Aconitum - kapitola 3.

Mezi Remem a Aconitou vznikl zvláštní vztah symbiózy. Aconita pomáhala Removi s prací na zahradě a s mícháním různých bylinných čajů a mastí. Zjistila, že její zvídavé otázky "Co to je, co to znamená, co to udělá?" jsou vítány a zodpovídány, i když s úšklebkem a s pravidelným potvrzováním toho, jak je hloupá. Na oplátku dostala střechu nad hlavou a jídlo. Rem jí ve skladištní místnosti na zemi udělal lůžko. Nebo spíše hromadu slámy s dekou. Říkal jí, že ještě poroste a nemá smysl jí vyrábět žádnou postel. Se slámou se ale spokojila, i když ji někdy stébla svědila na kůži. Ve skladištní místnosti to tak vonělo, že beztak skoro každý večer příjemně usnula bezesným spánkem.

Svůj podíl na tom měl i Rem, protože nechal některé nádoby s uklidňujícími bylinami otevřené, takže vdechovala jejich výpary silic. Jen málokdy ji probudil zlý sen o tom, že ji pohlcuje kalná voda a že nemůže udělat ani jeden pohyb, protože ji vcucává dusivé bahno. Při takovém snu se v ní všechno stáhlo, úzkost ji bolela na prsou jako zabodnutý nůž a nemohla dýchat. Ze sna se budila s pláčem a křikem a přála si, aby přišla maminka a objala ji. Ale ta nikdy nepřišla a Aconita tušila, že ji potkal stejný osud jako otce.

Ani Rem za ní nikdy do místnosti nepřišel, ale od něj to ani neočekávala. Goblin byl kousavý a vzteklý. I když se snažila zapamatovat si vše, co jí říkal, nikdy ji nepochválil. Pokud něco zkazila, pohlavkoval ji a říkal, že ji prodá na trhu. Moc nechápala, co to znamená. S maminkou byla v Rovisku na trhu mockrát, ale nikdy neviděla, že by se tam prodávali lidé. Maminka nakupovala maso a zeleninu, z toho Aconita usoudila, že na trhu se prodávají věci, které se pak jedí. Odvodila si, že ji chce Rem prodat někomu, kdo ji uvaří a sní. I když jí ten nápad připadal hloupý, částečně mu věřila. Proto se snažila naučit všechno, co jí Rem říkal – nechtěla být snědena.

Jako jednu z prvních věcí udělal Rem to, že dívku ostříhal. Brečela u toho, ostříhal ji jako chlapce úplně nakrátko. Světle hnědé lokny jí padaly na ramena a na zem a ona na ně smutně koukala a popotahovala nudle. Mít krátké vlasy byl pro ni divný pocit, jako by měla hlavu najednou lehkou. Když ale zjistila, že nemusí každé ráno bojovat se zacuchanými uzly ve vlasech, byla ráda. Sám Rem byl holohlavý a v domě nebyl žádný hřeben, takže po ránu marně bojovala, když se pokoušela vlasy rozčesat vlastními prsty. Nakonec krátké vlasy ocenila při práci a i při jídle - nepadaly jí do polévky.

Postupně si vybudovala svůj vlastní mikrosvět – učení, práce na zahradě, výpravy pro byliny, práce v domě, spánek. Rem ji bral s sebou do průsmyku nebo okolí vesnice, pokud potřeboval nasbírat nějaké divoce rostoucí byliny. Většinu hlavních bylin si však pěstoval v rozlehlé zahradě, kde také trávila Aconita nejvíce času.

Do vesnice mezi ostatní gobliny ji Rem nebral, jen jí ukázal okolí. Osada byla vlastně malým přístavem ležícím na úpatí kopců vystupujících z moře. Domy byly terasovitě uspořádány okolo přístavu. Remův dům byl vzdálený nad nimi, postavený v místě, kde kopec vytvářel sedlo. Pokud vylezla na vrchol kopce, mohla v přístavu pozorovat malé figury goblinů, jak spolu obchodují, nakládají lodě či se procházejí. Všechno se jí zdálo maličké, v porovnání s Roviskem. Rovisk bylo největší lidské přístavní město a zároveň bylo i hlavním městem království lidí. Když šly s matkou do přístavu, bylo tam tolik lidí a lodí, že ani neviděla, kde přístav končí. Tady, v gobliní osadě, byla jen dvě mola, u kterých se střídaly malé lodě.

