Aconitum - kapitola 1.

Vzduch byl těžký a dusivý, lepil se na tělo jako neviditelný závoj. Starší chlapec seděl na udusané půdě před domem a zíral do korun stromů kolem. Jeho malá sestra pozorovala velké motýly, kteří usedali na rozkvetlý keř u domu.

"Jsou krásní! Pojď sem!" volala na něj, ale chlapec se jen ušklíbl a odmítal se pohnout.

Dusno, které obklopovalo krajinu, se zdálo odrážet jeho vlastní náladu. Vidina příštích dvou měsíců strávených zde, v Araliových močálech, pro něj představovala utrpení. Marně přemlouval matku, aby s nimi zůstala v Rovisku, hlavním městě království – ne, ona si prosadila svou. Že prý jim bude u otce dobře. Že poznají jeho práci. Bránil se, že musí chodit do učení do truhlářské dílny a že rozhodně nechce být voják jako otec, ale bylo to zbytečné. Matka ho v podstatě dotáhla na loď i s jeho sestrou a odjela s nimi na druhý kontinent, do malé a zapadlé hraniční pevnosti v močálech.

"K čertu s tím," zavrčel a utrhl trs svěže zelené trávy.

I ta tráva ho rozčilovala tím, jak moc se odlišovala od suché a vyprahlé trávy hlavního města. Vztekle ji začal cupovat na malé kousky a dal do toho gesta celou svou zoufalost.

"Co to děláš?" zazněl jemný, dětský hlas.

Sestra si stoupla k němu a zvědavým pohledem šestiletého dítěte ho pozorovala. V ruce držela starý kus hadru, upravený několika stehy do podoby panny – její nejmilejší hračka, kterou jí matka během plavby lodí vytvořila.

"Umírám." odsekl.

"Co to znamená?"

"To znamená, že se tu nudím a chci odsud pryč." snažil se do hlasu dát dost jedovatosti, aby svou sestru odradil od dalších otázek.

Nepomohlo to. Děvčátku už se nadechovalo k další otázce, ale vyrušil ji hlas jejich matky.

"Tak něco dělej!"

Z malého roubeného domku nalepeného ke zdi kamenné pevnosti vyšla jeho matka. Byla to rázná a vysoká žena s rukama bílýma od mouky, které si zrovna oprašovala o zástěru. Napadlo ho, že jinak ji vlastně nezná. Jen s bílýma rukama a moučným prachem ve vlasech.

"Fňukáš hůř než tvá sestra!"

"Je moc horko na cokoliv!" pokusil se protestovat. Hádali se takhle už několik měsíců.

"V Rovisku nebylo o moc chladněji!" opáčila matka.

"Ale tam se dalo schovat do sklepa nebo jít na pláž!"

"Ale dost!" zazněl hluboký hlas otce, který vyšel z domu. Jeho přítomnost byla jako náhlý stín, který přerušil jejich hádku a chlapec zahanbeně zmlknul.

"Takhle se hádat se svou matkou, která se kvůli tobě obětovala?!"

"Omlouvám se," zamumlal chlapec a pohledem drtil roztrhanou trávu na zemi, jako by si přál jí ublížit ještě víc. Matkou pohrdal, styděl se za ni – za její umoučněné ruce, temné kruhy pod očima a břicho vytahané opakovaným těhotenstvím a potraty. Ale otce se bál.

Dívenka rozpačitě přitiskla hadrovou panenku k tělu a sklopila hlavu. Neměla ráda, když se bratr hádal s matkou. Hádali se až příliš často...

Muž si povzdechl a vrásky v jeho tváři se najednou zdály být hlubší. Vzal svou ženu okolo ramen.

"Vezmu je na výlet po okolí." zamumlal jí do vlasů a vtiskl jí krátký polibek. "Tak šup, zvedej se," pronesl unaveně, ale rozhodně, a dloubl nohou do syna.

Chlapec se neochotně zvedl ze země a pozoroval otce, který z domu přinesl dva opasky s meči.

"Musím?" zeptal se se zoufalstvím v hlase, zatímco si opasek zapínal.

Otec na něj upřel zamyšlený pohled. "Ano, musíš. Močály jsou plné různých potvor. A konec konců jsi syn velitele pohraniční stráže."

"A já taky dostanu meč?" zeptala se dívenka.

"Ani ná-" začala matka.

"Dostaneš." skočil své ženě do řeči. Z keře u domu utrhl větev, odstranil z ní listí a podal ji holčičce do ruky. "Tohle je meč pro malé holky."

Chlapec se začal posměšně šklebil, ale dívenka narážku v otcově hlasu nepochopila. Radostně vzala větev do ruky a začala s ní před sebou mávat.

