Aconitum - kapitola 4.

Anotace: Největší oříšek pro mě bylo vymyslet českou alternativu, protože čeština nemá žádné slovo, které by významu "warlock" plně odpovídalo. Takže volba padla na staroslověnskou cyrilici.

Měsíce plynuly. Aconita už uměla přečíst slova psaná obecnou řečí a pomalu zvládala i psaní. Rem nad jejími pokroky krčil nos - stále mu přišla hloupá a pomalá. Její písmo vypadalo jako škrábance vyděšené kočky a když četla, tak oddělovala slabiky taky silně, že u toho nervózně klepal nohou nebo se chytal za hlavu při čekání na další slabiku. Občas s hlasitým klením zabouchl knihu a vyhnal ji ven na zahradu starat se o byliny. Když byla Aconita sama doma, půjčovala si potají jeho knihy a četla dál. Nervózně si přitom utírala potící se ruce - bála se, že na to Rem přijde. Ten samozřejmě věděl, že mu to malé pískle hýbe s knihami, ale nechával ji - alespoň nemusel poslouchat její čtení.

Když v přístavu zakotvila loď s obchodníky s písařským zbožím, Rem jí koupil malý ale tlustý sešit čistého papíru a několik tužek z pomalu prouhelnatělého dřeva. Řekl jí, ať si do něj zapisuje recepty na bylinné léky, které ji učil. Pro Aconitu se ale sešit stal mnohem důležitějším - z druhé strany si začala psát krátké zápisky o rozhovorech a událostech, které zažila. Snažila se šetřit papírem a psala malým písmem - přitom se její psaní zdokonalilo, protože zjistila, že bez pořádné úpravy po sobě nic nepřečte.

Častokrát spolu s Remem sedávali večer na zahradě a koukali na to, jak obloha mění barvu. Slunce zapadlo brzo za hradbu kopců a vykreslovalo na nebi hru růžových, oranžových a rudých odstínů. Seděli buď mlčky nebo poslouchala jeho vyprávění o Starších. Takové příběhy ji bavily nejvíc - hltala informace o undinách, děsila se z vyprávění o divoženkách a žasla nad inteligencí gnómů. Trochu ji učil i některé jazyky Starších, ale dělala jí problém výslovnost - Rem se jí vždy smál za její komolení. Ovšem jeho nadávky uměla vyslovit dokonale.

Jednou večer jí vysvětloval, jak goblini získávají svá jména.

"První jméno nám dává rodič, druhé dostáváme podle místa, které je s námi spjato. Goblini jsou národ zemních tvorů, jsme propojeni s půdou a kameny. Cítíme sílu ze země a zemi se podřizujeme. Třetí jméno si volíme sami na základě svých zkušeností při zvláštním obřadu. Moje celé jméno je tedy 'Remmurch Skrird Nurat' - ve vaší řeči by to bylo asi 'spravedlivý vápencový uprchlík'. Ale většina goblinů svá jména zkracuje."

"A proč?"

"Zkrátí to čas, když na někoho křičíš."

Zamračila se. Pomalu už se učila rozeznávat, kdy si z ní starý goblin dělá legraci a kdy říká něco vážně. "Proč uprchlík?"

Povzdechl si. "Uprchl jsem, když lidé zničili můj domov."

Upřel na ni pohled. Znovu se dostali k tomuhle tématu. Lidé.

Poslední zbytky světla se jí odrážely v očích a měnily jejich barvu. Už se na ni nedokázal tolik zlobit za to, že se narodila jako člověk. Ale rozhodně jí to neodpustil.

"Co jsou vlastně lidé? Když goblini jsou spojeni se zemí, s čím jsou spojeni lidé?" zeptala se zamyšleně.

