Aconitum - kapitola 2.

Starý Rem neměl rád lidi. Neměl ani rád děti, natož pak lidské děti. Starý Rem vlastně neměl rád nikoho. Proto, když při sbírání bylin našel bezvládné lidské dítě, měl sto chutí se otočit a nechat to mládě svému osudu.

Se znechucením přešlápl z nohy na nohu a zamumlal si pro sebe několik kleteb.

Ten den sotva sestoupil z průsmyku do mlhy Araliových močálů, kam chodíval sbírat byliny. Vyrážel vždy časně brzy zrána, ještě za tmy, aby měly byliny ten správný poměr vody a léčivých látek. V první chvíli si dítěte ani nevšiml; bylo zablácené a skryté mezi bahnitými stonky a travinami. Když se však sklonil, aby utrhl několik stvolů bařičky, zahlédl nehybné dětské ruce. Dítě leželo na okraji jedné z tůní, nohy mělo ponořené v kalné vodě. Blátem a krví slepené vlasy dítěti zakrývaly obličej, a teprve když si Rem přidřepl a vlasy dítěti odhrnul, aby rozpoznal, jestli dýchá, zjistil, že jde o malou dívku.

Narovnal se a odplivnul si. Lidi nenáviděl do té míry, že se od dívky otočil a chtěl odejít - i pomyšlení na sběr bylin mu zhořklo. Po pár krocích se ale zastavil. Někde uvnitř slyšel hlas, který mu jako bodavý osten nutil myšlenku, že tohle není správné. Odejdu a budu stejný jako oni.

Ta myšlenka ho rozčílila. Znovu zaklel, ale nakonec se k dívence vrátil. Chytl ji svýma starýma vrásčitýma rukama za její tak odlišné útlé paže a vytáhl ji z tůně. Na nohou měla přisáté bahenní pijavky, pravá bota jí chyběla a nohu měla odřenou až do krve. Kůže okolo ran jí začínala rudnout zanícením. Rem vytáhl nůž z vaku a opatrně jí pijavky odstranil, s mechanickou precizností někoho, kdo podobné úkony dělal už mnohokrát předtím.

"Jestli to přežiješ,“ zabručel temně, "tak tě prodám.“

Vak na byliny si přetáhl na břicho a dívku si naložil na záda. Cítil, že mělce dýchá, ale neprobrala se. I přes její oblečení nasáklé bahnitou vodou byla lehká jako hadrová hračka, a tak ji odnášel svižnou chůzí.

Stezka stoupala a vlnila se mezi kopci jako had. Jeho velké bosé nohy obratně klusaly po kamenech, a i když dnes nesl cizí nezvyklou zátěž, díky své obratnosti s ní nezakopl ani neupadl. Kolem poledne už měl průsmyk za sebou a blížil se k osadě. Jeho dům ležel na okraji, vzdálený od ostatních. Nikdy nevyhledával společnost ostatních tvorů a dnes ani nechtěl, aby ho někdo viděl s lidským mládětem na zádech. Rychle proklouzl brankou, prošel zahradou a vešel do domu.

Domek byl malý, jen o dvou místnostech. Jedna sloužila jako sklad, druhá jako ložnice a kuchyně dohromady. Celý dům byl provoněný uskladněnými bylinami a léky, které z nich Rem vyráběl.

Dítě položil na svou postel, odložil vak a ze skříně vytáhl hmoždíř. Ze sudu před domem nabral vodu do kovového hrnce a dal ji vařit na kamna. Sám pro sebe si mumlal jména bylin, zatím co připravoval sáčky a sklenice na stůl.

"Calendula...Filipendula...Plantago..."

Rozmělnil byliny v hmoždíři a směs nasypal do vody, aby udělal odvar.

Mokré šaty dítěti svlékl a hadrem namočeným v bylinném odvaru pěčlivě dítě očistil. Odřeniny a rány na nohou po přisátých pijavkách namazal silně vonící mastí. I na rukou měla mnoho škrábanců, drobných ranek a záděrek, bylo poznat, že se nějakou dobu prodírala podrostem Araliových močálů. Z vlasů jí vymyl krev - nebyla její, žádnou velkou krvácející ránu nenašel.