Jednou večer jí Rem oznámil, že ráno vstanou ještě za tmy a půjdou pro byliny do močálů. Aconitě začalo bušit srdce, v hlavně ucítila divný tlak a třásly se jí ruce. Měla pocit, že se nemůže nadechnout a že jí hrudník znovu svírá voda a bahno.

Zatnula ruce do nohavic kalhot a potlačovala nutkání vyzvracet celou večeři. Rem ji tiše pozoroval a poklepával přitom prstem na desku stolu.

Prchavým pohledem mu pohlédla do očí - hleděl na ni s povytaženým obočím. Měla strach - strach z močálů, ale i strach odmítnout Rema. Najednou však strach začal ustupovat a místo něj se objevila zlost. Silná a neodbytná, jako by Aconitu chtěla ochránit před tou nesnesitelnou bolestí.

"Nechci tam jít." řekla přiškrceným hlasem a klepala se ještě víc.

Rem přestal poklepávat prstem a jen si ji dlouze prohlížel.

"Běž spát." řekl bez dalších poznámek.

Před očima měla temno, když vstala a doklopýtala do skladiště. Tam se svalila na slámu a napětí v jejím těle povolilo. Najednou se cítila vyčerpaná a slabá. Objala si kolena a tiše vzlykala tak dlouho, dokud vyčerpáním neusnula.

Když se ráno vzbudila, zjistila, že je v domě sama. Od toho večera už před ní Rem o močálech nikdy nemluvil a ona to téma sama neotevřela. Svět za kopci pro ni přestal existovat. Existoval jen dům, zahrada a gobliní osada na břehu moře.

Měsíce plynuly. Do gobliní osady pronikaly zprávy o tom, co se děje ve velkém světě - politická krize, napětí, usmíření. Araliové močály se oficiálně staly neutrálním územím, fakticky na nich však hospodařila Unie.

Rem nebyl rád. Viděl, jak Unie plundruje tak vzácné území. Vysoušeli močál a těžili půdu, kterou pak na lodích odváželi pryč. Nechtěl se o to zajímat, přesto však k němu prosákly informace o tom, jak Unie území získala - v močálech zabili lidskou rodinu. Prý útok sylf, protože nalezené šípy nesly jejich značky. Vina tedy padla na hlavu Starších. Aby se vyhnuli otevřenému konfliktu, raději tiše Araliové močály přenechali lidem.

Rem tušil pravdu, ale nic neřekl. Pravda by nic nezměnila a Aconita byla v bezpečí. V gobliní vesnici prohlásil, že našel dítě vyplavené na břeh - takové věci se stávaly a goblini nejevili větší zájem o nějaké sirotky, kteří beztak nejčastěji končili na trhu. Poprvé vzal Aconitu do osady až tehdy, když zjistil, že jeho košile i kalhoty už jí začínají být malé. Rostla - i když pomaleji, než Rem předpokládal.

Aconita jen kulila oči, když ji popostrkoval před sebou do malého krámku u přístavu. Goblini, kteří ji míjeli, na ni většinou hleděli s nezájmem nebo s posměšným úšklebkem. Ošklivé lidské mládě. Aconita se necítila pod jejich pohledy dobře. Goblini okolo byli různí a byla překvapená, když viděla, že mají vlasy - dokonce někteří měli i velmi složité pestře zbarvené účesy. Automaticky předpokládala, že budou všichni plešatí jako Rem. I barvou kůže se od sebe velmi lišili, viděla gobliny se světlou skoro lidskou kůží, jiní měli barvu hnědou jako tlející dřevo. Chodili bosí, jejich velká chodidla pleskala po kamenné cestě. Všichni měli náušnice ve svých velkých ušních boltcích. Krejčí, ke kterému ji Rem dovedl, měl v jednom uchu náušnic hned šest. Aconita na ně fascinovaně hleděla a zkoušela je přepočítat znovu a znovu, nejprve odshora dolů, pak odspoda nahoru.