"Tak jdeme!" zavelel otec a vydal se k okraji mýtiny, na které stála malá pohraniční pevnost s jejich domkem.

Dívenka je rychlými drobnými kroky následovala.

Ponořili se do stínu tisovců, vzduch ale zůstal stejně těžký a dusný. Okolo se ozývala spousta zvuků – bzučení neviditelného hmyzu, šplouchání vody, cvrlikání ptáků. Otec je vedl úzkou, sotva znatelnou pěšinou, která se mezi stromy vlnila a občas se úplně ztrácela. Museli pak opatrně našlapovat na vyvýšené drny trávy, aby se nezabořili do bahna. Občas je cesta vedla okolo malých tůněk s temně hnědou vodou nebo porostlých vodními kapradinami. V jedné z nich si chlapec všiml tlejícího dřeva, které vypadalo jako hnijící ruka mrtvého člověka. Znechucen vlastní představou odtrhnul od tůně oči a raději sledoval cestu pod nohama.

Dlouho šli mlčky, i dívenka se jen vykuleně rozhlížela. Najednou se jí však smekla noha po kluzkém drnu a ona s výkřikem ztratila rovnováhu a sjela nohou do bahna. Leknutím upustila klacek i panenku, aby se zachytila rostlin okolo. Otec k ní rychle skočil a silnými pažemi ji vytáhl zpátky na cestu.

"Opatrně, tady se každá nepozornost trestá." pronesl klidným hlasem. "Někde je voda sotva pár centimetrů, jinde se propadnete metr hluboko. Světlo do vody nepronikne, je hnědá a zkalená, nikdy nevíte, jak je hluboká. Pár lidí už jsme tu kvůli tomu ztratili."

Dívenka vzlykla, přikývla a chytla se otce za ruku, aby ji vedl.

Chlapec protočil oči – neměl svou sestru rád, pořád chtěla něčí pozornost. Před otcem ale další hádku vyvolávat nechtěl, a tak pokračoval v chůzi a jen se zeptal: "Jak se tu mohli ztratit vojáci? Vždyť tu kromě bahna nic není."

"Buď se utopili, nebo je sežrali dravci. V některých oblastech tu žijí dost nepříjemní tvorové – jedovatí hadi, agresivní orlovci, noční rysi..."

Chlapec se zatvářil znepokojeně. "Tak proč o tohle území lidé tolik stojí?"

"Kvůli bahnu." odpověděl otec a v jeho hlase zazněl podivný tón, který by mohl být považován za posměch.

"Je to kouzelné bahno?" zeptala se dívka.

Otec se zasmál, ale jeho smích byl bez radosti. "No, skoro. Je to vynikající surovina. Unie se příliš rozrůstá, pole jsou vyčerpaná. Tohle bahno prý dokáže udělat zemi tak úrodnou, že nasytí mnohem víc krků."

"Takže je kouzelné!" nenechala se zviklat. "Jednou budu taky kouzelná. Že jo, tati? Že budu umět kouzlit?"

"No ty určitě," zašklebil se bratr.

"Kouzla pro holky jako ty nejsou." odpověděl jí prostě otec.

Po chvíli se opět zastavil a ukázal jim na nenápadný mechem porostlý kámen. "Vidíte to?"

"To je kámen?"

"A co asi jiného, ty hloupá," žďuchnul ji bratr do zad.

"Nech ji," napomenul ho otec. "V tomhle močálu moc kamenů nenajdeš. Tohle je starý patník, který sem daly Starší."

Ohnul se, z kamene rukou strhl mech a očistil ho. Prstem poklepal na vyrytý kruh s dalšími symboly, které chlapec neznal. Při pohledu na kruh ho navzdory horku zamrazilo. Tenhle symbol v lidech vyvolával různé pocity, ale žádné příjemné – jen strach, nenávist, znechucení, pohrdání. Chlapec viděl, jak v Rovisku několik mužů zbylo malé děti za to, že do prachu ulice při hře nakreslily kruh. Byl to symbol Starších a lidé ho nikdy nepoužívali.

"Označuje nepoužívanou stezku ke kopcům na severu a přechodu na území Starších. Každý kámen má vyrytou značku, která ukazuje, jak daleko je člověk od přechodu. Odsud je to odhadem tak dvacet kilometrů."

"To není moc daleko." zamumlal chlapec a zachvěl se. "Copak Starším nevadí, že se Unie tak přiblížila k jejich území?"

Otec se zamračil. "Vadí. Kvůli tomu jsme tu my jako pohraniční stráž. Ale Starší nevyužívají Arialové močály vůbec na nic, proto se žádný vážný konflikt neočekává. Začne se s těžbou a za dva měsíce, až se vše ustálí, se odsud vrátíme zpátky do Rovisku."

