Brox, ork se špetkou cti

Budím se. Nemůžu se hnout. Bolí mně hlava, nos, a spousta dalších míst na těle. Chci si dotekem zkontrolovat, jak moc je to vážné. Moje ruka se pohne jen o kousek, a pak se s řinčením řetězu zasekne o okov. Druhou rukou si chci pomoci, ale je na tom stejně. 

Nevidím dobře. Vize se mi neustále rozostřuje, a motá se mi hlava. Zaslechnu nějaký zvuk přes pískání v uších, a jakoby rozespale se dívám tím směrem. Vidím několik postav. Víc nezvládnu, obraz mám rozmazaný, a musím hodně ostřit, abych vůbec pochopil, že se jedná o postavy. Ale se sluchem to není až tak moc hrozné. Slyším tlumenou mluvu. Jeden hlas, ten ženský, je lehce potěšený, druhý trochu rozčilený. Slyším zacinkání mincí, a rozčílení v druhém hlase mizí. Kroky pryč. Ne všechny kroky, jedna z postav se blíží ke mně. 

Na krátkou vzdálenost zaostřím o něco lépe. Po tváři mně něžně pohladí jemná, ale silná ruka, a osoba se ke mně sklání. Vypadá o trochu starší než já. Tvář je zdobená spoustou malých runových tetování, která jakoby se schovávala na tmavě zelené kůži. Má nos spláclejší než já, rty jaksi kratší, takže daleko více odhalují její kly. Přesto je jasně vidět druhová spřízněnost, u mě zjemněná nejspíš mou lidskou polovinou. 

“Šššššš, ššššš. Už bude dobře.” říká orka uklidňujícím hlasem.
“Cože...?” vydám ze sebe. Chtěl bych pokračovat, ale to už je víc, než na co se zmůžu. 

“Vzala jsem si jen tolik, kolik jsem potřebovala nutně. Ne víc. Budeš zase v pořádku, až se trochu najíš.” cítím lehké poplácání na zápěstí, a ostrou bolest. Pohled na mou paži mi odhalí obvaz se zaschlou krví. 

Chvíli na něj zírám s polootevřenou pusou. Ne úplně vnímám, co se vlastně děje. Než postřehnu, že orka poodešla, je zpět. Sedá si ke mně, a odkrajuje kousek pečeného masa, které namáčí do jakési omáčky, a poté sama jí. Další kousek nabízí mně. 

Přijímám, a překvapuje mně hořká a železitá chuť. Omáčka je konzistencí podobná spíše husté pastě. A něco je mi na ní povědomé. Krev. Přestanu žvýkat, a s hrůzou se podívám na orku. 

“Chutná? Doufám máš rád chardak, porazila jsem kvůli tobě zajíce. Děláte chardak taky tak?” říká s plnou pusou, do které si v nekompromisním tempu vkládá další a další sousta. 

Dožvýkám svůj první kousek, a polknu. Kupodivu, po chvíli, když si člověk zvykne, to není zas až tak špatné. Jen doufám, že kromě krve není nic dalšího, co by mě mělo překvapit. Chtěl bych se nějak vyjádřit, že nevím, o čem mluví, ale zvládám jen zavrtět hlavou.

“Hmm. Já tam dávám víc morku, než by se mělo. Ale líbí se mi, jak je to potom dobře husté, krémové, a když se játra připečou, dobře to překryje spáleninu.” polemizuje, a já vkládám veškerou svoji vnitřní sílu do toho, aby se mi chardak z krku nevyšplhal zpět do pusy.

I tak se po chvíli zmáhám na několik dalších soust, a snažím se nemyslet na složení. Orka pokračuje v konverzaci, a vkládá maso zpět do ohně, ale já slyším jen její hlas, ne slova. Postupně se mi opět do mysli vkládá nepřítomnost. Zachechtám se, než upadnu zpět do bezvědomí. Snad ze mně neudělá chardak. Cokoliv, jen ne chardak.

Nejspíš mi trvalo několik dní, než jsem přišel naplno k sobě. Vzpomínky mám zastřené, jen místy si pamatuji, jak se mi orka již poněkolíkáté představuje jako Dakra, a jak mě krmí, převážně zvěřinou a krvavými polévkami.