Takže jsi co, ztracený sirotek nebo nějaká obětina? zeptal se sám sebe v duchu.

Nakonec dítěti oblékl svou starou košili.

Dívka se stále neprobouzela, místo toho dostávala horečku. Znovu svařil několik jiných bylin a namočil do nich látkový kapesník. Z něj pak odvar po kapkách ždímal mezi dívčiny rty.

Tak s ní strávil celé odpoledne. Dával jí po kapkách pít a čekal. K večeru jí teplota klesla.

Rem z toho nepociťoval radost. Byl hrdý na svoje lékárnické schopnosti, to ano - ale popravdě pořád v hloubi duše pochyboval, že ji má zachránit. Co mohl čekat, až se to škvrně probere? Spoustu křiku v obecné řeči, kterou nerad mluvil. Problémy s jejím uklidňováním. A co teprve vysvětlovat ostatním, kde se tu vzala? A co s ní pro všechny bohy bude nakonec dělat?

"Bylo by pro oba lepší, kdybys stejně umřela." zavrčel, když jí znovu kapal do úst tekutinu.

Neumřela.

Druhý den ráno se probrala. Rem usnul na židli u stolu a probralo ho její zakňourání. Krčila se na posteli natlačená ke zdi a velkýma vyděšenými očima na něj z postele koukala. K tělu si tiskla drobnýma rukama přikrývku tak silně, až jí zbělely klouby. Dýchala přerývavě a vypadala, že začne brečet, ale aspoň nekřičela - zatím.

"Bolí tě něco?" zkusil na ni neobratně promluvit v obecné řeči.

Civěla na něj dál svýma velkýma modrýma očima plnýma strachu a ani se nepohnula. Zabručel. Nějakou reakci od ní přeci jen očekával.

"Rozumíš mi?" zkusil to znovu a snažil se potlačit rozmrzelý tón.

Zamrkala a polkla. "Co jsi?"

Slabý nezvyklý hlas zaskřípal v místnosti.

Rem zdvihl obočí. "Nepoznáš goblina?"

Zavrtěla hlavou a fascinovaně zírala na jeho nazelenalou kůži. Strach střídala dětská zvědavost, přejížděla očima od jeho tváře k rukám položeným na stole a k bosým chodidlům. Byl holohlavý, s velkým křivým nosem a vrásčitou kůží. Velké ušní boltce měl ozdobené několika naušnicemi. "Co je goblin?"

"Starší rasa."

Mlčela. Pak nejistě pronesla: "Starší jsou jenom nereidky, elfové a sylfy."

Rozesmál se, ale jeho smích byl neveselý, hořký. "Ty jsi ale hloupá."

Fňukla, zachvěla se a přitáhla si pokrývku k obličeji.

Rem cítil, že dívka upadá zpátky do stavu strachu a strnutí. Pomalým výdechem se pokusil sám sebe uklidnit a co nejklidnějším hlasem řekl: "Jsem sice goblin, ale nemám v úmyslu ti ublížit. Kdyby ano, ani by ses neprobudila."

Dívka pomalu spustila pokrývku a opatrně na něj pohlédla. Pak se rychle rozhlédla i po místnosti.

"Jsem bylinkář." dodal, když viděl, že ji zaujaly police plné flakonů a tkaných sáčků.

"Bylinkář?" pohledem se vrátila k jeho tváři. "Co to je?"

"To znamená, že sbírám rostliny a dělám z nich léky." ukázal rukou na misky na stole, ve kterých byla mast a odvary, kterými ji léčil.

Dívka uvolnila křečovité napětí svalů, ale zůstávala dál opřená o zeď.

"Jak se jmenuješ?"

"Cizím to nemám říkat."

Spratek! Rem chtěl hlasitě zaklít, ale místo toho pevně stiskl rty a zamračil se.

"Jak chceš," pronesl chladně. "dám ti jméno sám." Zahleděl se do jejích modrých očí, které mu připomněly bylinu z jeho zahrady. "Budeš Aconitum."

"To se mi nelíbí."