Rem se poškrábal na bradě. "To je složité," zamumlal. "on to vlastně pořádně nikdo neví. Někteří tvrdí, že lidé nejsou spjatí s ničím - že voda, vzduch, oheň nebo země k nim nepromlouvají, a proto si jich lidé neváží. Jiní tvrdí, že s lidmi se objevil ještě i pátý živel - akáša nebo éter - a ten je pro Starší nedostupný. Pouze lidé ho dokáží vnímat. Podle mě je to hloupost. I lidští mágové přiznávají, že když už se naučí ovládat nějaký element, je to jeden ze čtyř původních. Já si myslím, že lidé jsou jen o něco chytřejší zvířata, která se naučila nosit oblečení."

Zatvářila se smutně. "Asi nechci být člověk."

"Tak s tím nenaděláš nic. Jednou ses tak narodila, tak taková budeš až do smrti."

Zahleděla se na nebe a přemýšlela. "Měla bych si taky zkrátit jméno, jako ty."

"Nejsi goblin."

"To nevadí. Dostala jsem jméno od goblina, takže můžu. Aconitum je dlouhé-" nakrčila nos, "-Aco zní divně. Nitum… Ne, budu Nita, to je lepší."

Rem pokrčil rameny. "Jak myslíš, ale po goblinsku bys musela přidat i jméno podle místa. Byla bys Nita z rašeliny, z ní ses tu objevila."

Mlčela dlouho. Byl nov a v zahradě se úplně setmělo. Rukama si objímala kolena, schovaná ve tmě.

"Lidé mají ošklivá jména. Asi proto si je nepamatuju." zašeptala.

"Co si nepamatuješ?" zeptal se stejně tiše.

"Jména rodičů. Byli jen maminka a táta. Nevím, jak se jmenovali." na tvářích ji zastudily slzy.

Bylo to poprvé, kdy nahlas řekla něco o své rodině.

Pak se beze slova přání dobré noci zvedla a vrátila se do domu. Rem zůstal sedět v zahradě, upíral pohled na temné nebe a přemýšlel.

Od momentu v zahradě se Nita o rodičích nezmínila po mnoho následujících týdnů. Zřejmě by nepromluvila vůbec, kdyby se nestala ta nehoda.

Rem si zvykl brát Nitu stále častěji s sebou do vesnice. Zrovna se naučila, jak v jazyku goblinů správně pozdravit - ostatní goblini se jí sice vysmívali, ale byli ochotní jí na goblinní pozdrav odpovědět. To ji nadchlo natolik, že chtěla, aby ji Rem naučil vyřídit i základní nákupy.

Přicházeli okolo přístavních mol k tržišti, kde se zrovna chystala zabijačka. Několik goblinů drželo prase a jeden z nich se ho pokusil omráčit ránou do hlavy. Ne příliš úspěšně - prase zoufale kvičelo a cukalo sebou. Jiný goblin přiskočil a dlouhým nožem praseti podřízl krk právě v momentu, kdy okolo procházel Rem s Nitou. Ačkoliv se goblini snažili krev zachytit do kýble, jak se prase svíjelo, krev vystříkla i na Nitu.

Ruce se jí roztřásly. Vyděšenýma očima zírala na krev na svém oblečení, ale ve skutečnosti neviděla prasečí krev - viděla svého bratra, jak se mu valí krev z prostřeleného hrdla. Najednou byla zpátky v bažinách a těžké bratrovo tělo ji táhlo k zemi. Na hrudi cítila obrovský tlak, lapala po dechu, ale nemohla dostat vzduch do plic - chtěla křičet, ale z krku jí nevyšla ani hláska.

Probrala ji štiplavá rána v obličeji. Nejistě se chytla za tvář a pohled se jí zaostřil. Prase už nekvičelo. Rem se na ni mračil a mnul si dlaň. "Jdeme," zasyčel na ni a zněl vztekleji než obvykle.

Klopýtala za ním a držela si tvář. Odvedl ji na malou písčitou pláž na konci vesnice, kde ukázal na klidnou hladinu moře.

"Mazej si to vyprat, dokud to není zaschlé."

Mátožně ho poslechla. Chladná voda ji při prvním kroku objala kotníky a tělem jí projela vlna třasu. Stačily další dva kroky a vodu měla do pasu. Roztřásla se, ale chladem se jí navracel klid. Rukama začala mnout látku a krvavé skvrny se pomalu rozpouštěly. Ne však úplně.

