírkem, jsme se vydali jedinou chodbou, vedoucí… někam. Ne příliš daleko jsme narazili na známky toho, že někdo jeskyni obýval, alespoň dočasně. Za těchto okolností to možná nebyla dobrá zpráva. 

Runy jako takové mne neznepokojovaly. Znepokojovalo mne to, že jsou napsané krví. A ještě víc, že pod runami byly zdroje krve. Lidská těla seděla opřená o zeď, jako kdyby všichni odpočívali. Podzemí se na nich podepsalo. Těla byla zčernalá a chlupatá plísní, prorůstala houbami, a hnila. 

Okolo nich byly zvláštní struktury z klacků, svázané trávou a ozdobené vším možným. Trochu to vypadalo jako bizarní nábytek, který měl pravděpodobně nějaký náboženský účel. 

Frída se chvíli statečně držela, ale netrvalo dlouho, a zvedl se jí žaludek. Mě z nebožtíků také nebylo dobře, ale hodlal jsem je prozkoumat. Při bližším ohledání mě přece jen něco zaujalo. Taková charakteristika, společná pro všechny z nich. Na všech byly kousance, se dvěma dlouhými zuby. Také stopy po drápech. A zároveň měli všichni spoustu menších a precizních říznutí na zápěstí. 

“To vypadá, jako že to všechno dělá ten Heldam!” polemizovala Frída, držíc si stále vzdálenost. Ale mě na téhle teorii něco nesedělo. Heldam nevypadal, že by takovéhle věci měl chuť dělat neproměněný, a v tygří podobně neměl na takovéhle malé řezance preciznost, natož aby psal runy po zdech. 

Už jsem se chtěl zvednout a pokračovat, když mě něco zaujalo. Natáhl jsem ruku, a už už jsem sahal po knize, obalené v černé kůži. “Ne, ne ne nenenENENENE!” vřískla Frída, a mě odhodila malá tlaková vlna a položila mně na záda. Vyskočil jsem, ale nikoho jsem neviděl. 

“Hehe, promiň… Pravidlo číslo jedna, na rituálních místech by neměl člověk na nic sahat.” pousmála se trpce Frída, a vytáhla si tuniku, aby odhalila břicho a bok. Levá strana byla propletená pavučinou napojených popálenin, dávno zahojených.

“Praxe.” řekla, a kniha se mezitím zvedla do vzduchu, následujíc gesta Frídiny ruky. “Výborně, tak se podíváme.” chvíli se na knihu mračila, a potichu si slabikovala. Po několika minutách vydechla, a zamnula si spánky. 

“Mám přelouskanou první stránku, a taky by to nemělo být nebezpečné na dotyk. Jedná se o nějaký druidský manuál na vytvoření… ochránce lesa? Buď to, nebo je to O práci děsa, a smysl dává spíš to první. Zatím to ale sotva prozradilo o čem to je. Takže si najdi zatím nějako zábavu, protože elfštinu nečtu moc dobře, a mluvím ještě hůř, takže pokud nešprechtíš plně elfsky, tak tu asi nějakou chvilku budeme…”.

“... Čáry máry podkočáry, ať mluvím a čtu elfsky. No páni, tvoje rady o čarování opravdu pomohly!”zazubil jsem se pro změnu já, a dal se do čtení. Frída na mě chvíli podezřívavě civěla, ale po chvíli mého plynného tlumočení uznala, že budu z nás dvou ta lepší volba.

Text nebyl nijak složitý, a rychle jsem otáčel stránku za stránkou. Na jedné z nich byl nějaký runový nápis, a rychlé porovnání mi potvrdilo, že jsou totožné s těmi na zdi. Pokračoval jsem ve čtení, hledajíc něco, co by nám mohlo pomoci. 

“Možnost číslo jedna - můžeme Heldama prostě zabít, když bude v lidské formě. Ve zvířecí formě bychom potřebovali bojovat čistě magií. A ani jeden z nás, jestli jsem tě pochopil správně, neumí přímo bojovat magií. Další možnost je najít toho, kdo tohle… prokletí Heldamovi udělal. Přímo zrušit to zvládne jen tahle osoba, jinak prokletý zůstane v téhle formě napořád."

"A nebo tomu, kdo jej proklel, můžeme sebrat ovládací hůl. Co jsem se tak v rychlosti dočetl, tak tahle ochranná proměna slouží jako poslední možnost. Proto musí, nebo by měli, vždy být dva. Jeden je proměněn, a druhý drží ovládací hůl, kterou se stará o to, aby proměněný nepáchal něco, co ani jeden z nich nechce. Drží ho zpátky.” zaklapl jsem knihu. “Jen to vypadá, že ten, kdo to Heldamovi udělal, ho málokdy drží zpátky. Zda-li vůbec. Zatím to Heldam zvládá nějak ovládat. Ale čím víc času stráví jako tygr, tím hůře dá dohromady dost vůle na to, aby se zvládl proměnit zpět.”