Rem chtěl, aby se učila počítat. Při každé příležitosti jí pokládal otázky typu: Kolik stromů je u plotu? Když máš šest svazků bylin a do odvaru potřebuješ tři svazky, kolik ti jich zbyde? Tvrdil, že základní počty musí umět každý, i hloupá lidská holka. Počítání ji celkem bavilo, proto si ho v duchu trénovala i sama pro sebe.

Zatímco si počítala, Rem si s krejčím o něčem povídal v gobliní řeči. Druhý goblin měl kůži v barvě starého suchého lišejníku. Když kýval hlavou, náušnice v uších mu cinkaly.

Najednou k ní přiskočil a vyděsil ji. Ušklíbl se, když viděl její výraz, a z kapsy košile vytáhl smotaný provázek, na kterém byly v pravidelných úsecích větší a menší uzly. S tím provázkem ji začal přeměřovat šířku ramen, délku paží a výšku. Při tom cosi dál povídal Removi a Rem se při jeho slovech mračil víc a víc.

"Chceš šaty nebo kalhoty?" zeptal se najednou Rem v obecné řeči.

Zaváhala. Šaty nosila ráda v Rovisku, když bylo horko. Byly pohodlné a vzdušné, ale na práci na zahradě se nehodily.

"Kalhoty." rozhodla se nakonec.

Krejčí se znovu ušklíbl a mrknul na ni.

"On mi rozumí?" zeptala se překvapeně.

"Jistě." přisvědčil Rem. "Všichni rozumí obecné. Snad až na troly, ale ti nerozumí ničemu."

Zamyslela se. O trolech ještě neslyšela, netušila, co jsou zač. Ale že umí obecnou řeč všichni ji překvapilo.

"Tak proč v ní nemluvíte?" zeptala se přímo krejčího.

Zamračil se na ni a odplivl si. Nic však neřekl.

Rem si povzdechl a promluvil místo něj. "Ty hloupé mládě, Starší nechtějí mluvit obecnou, protože ji vymysleli lidé."

"A proč nemají Starší lidi rádi?"

Krejčí se chraplavě rozesmál a pronesl pár slov v goblinštině. Znělo to jako skřípání židle po podlaze. Rem jen mávl rukou a cosi mu odpověděl, Aconitě však neřekl nic. Urazila se a už se na nic nezeptala.

Krejčí dokončil měření, Rem mu dál pár zvláštně tvarovaných mincí, které Aconita ještě neviděla, a odešli z krámu. Vedl ji do kopce zpátky domů, mlčky. Až když minuli poslední dům, Rem promluvil.

"Lidé se vyvinuli později než jiné rasy, proto nám začali říkat Starší, ale my to označení nemáme rádi."

"Proč?" zvědavě ho pozorovala. O rasách s ní ještě nikdy nikdo nemluvil. V Rovisku občas viděla nějaké nelidi, ale všichni se k nim chovali stejně jako k lidem. Od otce věděla, že jsou Starší rasy a že žijí různě po světě. Matka jí občas vyprávěla pohádky o zlých sylfách a nereidkách, které topí námořníky. Víc ji toho ale nikdy nezajímalo.

Rem se mračil a ústa měl stažená do úzké čárky. "Lepší označení je Původní. Byli jsme pány světa, ale ne ve smyslu tyranů. Žili jsme v souladu s přírodou a jejími cykly. Náš život je oproti lidskému velmi dlouhý a potomků máme málo. Nikdy jsme se nerozrostli do neúnosných počtů. Ale život lidí trvá krátce a za tu dobu mají třeba i deset dětí. A ti sotva odrostou z dětského oblečení, rodí další a další děti. Jste jako krysy."

Aconita pozorně naslouchala, ačkoliv rozuměla jen něčemu.

"Když přišli lidé, začali svět měnit. Přírodu, ale i jiné rasy. Někteří z Původních měli z lidí radost, brali je jako osvěžení a pomáhali jim s vývojem – třeba elfové. Pozdě zjistili, že lidé jsou zlí a hamižní, že chtějí jen dobývat a žrát, množit se a povyšovat nad ostatní. Svým myšlením nakazili i jiné rasy, které se pod jejich vlivem měnily."