"Umyj si i obličej!" houkl na ni Rem ze břehu.

Poslechla ho. Do dlaní nabrala vodu a cákla si ji do tváře - a začala hrozně prskat. Z břehu slyšela Remův zlomyslný smích.

"Nechutná, co?"

Oklepala se a lezla zpátky na břeh. "Je hnusná!"

"Je slaná, hlupačko. Nikdy jsi se v moři nekoupala?"

Zavrtěla hlavou. "Když jsme pluli na lodi, tak jsem slyšela námořníky. Říkali, že mořská voda zabíjí."

"To ano, mořská voda se nedá pít. Ani s ní nemůžeš zalévat byliny."

Sedl si do písku a Nita se sesunula vedle něj. Hned toho zalitovala, protože na mokrou kůži se jí nalepil písek a svědil ji.

"Co jsi viděla?"

Mlčela. Prstem dělala do písku důlky.

"Čím dřív mi to řekneš, tím dřív se toho zbavíš."

Kolem důlků nakreslila kroužky. Rem už to chtěl vzdát, ale Nita sebrala odvahu a začala mluvit. O tom, jak ji krev prasete připomněla krev bratra a jeho umírající chrapot. Jak ji v noci budí pocit, že ji chce pohltit bahno. Jak stále slyší svistot šípů a vidí lesk meče v otcově břichu. Jak slyší křik vojáků, kteří ji pronásledují.

Celou dobu mluvila k důlkům v písku a Rem ji tiše poslouchal. Když skončila, řekl jí jedinou věc.

"Co jiného lze čekat od lidí?"

Ta slova jako by jí v hrudi rozlila teplo a uklidnila ji. Najednou bylo možné na někoho svalit vinu a zbavit se tíhy bolesti. Ano, pomyslela si, co jiného? Lidé, zatracení mizerní lidé.

Večer usínala klidná v místnosti provoněné bylinami.

Následující dny jí plynuly s lehkostí, jako by se zbavila neviditelného závaží. Víc se smála, zatímco Rem se na ni díval s lehkým úšklebkem a přemýšlel, jestli mu její radostná nálada spíš vadí nebo spíš vyhovuje.

Jedno odpoledne, když bylo venku příliš horko na práci, se Nita rozhodla prohledat starou truhlu ve skladišti. Rem jí řekl, že tam jsou svazky, které už nikdo dlouhé roky neotevřel, a to ji lákalo. Zatímco Rem se ponořil do míchání bylinných léků, Nita listovala jednou z těch zaprášených knih. Jak přejížděla prsty po zažloutlých stránkách, najednou jí padl do oka obrázek, který ji až hypnoticky přitahoval. Nedokázala se od něj odtrhnout. Na obrázku byl nakreslený člověk a sálala z něj aura moci. Okolo něj se vznášely neurčité bytosti, sice s načrtnutými obrysy, ale rozmazané. Pod obrázkem byl nápis v jazyce, který ještě neviděla.

клѧтволъжецъ

Strčila Removi knihu pod nos. "Co je to?" zeptala se sedla si vedle něj ke stolu.

Rem nejprve stiskl rty, jako by se rozmýšlel, jestli jí má říct pravdu. "To slovo znamená kljatvoložec. Ten, který porušuje přísahu - v mladších jazycích se mu říká warloga, v obecné řeči zaklínač nebo černokněžník."

"Je to člověk?"

"Ano, je to člověk."

"Jakou přísahu porušil?"

Rem se opřel o židli a povzdechl si. "Těžko se to vysvětluje." odmlčel se a poklepal prsty o stůl. "Všechno, co se lidé naučili, pochází od Starších."

Nebyla to otázka, ale Nita pokývala hlavou a očima Rema vybízela, aby pokračoval.

"Někteří Starší učili lidi, jak ovládnout živly a přírodu okolo. Kljatvoložec je člověk, který dokáže ovládat démony a pomocí nich i magii."

"Co je démon?"