“Nezapomeň na to, že víme velký prd o tom ,kdo to vlastně udělal.” připomněla mi Frída.

“Když jsem… omylem prozradil, že víme pravdu… Neříkal něco o tom, že jsem tohle udělal já, společně s nějakou čarodejnicí? A tehdy o tobě přeci nevěděl.”

“Hmm. Takže my dva. Proti čarodějnici. No… nemůžu říct, že by se mi to líbilo. Tak ať je to za námi…”

Po nějaké době bloudění podzemím se nám podařilo ucítit trochu čerstvého vzduchu, který jen nestál. Blížili jsme se k východu, a jakmile se Zoubek chytil, vedl nás nad zem téměř bezchybně. 

A najednou se konečně před námi objevila šedivá jeskyně. Ne černá. Ale šedivá. Tedy osvětlená alespoň trochou světla. Radostně jsme vyrazili kupředu. Před námi se otevřel daleko širší prostor, než dosavadní úzké chodby, a na jeho konci oslepující světlo. Východ. 

“Koho to sem čerti nesou?” Zaznělo z boku jeskyně, a já se otočil za hlasem. Z několika provizorních lůžek, obklopených ostatky zvířat a ukradenými cetkami, se zvedlo několik zacuchaných postav. První z nich se vydala k nám, s jednoruční sekerou a štítem. Chlap byl chlupatý jak medvěd, a zrzavo-hnědé husté vlasy a vousy plné špíny mu zahalovaly obličej. 

S tupým úsměvem plným rozežraných zubů si mě měřil. Za ním se zvedli další tři. “Koukejte, vojáček má na sobě zbroj. Co myslíš vojáčku, bude mi slušet?” Uchechtával se samolibě. Zamračil jsem se. “Nechci žádné problémy.”

“HAA, to nikdo.” Chlap se krutě a posměšně rozesmál, až mu tekly slzy, a spolu s ním se rozesmáli i ostatní. Po chvíli jejich smích ustál, ale jeden tenounký hlásek se chichotal dál.  Pobudové se otočili, a jejich zrak dopadl na Frídu, stojící na kupě sena, ze které se předtím zvedli. Frída napřáhla nohu, a kopla do sena. 

Jeskyně jako by vybuchla. Seno se úžasnou rychlostí rozletělo celým prostorem všemi směry, a chaoticky rotovalo. Zadní partička zavřeštěla, a všechny otevřené otvory se jim naplnily pichlavými stébly. Vrhli se na zem, začali se dusit a kašlat, avšak sláma se nechtěla vzdát, a nořila se hlouběji a hlouběji. 

Hlavní zmetek se otočil zpět na mě s vyděšeným výrazem, a v tu chvíli Frída mávla rukou, a jemu vousy a vlasy obepnuly obličej jako chlupatá chobotnice. Začal do nich drásat prsty a pokusil se je odtrhnout pryč. To už jsem u něj ale byl já, a nárazem štítu do obličeje jsem jej omráčil. 

Další se v rámci možností dávali na nekoordinovaný útěk. Až na pihovatou holku, která se vrhla do hromady kostí, a začala se v nich přehrabovat. Najednou našla, co hledala, vítězoslavně zavýskla a vyskočila. V rukou držela lesklou černou hůl, pomalovanou krvavými runami, a máchla. Do stropu kus nad Frídou narazila ohnivá střela, a Frída tak tak uskočila do sena. Další ohnivá koule letěla úplně mimo, a sežehla haldy kostí a jednu z truhel. Rádoby čarodějka zaklela, a snažila se Frídu trefit jednou z poměrně náhodných, ale jistě smrtících střel. 

Oklepal jsem se ze všech šoků, které jsem za tu chvilku stihl zažít. Rozběhl jsem se kupředu, připraven dostat hůl z rukou, které byly nebezpečné jak nám, tak jejich majitelce.

Dívka se instinktivně otočila, a ohnivým zášlehem srazila k zemi můj štít. Můj štít, hozený tak šikovně ke straně, abych na chvíli odlákal její pozornost. Nárazem jsem ji nabral na rameno, a zvedl ze země. Vzápětí jsem s ní tvrdě mrštil o zem. Zaťala zuby bolestí, a klacek jí vypadl z ruky. Odkopl jsem jej ještě dál, přitlačil dívku loktem k zemi, a ohlédl se po ostatních. Kromě Frídy po nich nebylo ani vidu, ani slechu. 

Napřáhl jsem pěst, a se zaťatými zuby jsem se jí díval do obličeje. Ona se zaťatými zuby odvrátila pohled, a čekala, až přijde rána. Po chvilce napjatého čekání jsem stáhl ruku zpět. Nehodlal jsem bít někoho, kdo už stejně prohrál. 

“Odkud máte tu hůl.”

Začala blekotat něco o tom, že ji našli u přepadené karavany. 

“U bohů, vždyť sama víš, že kecáš. Broxi, ty víš že kecá. Já vím, že kecá, a nemusím kvůli tomu upustit ani trošku magie.” Frída vyskočila na blízký sud, a trochu podrážděně koukala na holku. “Zmáčkni jí trošku!”