Vztekle nakopl kámen u cesty. Dokud nedošli k domu a nevešli dovnitř, Rem nepokračoval. Z police na vchodovými dveřmi opatrně sundal knihu, která vypadala velmi staře. Aconita neuměla číst, Rem jí však chtěl jen něco ukázat.

"Vidíš tohle?" strčil jí knihu do rukou a prstem poklepal na obrázek vykreslený přes celou stránku. Na obrázku byla nádherná krajina okolo mořského zálivu.

"To je Rovisk. V goblinštině Mored, Moh-Raet – Kouzelné Místo. Vaše lidské město bylo jedním z nejkrásnějších koutů světa, dokud tam nepřišli lidé. Dnes je to smradlavá žumpa, do moře vypouštíte splašky, a pak v tom chytáte ryby, které jíte. Okolní lesy jste vykáceli na stavbu lodí, zem vypálili a změnili v pole. Gwaech."

Aconita zírala do knihy a Removu nadávku ani nezaregistrovala. Obrázek ji fascinoval. Z Rovisku si toho pamatovala málo, hlavně rozpálené kamenné ulice, na které pražilo slunce a kameny horkost odrážely, takže člověk byl po chvíli na ulici úplně vyprahlý. Bez bot tam nemohl přes den vyjít, nebo by si popálil chodidla. Pamatovala si i zápach přístavu, směs rybiny, špíny a slané vody. Kopce okolo Rovisku byly holé, porostlé nažloutlou trávou – nic nepřipomínalo obrázek z knihy.

Rem ztěžka dosedl na židli u stolu a zhluboka vydechl. "Byl jsem v Rovisku před Velkou válkou, když se ještě lidé tvářili jako příjemná rasa. Tehdy jsem naposledy cítil, jak mi tečou slzy. Zoufalstvím z toho, co jste jako lidé dokázali. Zapřísahal jsem se, že už nikdy na lidské území nevkročím a odjel jsem na jih, kde jste tehdy ještě neměli své kolonie. Jenže přišla válka a lidé zabrali celý kontinent. Znovu jsem odjel, sem, na Riob. Myslel jsem si, že moře je dost velké a lidé na druhou stranu nepoplavou. Ale teď-" zarazil se a upřel na dívku divný pohled.

Aconita se zachvěla. Cítila, jak ji pohledem drtí, cítila, jak ji jeho nenávist a vztek obkličují a najednou se nemohla nadechnout. Pak potřásl hlavou a vzduch byl najednou čistší. Úlevně se nadechla.

"A teď jste i tady, v močálech. Někteří goblini s vámi dokonce obchodují – tvrdí, že jsou neutrální."

Svá slova doplnil další nadávkou a odplivnutím, ale Aconitu zaujalo něco jiného.

"Co znamená neutrální?"

Vztek v Remových očích vystřídala únava. "U všech bohů, pořád zapomínám, jak jsi hloupá." povzdychl si. "To znamená, že se tváří, že mají rádi lidi i Starší."

"Takže já jsem taky neutrální?"

Znovu se na ni zahleděl, tentokrát ale s mírnou zvědavostí. Pak zvolna pronesl: "Ne, ty jsi jen Aconitum."

Nedávalo jí to smysl. Až o mnoho let později, když zjistila význam svého přiděleného jména, pochopila, co tím Rem myslel.

Sklopila oči ke knize a otočila několik stránek. Kniha byla popsána drobným písmem, které se vlnilo a kroutilo. Vypadalo trochu jako provázek s uzly, kterým ji dnes krejčí přeměřoval. Číst neuměla, ani její matka neuměla číst – čtení se učilo v chlapeckých školách. Náhle ale cítila chuť rozluštit ty divné uzlíky v knize a dozvědět se, co se tam o lidech a Rovisku píše.

"Naučíš mě číst?" zeptala se.

Rem vyprskl smíchy. Pak ale zvážněl a zamyslel se. "A vlastně proč ne. Proč ne."