"To je mi jedno, zvykneš si."

"Chci domů."

"Tak běž," odsekl vztekle a mávl rukou ke dvěřím. Už ho přestávala bavit. "Jsem zvědavý, jestli zpátky v močálech přežiješ víc jak jednu noc!"

Vykulila oči ještě víc než prve a rozklepala se. Po probuzení si nejprve na nic nevzpomínala. Odvary a mastičky starého Rema netišily jenom tělo, ale uklidňovaly i mysl. Jak ale goblin zmínil močály, najednou se jí vrátily vzpomínky na prožitou bolest. "Táta!" vzlykla a začala brečet. Vzlykala a vzlykala a vypadalo to, že nebude k utišení.

Rem na ni jen koukal a přemýšlel, co má dělat. Nakonec vstal a ze svých zásob tinktur vytáhl tmavou lahev s vazkou tekutinou. "Napij se a nebul-" strčil jí odšpuntovanou lahev a jeho přísný hlas jí nedovolil odmítnout.

Dívka třesoucíma rukama vzala lahev a mezi vzlyky pokla jeden doušek. Okamžitě zkřivila obličej. "Bleee!"

Tekutina byla jako hutná polévka, ostrá a nahořklá, pálila ji celou cestu od polknutí až do žaludku. Ale účel splnila - dívka přestala brečet, místo toho jen kašlala a šklebila se. Pak najednou ucítila, jak se jí v těle rozlévá divné teplo a hlavu měla lehkou. Utřela si dlaněmi slzy a najednou si všimla, jak má poškrábané ruce. Udiveně si je začala prohlížet.

"Co se stalo tátovi?" zeptal se Rem, když viděl, že likér zapůsobil.

Remova otázka ji vrátila zpátky do přítomnosti. Cítila, že ji v očích pálí další slzy, ale žádné potoky pláče už se nespustily. "Ublížili mu vojáci."

"Jací vojáci?" zamračil se. "Nějaká Starší rasa?"

Zavrtěla hlavou. "Jeho vojáci. Bodli ho mečem, a pak jsme utíkali. Bráška spadl, a pak jsem utíkala sama."

Nevědomky začala žmoulat přikrývku v prstech. Z nosu jí tekl sopel.

"Takže vás napadli lidé?" Rem se mračil čím dál víc.

Přikývla.

Neměl z téhle informace vůbec radost. Věděl, že politická situace mezi Staršími a Unií je napjatá a Araliové močály byly rozbuškou, která hrozila vypuknutím nové války. Starší si území nárokovali na základě dědických práv, Unie ho chtěla zabrat z pozice moci. Obě strany se však už přes třicet let pečlivě vyhýbaly jakémukoliv střetu, ani jedno třesknutí meče nezaznělo podél hranic. Žádná strana si nepřála novou válku, a tak se snažily jedna druhou zdvořile ignorovat. Asi jako malé děti, které se spolu nebaví a tváří se, že ten druhý neexistuje. Jestli však došlo k nějaké potyčce, k nějakým vraždám, byť mezi lidmi navzájem... Rem z toho neměl dobrý pocit. Pořád si živě pamatoval, jaké to bylo v poslední válce - kolik životů bylo ztraceno, kolik snů zadupáno do prachu a kolik rodinných pout roztrháno. Krev, křik, úšklebky zrádců na obou stranách, pocity viny...nevědomky zaťal pěsti. Tehdy, když už vyčerpáním nemohla válku dál protahovat ani jedna strana, podepsaly se s velkou slávou mírové dohody. Svět se rozdělil na tři části - území Starších, území Unie lidí a neutrální území. Skládaly se oslavné písně a zástupci Starších si s lidmi potřásali rukama a doufali, že si z konfliktu odnášejí poučení. Že místo násilí budou vzkvétat přátelské a obchodní vazby...jací hlupáci tehdy všichni byli. Jak ještě dlouho vydrží křehký mír? Jak dlouho potrvá, než místo vody zase poteče krev?

"Pane goblin?"

Teď vytrhla z myšlenek ona jeho. "Hm?"

"Musím čůrat."