“Já - já - já nevím, máme to od nějaký ženský, která nám platí za to, že nebudeme nikoho pouštět dovnitř, ale - ale ani nevíme, jak se jmenuje, natož odkud je, nebo proč koho nemáme pouštět, já opravdu, opravdu nevím, já - já fakt nevím…” Holka začala pofňukávat, a Frída se usmála.

“No, výborně! Tak, teď už mluví pravdu! Dobrý, ne?” zazubila se, a mě bylo na nic. Slezl jsem z holky a pokynul jí trhnutím hlavy, aby běžela. Nebylo třeba to opakovat podruhé.

“Já si to nechám. Můžu si to nechat? Já si to stejně nechám.” prohlížela si Frída hůl, a vysloužila si ode mně nedůvěřivý pohled. “Jen na případy nouze?”

Bylo mi to vlastně celkem jedno. Posbíral jsem si brašnu, štít a další věci odhozené při útoku, a vyrazil jsem. Tady mě evidentně nechtějí. Ve vesnici si o mně myslí bohové ví co. Stopa skoro nikam nevede, pokud nechci celý les prolézt skrz na skrz, sáh po sáhu. Tygr je jedním z vesničanů, a na vesnici jako takovou evidentně neútočí. Ono už si to tu nějak poradí. Se mnou, i beze mě.

“Kam to jdeme?” Frída hopkala spolu se Zoubkem kousek za mnou, a snažila se stačit mému tempu. Slunce už se blížilo horizontu, a já chtěl stihnout kraj lesa ještě před západem.

“Domů.” odpověděl jsem nezaujatě, a rázným krokem pokračoval po cestě pryč z lesa. 
“Tak fajn. A to je kde?”

Zastavil jsem se, a zahleděl se dramaticky do dáli, směrem od Frídy. Nepotřeboval jsem, aby viděla, že mě tahle otázka ranila. Já sám jsem sakra nevěděl kde to vlastně je. “Pryč.” řekl jsem po tom, co jsem si byl jistý, že se mi nezatřese hlas.

“Tak jo.” pokrčila rameny, a ťapkala dál.

“Jak vlastně jako tak jo?” zastavil jsem se a obořil se na ni. “Dej mi pokoj. Já se tě o tvojí přítomnost neprosil, místo pro dalšího nemám. Pomoc nepotřebuju, a na tvoje rádoby vtipný žertíky nemám čas ani náladu. Těšilo mně.” otočil jsem se, a dal se zas na cestu. Slyšel jsem, jak tam jen zaraženě stojí. 

“Já… já ale nikoho jinýho nikde nemám…” fňukla Frída po chvíli, a najednou zas vypadala jako malá holka, za kterou jsem ji prve pokládal.

“Hmm. To mě moc mrzí.” řekl jsem naštvaně, a věděl jsem, že mě to později bude mrzet doopravdy. I tak jsem ale pokračoval dál. 

Za první zatáčkou jsem se sesunul k zemi, zabořil obličej do svojí vlastní náruče, a se vzlykotem jsem po nějaké době vyčerpáním usnul.

Lezu na strom. Dávám si oprátku kolem krku. Sedím na větvi, která je najednou tisíc sáhů nad zemí, a mě se udělá nevolno. A tak se otočím, a začnu se šourat po větvi zpět ke stromu. Zpátky, do bezpečí. Sundat si oprátku. 

“Broxi?” ozve se ustrašeně. Otočím se, a za mnou sedí na konci větve Frída, s očima plnýma slz, kterýma na mě vyděšeně zírá. Okolo krku má také oprátku. A větev pod ní už už začíná praskat.

Okamžitě se otočím celým tělem, a natahuji Frídě ruku. Ta popotahuje, a natahuje ruku ke mně, když v tom se větev zlomí pod náma oběma. Padáme.

Cítím tah provazu okolo krku. Chroptím, chytám se provazu, a snažím se udělat si malou škvírku na vzduch. Otevřu oči, a vidím bandu, kterou jsme s Frídou vyhnali z jeskyně. Okolo krku se mi utahuje provaz, a za stromem se řehní jeden z pobudů. 

Zbylí stojí přede mnou. Pihovatá holka, s trochu ustrašeným výrazem, na mně jen zírá. Zarostlý vůdce stojí přímo přede mnou, zaschlou krev pod nosem, který jsem mu nabral štítem. Naštvaně zírá, a kouše si ret. Možná mi bylo příjemnější, když se škodolibě smál. Bylo vidět, že to bral osobně.

Na obličeji mi přistane jeho pěst, a já cítím, jak se mi láme nos. Kopanec do břicha mi pomáhá od toho, abych se soustředil jen na nos. Rána do spánku mi rozostří vizi, a objeví se mi pískání v uších. Hlavní pobuda bere ze země silnou větev, a rozmachuje se. Tma. Ticho. Konec.

Pokračování příště. Modleme se k bohům, aby to bylo brzy.