"No, to je právě to, co nikdo pořádně neví. Když umře někdo ze Starších, tak jeho fyzické tělo se rozpadne a duše se vrátí zpátky k elementu, ke kterému byl poután, aby se mohl zrodit znovu. Většina z nás cítí svůj element a je jím ovlivňována, chová se podle něj. Ale občas jsou tací, kteří se mu vymykají a nechovají se přirozeně. Zlé bytosti, vrazi, násilníci-" Rem se odmlčel a vypadalo to, že se ponořil do vlastních úvah.

Nita byla zmatená, ale bála se na cokoliv zeptat. Chvíle ticha se protahovala, a tak netrpělivě zašoupala nohama. Rem se na ni podíval a zamračil se.

"Myslíš, že se zlá bytost může znovu zrodit?" zeptal se jí. Byla to spíš řečnická otázka.

"Doufám, že ne-" vyhrkla.

Rem se zašklebil. "To doufám i já, ale přesto... Nicméně-" povzdechl si a protáhl nohy. "-právě tohle si někteří myslí, že je démon. Zlá bytost, které bylo upřeno právo se znovu zrodit, uvězněná někde mimo prostor a čas."

"A Starší naučili lidi, jak je ovládat?"

Rem pokýval hlavou. "Myslím, že to musela být spíš náhoda, Starší nemohou s démony pracovat. Můžeme ovládat magii živlů, pracovat s energií. Cítíme energii zrození, jedno z našich největších tajemství - a to se kdysi někdo ze Starších rozhodl lidem ukázat s přísahou, že se v zákonech zrození nebudou hrabat. Lidé ji samozřejmě porušili a někteří se stávají kljatvoložci. Díky démonům mají tak velkou moc, že jsou přímo podřízeni lidskému králi a nikomu jinému. První kljatvoložec prý sám porazil celou armádu."

Na Nitině tváři se střídala směsice pocitů a Rem se v duchu ušklíbnul. Jak je jen čitelná... pomyslel si. Dychtivost střídaly rozpaky, nakonec smutně svěsila hlavu.

"Někdo jako já se magii učit nesmí."

"To řekl kdo?" zavrčel.

"Slyšela jsem to." pokrčila neurčitě rameny. "Kouzla pro holky nejsou."

Na týle jí zaštípal pohlavek. Překvapeně se na něj podívala - mračil se na ni.

"Magie je všude a pro všechny. Jen někteří jsou moc hloupí nebo slepí a hluší. Jsi slepá a hluchá?"

Zavrtěla hlavou.

"Takže jsi jen hloupá?"

Zarazila se, ale pak o něco rozhodněji zavrtěla hlavou znovu. Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, kolik toho umí.

"Mít vůli je to hlavní. Chceš být jako on?" ukázal prstem na obrázek v knize.

"Ano," vydechla dřív, než si stačila odpověď rozmyslet. Lákala ji síla a vyobrazení v knize ukazovalo někoho – a ke všemu člověka – s mocí, která by mohla být i její.

"I za cenu toho, že odsud odejdeš a budeš zpátky mezi lidmi?"

Otevřela pusu k odpovědi, ale zarazila se. Vrátit se mezi lidi? Opustit klid jejího malého světa, kde se cítila dobře? Najednou už si nebyla tak jistá.

Rem viděl její zaváhání. On sám si také nebyl vnitřně jistý, jestli je tohle něco, co by chtěl. Nita a démoni? Dívka, kterou tak dlouho ovlivňoval, že řekla, že nechce být člověk… a chce být lidským kljatvoložcem? Nebo bude lepší, aby zůstala schovaná celý život v zahradě jako vyděšený králík? Zabouchl knihu s prudkým gestem a vstal od stolu. Nita se na něj podívala a v očích jí štípaly slzy. Pořád se mračil.

"Můžeš zůstat celý život tady, schovaná před světem stejně jako rostliny v zahradě. A nebo můžeš jít pryč. Rozhodnutí je jen na tobě."

Vyšel z domu ven. Nita zůstala sedět na židli, upírala pohled na zavřenou knihu a po tvářích se jí koulely slzy.