Vyprávěla mi příběhy o její… o naší kultuře, našem lidu. Co se sluší a patří. Jaké jsou naše tradice. Trénovali jsme náš jazyk. Nikdy jsem neměl učitele, který by jím mluvil plynně. Bylo to perfektní. 

Také za námi docházeli zrzavý poděs, jenž mne omráčil, a jeho banda. V denním světle nevypadali tak hrozivě. A postupně jsme došli ke společnému příměří. Z jeho strany jsem cítil trochu nepřátelství. Ale bylo to lepší, než nic.

Přišel jsem zpět k síle, a chodil jsem jídlo lovit já. Po večerech jsme tančili kolem ohně, a zpívali písně o hrdinství orků. Radovali jsme se, a smáli. Jednoho takového večera jako by se zastavil čas. Zadívali jsme se jeden druhému do očí, a věděli jsme, že to oba cítíme stejně. 

Nikdy jsem nic takového nezažil. Dotyky paží na těch mých. Příjemné teplé vlhko. Křik a vzdechy. Slzy. Ruku, bránící se před úderem okované hole. Dotyky paží postaršího chlapíka na těch mých, jak se mě zoufale snažil zastavit, bezbranný. Příjemné teplé vlhko krve, vystřikující z rozražené lebky jeho syna, který se pokusil mě spálit ohnivým kouzlem. Křik jeho ženy, jak jí řehnící se Dakra podřezávala hrdlo. Vzdechy jeho dcery, která se choulila v rohu jejich vozu, vědíc, že naděje je pryč. Slzy. Tu noc jsme se koupali v krvi, a bylo nám neskutečně. 

Takových nájezdů jsme podnikli víc. Ne tu noc, ani tu druhou, ale byly stále častější a častější. 

Když to šlo, vybírali jsme si mágy. Dakra po nich prahla jako po ničem jiném, a já jí tenhle dar moc rád dopřával. S láskou jsem nosil jejich bezvládná těla do naší chatrče, a díval se na Dakru, jak jim jejími šikovnými prsty otevírá tepny a z těla čerpá životadárnou krev. “V krvi je síla. A v krvi mágů dvojnásob.” říkávala. Kdybych tehdy byl věděl. 

Řádili jsme v celém lese. Někdy nám pomáhal i Heldam a Zrzounova parta. Heldam ne příliš ochotně, ale v jeho tygří formě už tak neochotný nebyl. A neunikl nám žádný mág. Ani jeden. Včetně Frídy.

Vlastně mi tím zachránila život. Přitáhl ji Zrzoun. Dobitou, na hraně života a smrti. Dakra mi láskyplně navrhla, abych ji donesl ke kotli na krev. Donesl jsem. Ale nedalo mi to, a zeptal jsem se Dakry, jestli bychom Frídě také nemohli vzít jen tolik, kolik potřebujeme, a nechat ji na živu. 

Úsměv na tváři jí trochu ztvrdl.
“Ovšem že ne. A teď ji přines ke kotli.”. Vzal jsem Frídu na rameno, a přinesl ke kotli. A z ramene jsem ji nesundal. 
“Broxi, polož jí k tomu kotli. A víš co, nemáš trochu hlad? Co takhle trochu chardaku?” zeptala se, teď už bez úsměvu. Nečekala na odpověď, a vzala si z police jednu z lahviček, do kterých jsme stáčeli krev mágů. 

Namíchala ji s trochou morku v kotlíku, a dala povařit. Mezitím se už pekla játra na ohni. A já stál u kotle, s Frídou na rameni. A nevěděl jsem, co dělat. 

Mám hlad. Mám hroznou chuť na krvavý chardak. Neskutečnou. Položím Frídu, a půjdu se najíst. Nechci položit Frídu. Když jí položím, Dakra jí otevře žíly. Ale Dakra to tak chce, a tak je to správně. Je správně položit Frídu, a jít si dát krvavý chardak. Mám hlad. Chardak z krve mágů. V krvi je síla... A v krvi mágů dvojnásob. 

Něco v mojí hlavě se s tím uvědoměním vzepjalo silně jako medvěd, který se snaží vyrvat ze sítě. A narazilo to na něco, co v mojí hlavě nemělo co dělat. Ale teď jsem si to něco ve své hlavě najednou jasně uvědomil, a dokázal se na to zaměřit. A zatlačit proti. A já zatlačil ze všech sil.