Na chlapci byla znát viditelná úleva. "To je dobře."

"To se tak těšíš domů?" zasmál se otec.

"Má tam holku." ozvala se dívenka s dětskou upřímností.

Bratr ji znovu žďuchnul, tentokrát silněji, až vydechla. "Ty mlč, nic nevíš!"

Otec se jen pousmál. Pak se pohledem vrátil k vyrytému kruhu, zamračil se a zavrtěl hlavou. "Pojďte, vrátíme se. Myslím, že na první den to stačilo. Zítra vás vezmu do kempu, kde se plánuje těžba."

"Opravdu? A můžu si taky vzít kouzelné bahno?"

Odpovědi se nedočkala. Někteří rodiče přecházejí otázky svou dětí pouhým úsměvem.

Vraceli se pěšinou a tisovce před nimi pomalu ustupovali, jak se blížili k mýtině. Na okraji mýtiny se otec zarazil.

"Někdo k nám přijel?"

U domu stálo několik osedlaných koní, ale nikde nebylo nikoho vidět.

"Tati? To jsou koně tvých vojáků?"

"Ano," potvrdil mu otec a zamračeně pozoroval znaky vyšité na sedlech. "Ale hlásit se měli až zítra."

Jak přicházeli k domu, dívka najednou vyjekla překvapením a strachem. "Šáša!"

"Cože?" zeptal se otráveně otec. Bylo vidět, že jeho myšlenky jsou u neočekávané návštěvy, a ne u dětského rozmaru.

"Ztratila jsem Šášu!" dívenka se bez rozmýšlení rozeběhla zpátky k pěšině mezi tisovce.

"Koho?"

"Panenku," vysvětlil mu chlapec. "Já ji přivedu zpátky," dodal neochotně a otočil se za sestrou.

Otec jen roztržitě přikývl a zamračeně se otočil znovu k domu, ze kterého vyšlo několik vojáků.

Malá dívenka už byla u prvních tisovců a chlapec popoběhl, aby ji dohnal. Za sebou však najednou uslyšeli výkřiky a třeskot kovu. Otočili se a s hrůzou viděli, jak jeden z vojáků vráží meč do břicha jejich otce.

Chlapec okamžitě reagoval, strhl sestru a otočil ji zády k domu. "Utíkej!"

Leknutím však zůstala stát. Chytl ji za ruku a táhl pryč mezi stromy.

Najednou se ozvalo zasvištění a chlapec ucítil ostrou bolest. Svalil do rozbahněné půdy a strhl dívenku na zem s sebou. Z hrdla mu trčel šíp, chroptěl krev a v hlavě mu běžely zoufalé myšlenky, které ale rychle vystřídala tma.

Těsně vedle dívky se do půdy zabodl další šíp. Jeho tiché zasvištění ji probralo. Srdce jí bušilo, oči se jí rozšířily strachem. Bratrova ruka, která ji stále držela, se už jen cukala. Vykroutila se z jeho sevření, otočila se od domu a začala běžet. Měkká půda ji zpomalovala, při každém kroku se propadala hlouběji a hlouběji, jako by ji bahno chtělo zadržet. Nakonec ji zachránilo – uvízla jí v něm noha, svalila se na zem a nad hlavou jí prosvištěl další šíp. Od domu zaslechla vzteklý křik.

"Doprdele, jsi levej?! Nedokážeš se trefit?"

Vyprostila nohu, ale bota zůstala v bahně. Srdce jí bušilo ještě rychleji, ale klopýtala dál.

"Vždyť tam stejně chcípne! Všichni víme, co tu žije!" křičel někdo z dálky.

Vzrostlé tisovce připomínaly svými kořeny prsty sahající po ní. Bahno vystřídala voda. Už po ní nestříleli, ale pořád slyšela jejich hádající se hlasy. Brodila se bahnitou vodou dál a dál. Pomáhala si napůl shnilými větvemi, které se v močálu rozkládaly. Oči upírala na vyvýšený břeh pár metrů před sebou. Podařilo se jí k němu dostat, vyškrábat se po kluzkých rostlinách z vody a klopýtala dál. Měkké bahno jí při každém kroku mlaskalo pod nohama, ale cítila, že už se nepropadá. Hlasy už neslyšela, ale bála se zastavit.

Náhle zakopla a upadla. V prstech nohy ji pekelně bolelo, o něco si je silně narazila. Podívala se – byl to kámen, obrostlý lišejníkem, ale vyrytý symbol kruhu byl patrný. Rozhlédla se a uvědomila si, že leží mezi pevnými drny trávy, které se od okolní bažiny lišily.

Stará stezka.

Vydala se po ní. V hlavně jí zněla otcova slova: Stezka vede ke kopcům a k přechodu na území Starších.