Hlavou mi projela ostrá bolest, padl jsem na kolena, a začal se dávit. Chvílemi jsem ve svém mentálním souboji polevil, a dávení přestalo. Ale nesměl jsem se vzdát. A tak jsem začal chardak opět dostávat ven, jak se v mojí hlavě rvala má mysl s vetřelcem, jako dva zuřiví grizzlyové, na život a na smrt. Svoboda proti otroctví.

Dakra ke mně přispěchala, a podezřívavě si mě prohlížela. Pode mnou se leskla kaluž černé krve. Navázali jsme oční kontakt. A udeřil jsem. 
Trhla hlavou do strany, jak jí má ruka přistála na tváři. Obrátila se na mně s šokovaným výrazem v obličeji. A to už letěla má druhá pěst, a udeřila ji zespoda do brady. 

Dakra padla na záda. Ale jako správný ork se oklepala, a zvedla. A dala se na útěk. Vyrazil jsem za ní, ale cestu mi zastoupil Heldam. Byl jsem připravený bojovat ze všech sil, až do konce. Ale na Heldamovi jsem viděl, že jsem byl připravený jako jediný. Stál mi sice v cestě, ale s ustrašeným výrazem, ruce se mu třásly, a z očí se mu valily slzy. 

Sklonil jsem ruce, přistoupil k němu, a položil mu jednu na rameno. Chvilku se třásl, a pak jsme si beze slova vyměnili pohledy plné porozumění. Nebyl jsem sám, koho Dakra nějak ovládala. Ustoupil. 

Vřítil jsem se do druhé místnosti jako zraněný býk, a hledal jsem svou drahou společnici, abych ukončil její krutovládu. Nohy mi vyletěly do vzduchu, a mé vlastní ruce se mi vrhly po krku. Padl jsem na zem, zasyčel bolestí, a zatnul zuby. Na druhé straně místnosti stála Dakra, a od pusy jako kdyby jí tekl rudý potok. U nohou měla několik prázdných lahviček od krve, a prsty tancovala ve vzduchu, jako magický loutkář. 

Jednu mou ruku se mi na chvíli podařilo uvolnit, a máchl jsem, plný zuřivosti. Z krbu vyšlehly plameny, a orka tak tak uskočila. Ne tak pomalu, abych ji zranil. Ale rozptýlilo ji to dost na to, aby povolila svůj magický stisk. 

Vyběhl jsem, srazil ji na stůl, a začal ji škrtit. Cítil jsem, jak zatínám zuby zuřivostí, a vrčím jako zraněné zvíře. Ona z posledních sil máchla rukou, a já zeslábl. 

Najednou se mi zamotala hlava, a můj stisk povolil. Viděl jsem, jak mi trochu zbledla kůže. Rozostřil se mi zrak. Nepouštěl jsem, ale bylo jasné, že tohle byla z její strany dobrá volba kouzla. Chytla mě za ruce, a začala si je odtahovat od krku, poměrně bez potíží.

Z druhého pokoje se za námi vyřítil Heldam, a rovnou směrem k nám. V ruce držel sekeru na dřevo u ohniště. Napřáhl se, já pustil Dakru, padl na zem, a překulil se pod stůl. Ozvalo se zapraskání, jak sekera dopadla. Plazil jsem se dál, na druhé straně se zvedl, a rozhlédl jsem se, abych zhodnotil, kudy se pokusit utéct. 

Heldam stál nad Dakrou, která měla sekeru zabořenou přímo mezi očima. Ty jakoby nevěřícně hleděly na topůrko. Nehýbaly se. Stejně jako zbytek celého jejího těla. 

Chvíli jsme tam společně stáli. Potom jsme kývli jeden na druhého. A vyrazili jsme. Já vzal Frídu do náručí, a připásal si opasek s mečem. Heldam se přehraboval v jedné z truhel, až našel. V ruce držel zkroucený klacek, celý jakoby bílý. Na něm bylo černými runami napsané to samé, jako v tom druidském svitku na vytvoření strážce. 

“Broxi?” zeptal se. “Měla nás pod vlivem kouzla, žejo?”

“Ano. Určitě.”

“Takže jsme i tak dobří lidé, že? Jen jsme dělali to, co jsme museli, abychom přežili. To, co nám poručila.”

“Nevím… Rád bych, aby to tak bylo. Ale myslím, že duchové těch, kteří padli naší rukou, na to mají jiný názor…”